Vlk v Krkonoších

Není to pouze medvěd brtník, který byl původním obyvatelem krkonošských lesů, byl z nich postupně vytlačen a z naší přírody vymizel. Z velkých šelem se v historických pramenech často spolu s medvědem setkáváme se zmínkou o přítomnosti vlků. Tak tomu je i ve zprávě náchodské vrchnosti myslivci z blízkých Jestřebích hor, která mu v polovině 16. století nařizuje lovit tu medvědy a vlky.

Vlk byl zcela jednoznačně považován za nepřítele člověka, jednou ze šelem, která ohrožovala jeho život a konkurovala mu v lovu lesní zvěře. Osídlování vedlo k vytlačení vlků z naší krajiny. Ještě v roce 1400 se uvádí hojný výskyt vlků v Obřím dole. S vlkem se setkalo v 17. století několik pocestných, přecházejících Krkonoše. Jak píše Praetorius ve svých příbězích o Krakonošovi v polovině 17. století, proběhl kolem nich statný vlk, na jehož zádech seděl mladík s dlouhým kopím a kohoutími pery na klobouku - Krakonoš. Na slezské straně hor byla skolena vlčice se sedmi vlčaty v roce 1761. Poslední vlk byl na jejich české straně skolen v roce 1842 a na severní, slezské, v roce 1810. Později k nám přebíhali vlci v zimě z východu z Polska, Beskyd a Karpat. V severním podhůří Krkonoš se jeden z nich potuloval a lovil po čtyři roky, než se ho podařilo přelstít a v roce 1904 zastřelit. Snad poslední vlk v Čechách byl zastřelen v roce 1850, ovšem po druhé světové válce byla někdy i z Krkonoš hlášena přítomnost zatoulaných vlků, např. v dubnu 1969. Jak se však ukázalo, byly to smečky zdivočelých psů.

Vlk žil na území celé Evropy, ale dnes je to šelma velmi vzácná a její areál je ostrůvkovitý. Setkáváme se s ním ve Španělsku, Itálii, východní Evropě, Skandinávii a častěji na Balkáně.

Životním prostředím vlka jsou rozsáhlé hluboké lesy, kde žije většinou ve smečkách. Dlouholetý výzkum chování vlků a jejich způsob lovu prováděli v USA. Při pozorování zjistili, že vlci žijí ve dvou typech smeček. Jedna je rodinná - to znamená rodiče a jejich potomstvo. Taková smečka žije ve svém teritoriu o velikosti 70-230 km² podle podmínek. Hranice označují pachem trusu a moče. Druhý typ jsou smečky vlků, kteří se nerozmnožují.

Tvoří ji hlavně mladí vlci a staří samotáři. Jejich revír bývá velký přes 200 km² a hranice nebývají přesně patrné.

V době hojnosti loví každý vlk ve svém teritoriu. Při nedostatku potravy se musí vydat na hranice, kde se často setká s vlkem ze sousedního teritoria. V tu chvíli se vlci chovají jako konkurenti v potravě a dochází ke rvačkám, které často končí smrtí na obou stranách. Rvačky také způsobují stres ve smečce a dochází k tomu, že rodičovský pár není dočasně schopen rozmnožování. Tím se sníží stavy vlků, zvýší se množství kořisti a vše se zase vrátí do normálních kolejí.

Při tomto výzkumu bylo také prokázáno, že vlci loví převážně zvěř slabou, starou nebo nemocnou. Poznají to podle její kondice po několika stovkách metrů pronásledování. Je-li pronásledovaná zvěř v dobré kondici, vlci od lovu upustí, protože by vydali mnoho energie. Tím přispívají ke zkvalitňování místní populace zvěře.

Vlk je velmi pohyblivý, za noc uběhne 40-70 km, tím spotřebuje hodně energie, a proto má také velikou spotřebu potravy. V létě loví i lišky, ježky, drobné obratlovce a masitou stravu doplňuje občas i lesními plody. Živí se převážně většími býložravci, má-li možnost, i domácími. Loví převážně tak, že zvěři skočí na hrdlo a strhne ji.

Vlci se páří od prosince do února. Samice je březí 63 dny a v březnu nebo dubnu rodí obvykle 4-6 slepých mláďat. Doupě mívá většinou v jeskyních, puklinách, pod vývraty apod. Prvních 10 dní je samice s mláďaty. Kojí je asi 2 měsíce. V druhé polovině kojení mláďatům vyvrhuje natrávené maso, protože jejich žaludky ještě nedokážou syrové maso zpracovat. Půlroční vlčata se už vydávají s rodiči na lov. Pohlavně dospívají třetím rokem. Vlci se domlouvají vytím, skolením a štěkáním. Různá modulace těchto zvuků má různé významy.

