Konipas horský - Pták roku 2025

Objevila se zpráva, že Českou společností ornitologickou byl zvolen pro letošek ptákem roku konipas horský. Jde o akci, vyhlašovanou po delší dobu pravidelně za účelem získání lepších informací o ptácích, neboť je známo, že více očí více vidí. Loňským ptákem roku byl tak prohlášen rehek domácí. Nejbližším příbuzným letošního ptáka roku u nás je pak konipas bílý, který byl ptákem roku v roce 1999. Letošní pták roku konipas horský je druhým nejpočetnějším druhem konipasů, kteří u nás hnízdí. Tím nejpočetnějším druhem je pak konipas bílý. Hnízdí u nás ještě konipas luční, ten je však viditelně nejméně početným ze všech svých příbuzných. Zastihnout u nás lze, avšak jen vzácně, ještě konipasa citronového, který je domovem spíše na území směrem na východ od nás. Mezi konipasovité ptáky řadíme pak ještě lindušky, ty lze od konipasů odlišit lidským okem i na dálku, když jsou jen hnědě skvrnité, na rozdíl od barevnějších konipasů a navíc mají krátké ocasy. Konipasové mají ocasy dlouhé, delší než složená křídla. Konipasa uvidíme nejspíše chodit po zemi, jak potřásá svým dlouhým ocasem a sbírá hmyz. Dříve tak činili tito ptáci někde v okolí pasoucích se koní, kam se hmyz slétával. Získali tak svoje jméno. Druhé, rozšířené lidové pojmenování bylo třasořitka, odvozené z jejich potřásání ocasem, kterým vyrovnávají rovnováhu při chůzi. 
    
U nás hnízdící konipasové, ačkoliv jsou to velmi příbuzné druhy ptáků, dávají každý přednost poněkud jinému životnímu prostředí. Všechny tři druhy najdeme nejspíše někde poblíž vody. Konipas bílý je sice přímo na vodním prostředí nejméně závislým, když jej zastihneme i mezi lidskou zástavbou, ale takovým téměř typickým prostředím je okolí malého návesního rybníčku. Jinak dává přednost spíše stojatým vodám.

Mládě kukačky a konipas horský. Foto: Petr Podpěra

Typickým životním prostředím konipasa horského jsou však menší, téměř vždy rychleji tekoucí vody, kterým dává přednost. To jsou typické horské nebo podhorské potoky, kde jej zastihneme nejčastěji. Získal tak i svoje jméno horský, i když na hory vysloveně vázán není. Vyskytuje se u nás i v nižších polohách, například na Rakovnicku, Ledečsku nebo i v okolí Prahy, obvykle na kratších přítocích větších řek Vltavy, Berounky nebo Sázavy. Konipasové horští jsou, jako hmyzožraví ptáci, ptáky tažnými, kteří od nás na zimu odlétají. Nelétají sice nijak daleko, většina z nich přezimuje někde na jihu Evropy a jsou i jedinci, kteří dovedou zimu překonat i u nás. Jejich zimní populace u nás je odhadována na 500-1000 přezimujících jedinců. Hnízdní populace potom na 20 000 – 40 000 hnízdících párů. Pro srovnání u konipasů bílých byl v roce 2003 odhadován počet hnízdících párů na 100 000- 200 000.

Jarní přílet konipasů horských k nám začíná již brzy z jara, když první jedinci se objevují již koncem února, ale hlavní čas příletu na jihu zimujících ptáků je situován na prostředek března. Odlétají na podzim na zimoviště nejvíce v první polovině října. Jenže odlet se jednak hůře pozoruje a navíc je zkreslen i průletem severnějších populací konipasů přes naše území. Konipasové jsou vysloveně teritoriální ptáci, kteří jeden druhého vedle sebe právě nemusí. Nikdy jsem je neviděl letět v nějakém sevřeném hejnu. Na podzimním průtahu je však můžete vzácně zastihnout poblíž sebe, když se jich na jedné louži koupe hned několik. Při takovém zvýšeném počtu v blízkém okolí zastihnete třeba mezi bílými konipasy i konipasa horského nebo vzácně i lučního.

Zatímco určení konipasů bílých nečiní v podstatě problémy jako druhu, určení pohlaví je krajně nejisté. Určení druhu u konipasů horských je teoreticky snadné v jarním období. Jsou to žlutí ptáci na spodní straně těla, na té vrchní jsou šediví. Jenže žlutí jsou i konipasové luční. Těch je ovšem na našem území velmi málo, jsou vlastně vzácní. V roce 2003 byl udáván počet hnízdících párů jen na 600 – 1200. Samci jsou sice také na spodině žlutí, ale na rozdíl od konipasů horských nemají pod zobákem černou skvrnu, což může být viditelné i na dálku. Rozlišení pohlaví u konipasů horských je snadnější, protože samice nemají onu černou skvrnu pod zobákem jasně černou, ale spíše prokvetlou černými pírky, anebo ji nemusí mít vůbec. S koncem jara, se však již setkáváme spíše s mladými ptáky, kteří se potulují po okolí a zastihneme je i na místech, kde nehnízdí. Mladí ptáci jsou pochopitelně méně intenzivně vybarvení než ptáci dospělí a jejich záměna s konipasy lučními může být docela snadná. Problémem vyobrazení ptáků ve všelijakých atlasech je skutečnost, že jsou zobrazováni ve svatebním opeření, kdy jsou nejpestřeji vybarvení. Na podzim jsou již většinou přepeření do méně barevného peří, kterému se říká šat prostý, a navíc jsou tady ještě mladí ptáci, kteří také ještě nejsou plně vybarvení a v tomto období je správně určit, který je který, může být tvrdým oříškem.

