Agapornis růžohrdlý (Agapornis roseicollis)

Minulý týden jsem přeložil článek o agapornisech fišeri z www.animal-world.com. Ze stejného serveru jsem se dnes rozhodl přeložit článek s názvem Agapornis růžohrdlý. V mnoha se tento článek shoduje s předchozím, naleznete zde ale spoustu užitečných informací týkajících se pouze tohoto druhu.

Agapornis růžohrdlý je jedním ze tří nejoblíbenějších druhů agapornisů. Do této skupiny patří ještě agapornis škraboškový a agapornis fišeri. Pokud si pořídíte ručně dokrmeného agapornise růžohrdlého, získáte v něm neuvěřitelně oddaného kamaráda. Je to nehravější, inteligentní a zábavný malý ptáček. Hodí se i pro začínající chovatele. Je totiž, jako některé další druhy agapornisů, poměrně odolný, nenáročný na chov a cenově dosti dostupný.

Tito agapornisové jsou velmi společenskými ptáky a mají rádi společnost. Z volné přírody jsou zvyklí žít ve společnosti ostatních ptáků, a proto jsou i v zajetí často chováni ve více kusech. Pokud chováte agapornise růžohrdlého v kleci samostatně, je nutné mu věnovat opravdu dostatečné množství pozornosti. Nejlépe je chovat tento druh minimálně po párech. Jako ostatní agapornisové je i agapornis růžohrdlý velmi aktivní. Rád šplhá a létá. Pokud jej chceme chovat v malé klícce, musíme mu dopřát dostatek proletu po místnosti. Také je důležité zajistit pro něj různé hračky.

Je známo něco málo přes tucet mutací agapornisů růžohrdlých. U některých převažuje žlutá barva, jako například u lutino nebo skořicové mutace. Strakaté mutace začínají výrazným kontrastem mezi žlutou a zelenou. Dále existují také modré či olivové mutace. Křížením těchto mutací lze dosáhnout dalších barevných kombinací.

Ve volné přírodě žijí v oblasti jihozápadní Afriky v Nambii a jihozápadní Angole. Obývají suché oblasti s keři nebo stromy na pokraji lesů, obvykle v blízkosti vodních ploch. Zdržuje se v menších, příležitostně ve větších hejnech. Tento druh agapornise byl objeven v roce 1817.

Tento druh je velmi malým zástupcem rodu papoušků. Dosahuje maximální délky okolo 16-18cm, čímž se však řadí mezi největší zástupce agapornisů. Chovateli je často obdivován pro své pozoruhodné zbarvení. Má obecně zelené opeření, které přechází do žluté barvy na spodní části těla. Čelo, okolí očí, líce, hrdlo a horní část hrudě mají růžovou barvu, která může na hlavě přecházet až v červenou. Pírka na zadečku a na horní části ocasu jsou jasně modrá. Na ocase mohou mít pírka místy oranžovou či černou barvu. Oči mají tmavě hnědé, zobák bývá zbarven do rohovinové barvy s odstínem do zelena a nohy jsou šedé. Mláďata mívají mezi pírky šedo-zelené chmýří. Růžová barva u nich není natolik výrazná, je spíše bledší a nebývá zbarvena až do červena. Na zádech se často objevují také černá pírka. Dospělého zbarvení dosáhnou až asi ve čtvrtém měsíci svého života.

Jejich jídelníček tvoří především různé druhy semen, ale v zajetí je vhodné doplnit stravu také o ovoce či zeleninu. Přednost dávají především kukuřici a prosu. Do vody jim můžeme přidávat různé vitamíny. Pro zajištění vápníku, můžeme do klece zavěsit sépiovou kost. Denně tento malý ptáček spořádá asi 45-60g krmiva.

Na odchov tento druh není příliš náročný, a proto je vhodný i pro začínajícího chovatele. Je možné je odchovávat po samostatných párech, ale i v hejnech. Pokud však máme ve voliéře hejno agapornisů, muže nastat problém. Často hrozí růžné šarvátky či souboje. Proto je nutné poskytnout takovému hejnu dostatek prostoru a také se doporučuje zavěsit do klece více hnízdních budek než je v ní chovných párů. V přírodě hnízdí v různých škvírách útesů či lidských stavení. Často si také mohou převzít díru po ještěrkách. Pokud agapornisům růžohrdlým zavěsíte budku, je také důležité jim opatřit dostatek vrbových větviček, palmových listů (pozn.: což by u nás v ČR byl asi problém) nebo jiného hnízdního materiálu, ze kterého si postaví malé hnízdo uvnitř budky. Samičky nosí materiál na stavbu hnízda na svých zádech mezi křídli. Do hnízda poté snesou 4-5 vajíček na kterých sedí přibližně 23 dní. Mláďata opouští hnízdo asi ve 30-38 dnech po vylíhnutí a ještě asi deset dní jsou stále závislí na rodičích. Po osamostatnění mláďata odstavte do vlastní klece.

Je opravdu vhodným druhem pro začínající chovatele, ale těší se oblibě i u pokročilejších. Je oblíben především díky svému zbarvení a hravé povaze. Někdy však může působit problémy jeho pronikavý křik, který se z jeho zobáku může ozývat většinu dne. Přesto však tento druh stojí za zkoušku.