Verunka - psí dáma
napsala Petra Štastková
Ahoj lidi, jmenuji se Verunka a jsem, jak o mě říkají tety tady z útulku, nádherně smetanově zbarvená fenečka bígla. Tady v útulku se mám docela dobře, tety se o mě hezky starají, i zdravotně už se cítím dobře a tak, když si sem lidé chodí vybírat nového pejska, dělám na ně smutné oči, že chci k nim domů. Slyšela jsem je říkat: „Bez psa není domov domovem.“ a já si myslím, že není šťastného psa bez domova.
Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že ne každý domov je domovem dobrým. I já měla donedávna domov, ovšem takový, který mě málem stál život.
Když jsem byla malé štěňátko, děti mého majitele si se mnou hrály, hýčkaly mě a mazlily se se mnou. Ze všech mých sourozenců jsem jenom já měla srst, o které můj pán říkal, že je jako bílé kafe. Postupně si cizí lidé přicházeli vybírat vždy jednoho z nás, každý se rozplýval nad mým zbarvením, ale pán říkal, že já nejsem na prodej, že se mnou má jiné plány. Nevěděla jsem jaké, ani jsem netušila, proč jsem já tak jiná, cítila jsem se úplně stejně jako moji bratříčci i sestřičky, ale zároveň jsem byla ráda, že zůstanu se svou maminkou a neodnesou si mě ti cizí lidé. Všichni moji sourozenci už odešli a my s maminkou jsme osaměly. Za čas však pán odvezl mou maminku pryč a když se vrátili, byla úplně jiná. Nechtěla už, abych si s ní hrála, abych se k ní každý večer přitulila a stále častěji mě od sebe odháněla. Za pár týdnů se jí narodila nová štěňata a veškerou pozornost a lásku si urvala pro sebe. Ani děti už si se mnou nechtěly hrát, víc se jim líbila ta mrňata.
A tak to šlo pořád dál, už jsem ani nevnímala, kolik nových štěňátek maminka přivedla na svět a bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem, aby bylo vše jako dřív, když jsem byla ještě malinká. Čas plynul dál a maminky kožíšek se začal zabarvovat do bíla, nejdříve jen tak nepatrně, tu a tam jí stříbrný chloupek protnul kožich, ale rychle jich přibývalo a i náš pán uznal, že již je maminka stará a další štěňátka už mít nemůže. Maminka se již těšila na krásný důchod, ale nebylo jí ho dopřáno. Jednou ji pán naložil do auta a odvezl pryč. Ptala jsem se hlasitým štěkotem: Kde je? Kam jsi ji odvezl? Proč se nevrátila s tebou?“, ale pán mi neodpověděl, jen mi suše oznámil, že zítra jedeme k mému ženichovi, kterého mi vybral. Prý je to velký frajer, tak doufá, že nebudu dělat drahoty a vše půjde, jak má.
Druhý den ráno jsme vyjeli, cesta byla dlouhá a já nervózně vyhlížela z okýnka, kam že to jedeme a hlavou mi vrtala otázka: „Co má jít jak má?“ Zastavili jsme před velkým statkem a tam už nás vítala cizí paní. Pána pozvala na čaj a koláčky a mě prý ať dá na zahradu, že už tam Beník je. Beník byl opravdu velký fešák, tak jsme si trochu zaskotačili na zahradě a pán mě moc chválil, že jsem hodná holka a i kousek koláčku mi dal. Domů jsme jeli až k večeru a já byla za takový hezký výlet vděčná, dlouho jsem už nikde nebyla. Od té chvíle se o mě pán víc zajímal, dával mi lepší krmení a já byla tak šťastná. Zanedlouho mi začalo růst bříško a v něm jakoby se něco hýbalo. Nevěděla jsem, co to je, ale instinkt mi napovídal, že je vše v pořádku, že se tím nemám znepokojovat.
Za čas jsem se stala pyšnou maminkou pěti nádherných štěňátek. A jako správná matka jsem byla ochotná si své děti bránit před kýmkoli. Pán mě vždy zavřel do předsíně a dovolil cizím lidem odnést si postupně všechny moje děti. Smutek mi obsadil psí srdíčko, ale pán nedal jinak, že prý pojedeme za Beníkem a já tam přijdu na jiné myšlenky. A tak se taky stalo. Zase mi začalo růst bříško a já plna očekávání přišla na jiné myšlenky. Těšila jsem se na ta malá stvoření, která přivedu na svět a tak jsem ani nepostřehla, že mi roste nejen bříško, ale i něco na bocích. Štěňata jsem porodila zdravounká a nádherná, ale ta divná věc na bocích nezmizela, naopak. Byla stále větší a větší a pán se pro ni na mě zlobil. Říkal, že tohle jsme si nedomluvili. Když i poslední mrňous náš dům opustil, naložil mě do auta a vezl mě pryč. Bolest už mě natolik přemohla, že jsem se nezmohla na žádný odpor a když mě vysadil u lesa, neměla jsem dost sil na to, abych se ho vydala hledat. Zůstala jsem tam a smířena s osudem čekala, co bude dál.
Dlouho jsem čekala v zimě a dešti, a když mě jedna cizí paní chtěla chytit, ani jsem se nebránila a nechala se odvést do neznáma. Nyní už vím, že to nebyla cizí paní, ale přece teta z útulku, která mi zachránila život. Odvezla mě k panu doktorovi, který mi ty divné boule na bocích, on tomu říkal oboustranná velká kýla, odoperoval a dal si velmi záležet. Z tety vyprávění vím, že má operace trvala asi 4 hodiny, ale co by prý pro takovou krasavici neudělal. Po probuzení to moc bolelo, ale den ode dne jsem se cítila lépe a nyní už jsem veselá čiperná holčina jako dřív. Teta si se mnou často povídá, jen jednou se mnou přestala mluvit. To když jsem si po operaci vytrhala stehy, ale už jsem se jí za to omluvila a zase jsme velké kamarádky. Teta hodně čte a když narazí na něco zajímavého o pejscích, hned mi to řekne. Nedávno mi citovala jednu paní, ta prý o nás řekla: „Po tisíce generací psi věří, že budou-li opravdu pozorně naslouchat, jednou přijde den, kdy si osvojí lidskou řeč.“ A tak i já hledám někoho, komu bych mohla naslouchat a komu bych jako pravá dáma, neboť i v bytě se umím vzorně chovat, dělala společnost.
Verunka byla v útulku Bouchalka u Kladna. Našla nový domov v Karlových Varech. Vzal si ji starší pán, který bydlí se svými dětmi v domku se zahradou.