Žádný přímý užitek vlk člověku neposkytuje. Jeho zvěřina je nepoživatelná, jen některým částem těla se přičítaly určité léčivé, nebo spíš magické účinky. Byla ceněna pouze jeho kožešina, která byla používána na kožichy do saní a pro venkovní použití, poněvadž si dlouho udržuje vlčí pach.

Vlk je doprovázen nedobrou pověstí zabijáka a byl vždy nelítostně pronásledován. Vždyť již od dětského věku jsme o jeho nedobrých vlastnostech přesvědčováni jednou z nejznámějších pohádek o Červené Karkulce. I z řady míst v podhůří Krkonoš jsou známé zkazky, líčící lidské oběti vlků, pocházející z doby počátků osidlování. Tak například v Bolkově, poblíž Janských Lázní, vyšlo vpodvečer dítě, svítící si loučí, na zápraží. Náhle bylo chyceno a odvlečeno vlkem. Rodiče zaslechli jeho zoufalý křik, vyběhli ven a spatřili jenom světlo hořící louče, vzdalující se do hor. Pronásledovali lupiče, ale již se jim nepodařilo ho dohonit a osvobodit jeho vzácnou kořist.

Náš přední zoolog a myslivec dr. Julius Komárek vyvrátil tyto báchorky a uvedl vše na pravou míru. V jedné ze svých populárních rozhlasových relací v roce 1940 uvedl mimo jiné: "Vlk je šelma velmi statečná a věčně hladová. Má však jednu hrůzu, jíž se panicky bojí. Tou vlčí hrůzou je člověk. Z tohoto strašlivého strachu před člověkem se vyvinula u vlka tak rafinovaná opatrnost a taková míra ostražitosti, jakou nemá žádné jiné zvíře." Připouští však, že vlk může člověka napadnout, stejně jako řada jiných zvířat, je-li postižen vzteklinou. Je to totiž právě on, který je po lišce nejvýznamnějším přenašečem silvatické formy vztekliny.

Lov na vlky byl pro jejich chytrost a ostražitost velmi obtížný. Používalo se k němu často různých tluček s návnadou, tenat, vlčích zahrádek a vlčích jam. Vlčí jámy byly čtyři metry hluboké i široké, uvnitř obložené dřevěnou palisádou. Udržovaly se použitelné i několik desetiletí. Byly však nebezpečné i pro další, zejména lovnou zvěř, a proto bylo jejich používání někdy zakazováno. Do jedné z takových jam se v Krkonoších probořil šumař. Vlku, který v ní byl chycen, se prý ubránil do doby, než byl vysvobozen, trvalým hraním na housle.

Památkou na výskyt vlků v Krkonoších zůstává celá řada místních názvů. Na slezské straně hor se nazývá osada v Soví dolině Wilcza Poreba - což lze přeložit jako Vlčí Mýtina - a nad ní po svahu Obřího hřebene stéká do údolí Vlčí potok, nad nímž jsou Wilcza Gniazda - Vlčí doupata. Na jižní straně hor je na svahu Liščí hory Vlčí jáma a Vlčí důl, nad Rokytnicí nad Jizerou se táhne Vlčí hřeben, po němž vede Vlčí cesta, vodopád na Huťském potoce je vytvořen ve Vlčí jámě. Starší německý název Velkého Šišáku Haarwolfstein není památkou na výskyt vlků, ale pochází od trávy smilky tuhé, jejíž dialektický západokrkonošský název je Haarwolf nebo Wolf, česky vlček nebo veličina. Její porost připomínal totiž horalům drsný vlčí kožich.

V České republice vlci stále nežijí. Jsou to dravci velmi vzácní, ve Světové červené knize zařazení jako ohrožený druh. V Červené knize Polska je vlk zařazen jako vzácný druh a jeho ochraně je věnována značná pozornost. Uvažuje se o tom, že by mohlo dojít k návratu vlka do Sudet a dále potom do Německa a jiných oblastí západní Evropy a přes Alpy ke spojení s populacemi jižní Evropy. Na území České republiky je celoročně hájen a je považován za kriticky ohrožený druh.