Úspěšné odchovy malých zoborožců

Dovoluji si vám představit zkušenosti člena Vladimíra Nováka s chovem zoborožců rodu Tockus. Článek je z doby chovatelových začátků v chovu těchto ptáků.

Zajímavou alternativou v chovech exotického ptactva se v posledních několika letech staly malé druhy zoborožců rodu TOCKUS.

Ani já jsem neodolal pokušení a z nabídky firmy AVES jsem si před několika roky do chovu zakoupil 1,1 toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus) a 1,1 toko Deckenův (Tockus deckeni).

Problém ale začal v okamžiku, kdy jsem dovezl ptáky domů a pokoušel se sehnat dostupnou literaturu. V publikacích o chovu exotického ptactva (mám na mysli knížky, které jsou nabízeny na českém trhu) se prakticky žádné informace o chovu zoborožců neobjevují. Světlou výjimkou jsou novější publikace „Encyklopedie ptáku chovaných v klecích a voliérách" (David Alderton) a „Kapesní atlas exotických ptáků" (Martin Smrček). I zde se ale autoři omezují na všeobecné informace, popřípadě publikují částečné zkušenosti některých zoologických zahrad, jejichž možnostmi většina chovatelů nedisponuje, i když . . .

Bylo to začátkem srpna roku 2004. Ptáky jsem vypustil po páru do venkovních voliér rozměrů 250x150x220 cm (d x š x v). V každé voliéře byla nainstalována tři bidla různé tloušťky, miska na krmení (těžší, aby při dosednutí ptáka nedocházelo k jejímu převrácení) a dále i miska na vodu. Dle dostupných pramenů prý zoborožci vodu nepijí, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se ptáci minimálně snaží vodu pít nebo si alespoň namáčejí kousky potravy do vody a pak je polykají. Dnes již také vím, že mnohem praktičtější než bidla jsou různé větve s pahýly cca 5-10 cm dlouhými, o které si ptáci čistí vnitřní duté části svých mohutných zobáků. Pokud tuto možnost nemají, po krmení neúnavně buší zobákem do bidla (jako datli), aby se zbavili zbytků potravy.

Ptáci si na chovatele velice rychle zvykají. Můj evidentně velmi mladý sameček toka rudozobého mi po čtrnácti dnech bral moučné červy z ruky a na zavolání „Tokóó . . ." se ozýval typickým „kvokáním". Zoborožci byli naučeni na granule, které jsem dostal při jejich zakoupení (značku ale neznám). Když mi tyto granule došly, začal jsem experimentovat a ptáky navykl na drobné kočičí granule PROPESKO. Jedná se o granulky ve tvaru malých kostí v barvě hnědé, žluté a červené. K tomu dávám denně míchanici ve složení: jablko, vařený brambor, vařené vajíčko (vše nastrouhané na hrubém struhadle), měkký tvaroh, vařenou rýži a strouhanku. Dle možností doplňuji dalšími druhy ovoce a zeleniny (dýňový kompot, rybíz, jahody, hroznové víno, borůvky, maliny, jeřabiny, černý bez, čínské zelí, salátové okurky atd.). No a protože se jedná o ptáky převážně hmyzo a masožravé, nesmí v krmné dávce chybět nějaký ten hmyz (mouční červi, červi zophobas, chrousti, cvrčci, žížaly aj.). Při odchovu mladých se mi velice osvědčily i malé plevelné rybky (slunky) a v neposlední řadě syrová kuřecí srdíčka posekaná na drobné kousky (k dostání jsou v každém větším marketu nebo řeznictví). Uvedený seznam je samozřejmě pouze výčtem těch druhů krmiv, které jsem ve svém chovu vyzkoušel, a které ptáci celkem ochotně přijímají a nejsou tedy každodenní součástí krmné dávky.

Zimu toka přečkají v temperované ubikaci v klecích 150x60x60 cm (d x š x v) pro každý pár při teplotě 10-12^oC.

Na jaře roku 2005 jsou připraveny venkovní voliéry 250x200x220 cm (d x š x v), které dříve sloužily k chovu drobných exotů. Každá z voliér je osazen dvěma keři černého bezu a trsem okrasného rákosu, boční stěny jsou potaženy rákosovou rohoží a střecha je kryta z jedné poloviny vlnitým eternitem, z druhé pak průsvitnou polykarbonátovou deskou.

