Zlatá rybo, slyš má slova…

"Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova". Jak je patrné i z tohoto úryvku ze známé pohádky o zlaté rybce, která však lidem nakonec štěstí nepřinesla, „zlaté ryby" nás odnepaměti fascinovaly.

Nazýváme ji různě: zlatá rybka, karásek, závojnatka... Ve skutečnosti se jedná o druh zvaný karas stříbřitý východoasijský (Carassius auratus auratus). Číňané ho nazývají „chi“ a ve své přírodní formě je úplně obyčejně šedostříbrný. Tak fádní, že by nám nejspíš ani nestál za povšimnutí. Ovšem kdyby kdysi nedošlo k tomu…

Může za to náhoda

Ten pohádkový příběh, jak už to tak bývá, začal vlastně úplnou náhodou. V jednom zahradním rybníčku nejspíš někde v Číně se před nějakými 1600 lety poprvé objevila neobvykle zbarvená červenošupinatá mutace, o tolik zajímavější než původní poněkud jednotvárně hnědí karasi. Číňané byli již v té době zkušenými chovateli ryb a atraktivní barevnou odchylku podchytili. Zlatá rybka se začala šířit. Žlutí a oranžoví karásci ještě s původním tvarem těla se dostali na samotný vrchol v letech 420 až 265 př. n. l. za vlády dynastie Jin. Máme o tom řadu záznamů, například vzdělanec Hen Čong popisuje červené i žluté rybky z umělých nádrží kláštera Xilin v pohoří Lušan.

Že neztratily nic na své popularitě je dokumentováno i dále – během éry dynastie Qi (479 až 502 n. l.) podal jejich dokonalý popis vědec Xiao Rui. Za éry dynastie Sung (960 až 1276 n. l.) pak dostoupilo nadšení čínské aristokracie pro zlaté rybky vrcholu. Kdyby se býval některý opovážlivec z řad prostého lidu jen pokusil vzácnou rybku ulovit, čekal by ho těžký trest.

Bublinoočka

Koncem 17. století dovezli Portugalci zlatou rybku konečně i do Evropy. Do zahradních bazénů pronikla ale až po roce 1750, kdy začala být dovážena ve větším množství. Několik nejkrásnějších karásků dostaly darem významné dámy Francie doby Ludvíka XV. Byli stejně jako jejich divoce zbarvení příbuzní nenároční na kvalitu vody, její čistotu, a dokonce i na obsah kyslíku. Dožívali se až dvaceti let a dorůstali třiceti centimetrů.

Číňané, Japonci a následně chovatelé na řadě míst světa se nespokojili jen se zlatou rybkou a ve svém šlechtitelském úsilí pokračovali. Dnes existují formy naprosto bizarní, jejichž orientální jména voní dobrodružstvím a exotickými zeměmi. Některé se hodí do zahradních bazénků, jiné jsou vysloveně akvarijní, vyžadují zvláštní osvětlení a pozadí akvária, aby vynikly jejich neobvyklé tvary a vlající ploutve dokonaly vynikly.

Závojnatka s červenou čepičkou

Nejkrásnější na světě?

Karas by se nikdy nestal tak oblíbeným, kdyby neměl vlohy ke všem změnám. Patří ovšem mezi tzv. xantorické ryby, to znamená, že obsahuje mimořádně velké množství oranžového, žlutého, červeného a černého barviva. Navíc je živočichem mnohotvárným, který skýtá možnost vyšlechtění různých dekorativních forem. Ty jsou výsledkem kombinace záměrného výběru a mimořádné genetické plasticity. Proto se během relativně krátké doby podařilo vyšlechtit tak kuriózní formy, které lidem připadají krásné – mnohým dokonce vůbec nejkrásnější na světě.

Váza s motivem ryb

Na zahradu i do akvária

Závojnatky dosahují jsou ve srovnání s běžnými akvarijními rybkami výrazně větší, na délku mívají až patnáct centimetrů, a to nepočítáme prodloužené ploutve. K jejich chovu se proto hodí velká akvária (s objemem několika set litrů) nebo zahradní nádržky. Přírodnější formy jsou odolné, v hlubších nádržích jsou dokonce schopny přečkat zimu pod ledem, naopak v létě mívají s vodou teplejší 20 °C problémy. Vysoce prošlechtěné formy jsou na chlad citlivější. Uvádí se, že teplota v nádrži by neměla klesat pod 12 0C, pak je nutné ryby přemístit do akvárií s vodou teplou kolem 15 °C. Na kvalitu vody (pH, tvrdost) nejsou zlaté rybky příliš citlivé, o to více jim však vadí znečištění. Proto je nezbytné nádrž vždy intenzivně filtrovat a vzduchovat. Pokud sázíme rostliny, pak zásadně velké a silnolisté. Krmení není složité, k dostání je dostatečný výběr speciálních granulí.

Kombinovat chladnomilné závojnatky v akváriu s jinými druhy ryb je problematické, protože ty většinou vyžadují výrazně vyšší teplotu.

Pohlaví poznáte jen na jaře

Pohlaví závojnatek lze odlišit jen v době rozmnožování (v zahradních rybníčcích na jaře), kdy se samečkům tvoří na hlavách a prsních ploutvičkách zvláštní bílé hrbolky. Ke tření dochází v bazénku i v akváriu do trsu jemnolistých rostlin, impulsem bývá ochlazení vody o 2–3 °C (např. po dešti). Pokud oddělujeme rybky do zvláštního akvária, pak by mělo být alespoň 70 l velké. Dáváme zpravidla pár, někdy i dva samečky na jednu samici. Plůdek se líhne za 4 dny a za další 2–3 dny se rozplavává. Krmí se naupliemi žábronožek.

Nejznámější závojnatky

Ryukin - základní a asi nejznámější varieta s různými barvami těla a dvou až trojnásobně prodlouženými ploutvemi.

Šubukin čili kometa – ploutve má extrémně široké, známe ji v barvách červené, žluté, modré, černé či v kombinacích.

Deme kin čili teleskopka – změny najdeme hlavně v oblasti očí, které jsou velké, vypoulené a nesené jakoby na stopkách. Tělo může být v různých barvách. Teleskopky můžeme dále dělit například na nebehledky, deme ranšu bez hřbetní ploutve, a tedy s omezenou pohyblivostí, uranoskopky (nebeské teleskopky) s okrouhlýma očima posazenýma na vrcholcích velkých kulovitých útvarů, umožňujících rybce dívat se jen směrem k hladině atd.

Šišikašira čili lví hlava – má vejčitý tvar těla, potlačenou hřbetní ploutev a krátké ostatní ploutve. Zato hlava je velká a pokrytá bradavičnatými výrůstky, připomínajícími lví hřívu. Ani dnes nejsou dokonale zbarvené a vzrostlé závojnatky běžné, špičkoví jedinci se doslova vyvažují zlatem.