Jako miminko

Že se korely dožívají až dvaceti let, je všeobecně známo. Jeden chovatel mi řekl, že v zajetí se mohou dožít tak okolo sedmnácti let. Jsem moc rád, že i já se mohu řadit mezi ty šťastlivce, kteří chovají korelu, která (doufám) šťastně prožívá podzim života. Moje albino je holčička a když mi ji před šestnácti lety koupili k desátým narozeninám, nejen že to pro všechny byl kluk, ale navíc nikdo nedoufal, že bych mohl být schopný se o toho tvorečka starat.

A ejhle, je mi 26, naše zem prožila jednu revoluci, já jsem si prošel základkou, střední školou a v současnosti mám svou již třetí práci a ten maličkej tvoreček se z čilého opeřeného "divocha" změnil v moudrou, klidnou, zkušenou, méně opeřenou, ale o to roztomilejši papouščí babičku.

James

Pokaždé, když mi sedí na prstě a nechává se drbat za krkem cítím teplo toho malého tělíčka a zároveň neuvěřitelné štěstí. Je to něco, co zná každý, kdo má nejlepšího kamaráda, který pro něj znamená mnoho. Duše spojené v jednu. Nikdy jsem ho (nebo vlastně "ji") nenaučil mluvit, za což může tehdejší mladická lenost a nezkušenost, ale o to víc si cením každého okamžiku, kdy mi Miky sedí na dlani či na rameni. Je to ta telepatie, kterou spolu komunikujeme.

Teď trošku žárlí, protože od 23.12.2006 nám společnost dělá bělohlavý James, který si zatím zvyká jak na nás, tak na prostředí, čímž vyžaduje mnoho pozornosti (z Mikiho pohledu samozřejmě zbytečně) :-), ale pevně doufám, že i k němu časem budu cítít ono splynutí duší.

Taky doufám, že až mi bude 42, v době kdy Miky už bude v papouščím nebi, budu mít stále možnost kochat se nádherou společného života s Jamesem, který je teď ještě miminko.

Kdo to neprožil, neuvěří. Vy, kolegové chovatelé (nejen papoušků) ten pocit znáte, vy ostatní netušíte o co přicházíte.

Miky a James - bitva o koryto