Konipas horský, mladá samice. Foto: Petr Podpěra

Konipasové horští po svém jarním příletu začínají hnízdit poměrně brzy, často již začátkem dubna, ale hlavní čas hnízdění obvykle vypukne až okolo poloviny dubna. Další hnízdění pak následují až do června, nicméně ten hlavní čas je v polovině dubna a intenzita hnízdění postupně klesá.

K hnízdění vyhledávají konipasové horští nejraději nějaké polodutiny okolo břehů lesních potoků, třeba pod železničním můstkem, na skalách nebo i na stavbách. Mláďata někdy vydrží i po delší čas o hladu. Jednou jsem našel hnízdo konipasů horských ve stěně propusti jezu Sázavy. Za teplého počasí byl jez obsazen koupajícími se lidmi od dopoledních hodin až do pozdního odpoledne a staří ptáci poletovali s plnými zobáky hmyzu jen okolo, aniž by se odvážili přilétnout k hnízdu. Krmil jsem je jen já ovády plácnutými na vlastním těle. I přes toto dietní období bylo však hnízdo úspěšně vyvedeno.

Hnízda konipasů horských bývala často hosty parazitujících kukaček. Těch je ovšem v současnosti až kriticky málo.  Jednou jsem takovou situaci fotografoval, ještě na diapositiv na Chřenovickém Podhradí a nebylo to zase až tak jednoduché, dostat velkou, mladou kukačku a o mnoho menšího konipasa do jednoho záběru. 

Konipas luční v šatě prostém. Foto: Petr Podpěra

Konipas horský – Motacilla cinerea Tunstall, 1771 byl prvně pojmenován a zařazen do systému až v roce 1771 Tunstallem. ( Marmaduk Tunstall byl britský přírodovědec a na Wikipedii dosud podrobněji uváděn není). Příbuzný konipasa horského, totiž konipas luční, někdy u nás pojmenovaný jako konipas žlutý, byl zařazen do systému již jeho tvůrcem Carl Linném. To je docela zajímavé, protože to znamená, že jej asi Linné neznal. To může dále znamenat, že tenkrát konipasové horští ještě ve Švédsku nežili. Stálo by to asi za prozkoumání, respektive studium historických záznamů, protože bychom mohli lépe pochopit, jak se mění území rozšíření jednotlivých druhů ptáků. Zdá se, že u každého druhu existuje jakési centrum populace, které pulzuje. Někdy se daří území rozšíření zvětšovat, následně se území rozšíření opět stahuje ke svému pomyslnému středu. Takové příběhy známe u nás třeba u zvonohlíků zahradních, strnadů lučních nebo hrdliček zahradních. 
    
Konipasové vůbec jsou přísně teritoriální ptáci, kteří ve svém hnízdním okrsku žádné další konipasy nesnesou. Platí to především mezi konipasy stejného druhu. Jednou jsem pozoroval jakousi podivnou letící chlupatou kouli přes hladinu rybníka a při dopadu na hráz se ukázalo, že to byli dva konipasové bílí, kteří se takto zuřivě rvali i za letu. Ovšem vypadá to, že i konipasové bílí a horští se musí vzájemně ovlivňovat. Když jsem kdysi začal pravidelně jezdit na Ledečsko, bývali v okolí řeky Sázavy k vidění převážně konipasové horští, kteří také pravidelně hnízdili ve zdech mlýna, anebo v okolí přilehlého jezu. Konipasové bílí pak nahoře na kopci, ve vesnici, asi dva kilometry daleko. Po létech se začala situace měnit. I dole u řeky se začali více objevovat ti bílí, zatímco ti horští začali postupně mizet a stahovali se podél potoků a potůčků hlouběji do lesa. Současnou situaci z této lokality nemohu bohužel posoudit, léta jsem tam již nezavítal. Nicméně právě vztahy mezi těmito dvěma druhy našich konipasů mně léta vržou v hlavě. 
    
Právě o tomhle je každoročně vyhlašovaná akce pták roku. Více očí více vidí, více hlav si také více pamatuje a více lidí se může odhodlat k tomu, aby dále předávalo svoje pozorování, své postřehy. V tomto případě zvláště třeba v okolí Sázavy nebo Berounky stojí bezpočet obydlí, anebo i sezónních chat, jejichž obyvatelé mohou dobře porovnávat, když své okolí pozorují po léta. Sám jsem třeba fotografoval konipasy horské na Berounce v Hřešihlavech, na Sázavě v Chřenovicích, ale dnes se tam již nedostanu, ačkoliv by mě zajímalo, jak to tam dnes vůbec vypadá. Možná se něco dozvím z pozorování letošního ptáka roku. Tak ještě jednou, letos se zvětšenou pozorností pozorujeme konipasa horského.

Mladý konipas bílý v prvním opeření. Foto: Petr Podpěra