V každé voliéře je připravena přírodní kmenová budka (kaštan) o rozměrech cca 60 cm výška , průměr dna 35 cm, vletový otvor 15 cm nade dnem, oválného tvaru a rozměrů 10x7 cm. Dno budky je vysypáno směsí rašeliny, hoblovaček a říčního písku v poměru 1:1:1 ve vrstvě asi 5 cm.

Zoborožce jsem ven vypustil v polovině dubna roku 2005, a přestože noční teploty se několikrát pohybovaly pod bodem mrazu, přečkali ptáci aklimatizaci bez jakékoliv újmy na zdraví. Později, když teploty přes den dosahovaly +20^oC, začali zoborožci okamžitě „tokat" a čím dál častěji se ozývali daleko slyšitelných „kvokáním", a to jak rudozobí, tak i Deckeni. Oba páry téměř okamžitě obsadily hnízdní dutiny a předloženou směsí jílu a bláta téměř celý vletový otvor zvenčí zazdily. Tímto způsobem si tokové zřejmě (alespoň já si to myslím) chrání svá budoucí hnízda před případnými dalšími zájemci z říše opeřenců. Tokové rudozobí během krátké doby vletový otvor několikrát zcela zazdili a následně vybourali, samice se občas zdržovala i uvnitř, ptáci se pářili . . . . . K zahnízdění u tohoto páru ale nedošlo.

Deckeni se začali o budku intenzivně zajímat až koncem června. Samice zdivo vybourala, vyházela téměř všechnu vystýlku, a to málo, co zbylo, doplnila malými kousky stvolů a lístků rákosu a sama následně začala jílem a blátem upravovat vletový otvor. Samec se zazdívání neúčastnil. Občas ale přilétl k samici a ve „ztopořené" poloze „tloukl" křídly a hlasitě „kvokal". Samice mu tyto projevy opětovala. Páření jsem u ptáků nepozoroval.

O to větší překvapení mne čekalo 30.6., kdy samice v dopoledních hodinách zmizela v dutině a v následujících dvou dnech se zevnitř zazdila tak, že zbyla škvíra zhruba 8x1 cm. Dozdívání provedla zřejmě vlastním trusem a materiálem, který si v budce předem připravila, protože samec jí ani tentokrát žádný stavební materiál nepřinášel.

Následujících 35 dní samici vzorně krmil. Dne 5.8. jsem poprvé z dutiny zaslechl slabé pískání. Je to tady! Mají mladé! V tu dobu jsem měl naštěstí dovolenou, takže jsem se mohl ptákům plně věnovat. Neznaje skutečné potřeby těchto ptáků jsem prvních 14 dní denně nasmýkal nebo ručně nachytal (dle počasí) 100-300 kusů lučních koníků, které jsem usmrtil, zbavil je zadních nohou a po etapách předkládal v průběhu dne ke krmení. Samec je okamžitě nosil po jednom samici, podával je štěrbinou (vždy došlo k hlasovému kontaktu) a ta krmila svá mláďata - podle hlasů 2-3. Jak mláďata rostla, začal jsem přidávat již zmiňované velké žížaly, drobné rybky a pokrájená syrová kuřecí srdíčka. V době, kdy jsem byl v zaměstnání, staral se o ptáky můj otec (důchodce), který toka poctivě krmil uvedenou masitou stravou každé 2-3 hodiny. Míchanici dostávali 2x denně (brzy ráno a v pozdním odpoledni).

V té době se ve voliéře objevilo velké množství peří, které samice vyhazovala z dutiny, neboť zřejmě kompletně přepeřovala.

Čas plyne a je tu 4.9. Samice je slyšet už od časného rána, jak tluče zevnitř zobákem do zdiva. Během necelé hodiny se jí podařilo vybourat otvor natolik, že mohla vyklouznout ven. Byl jsem překvapen, jak je krásně opeřená, uhlazená a čistá! Mláďata se okamžitě začala sama zevnitř zazdívat a za několik hodin zbyla z vletového otvoru zase jenom štěrbina, i když tentokrát poněkud větší, než byla ta původní. Od tohoto okamžiku krmili rodiče mláďata společně. Po dalších dvaceti dnech, tedy 24.9. se ve voliéře objevila 2 mláďata (samci), ale vletový otvor byl zevnitř opětovně zazděn, a poslední ptáče (samička) vylétlo za dalších 7 dní.

Celý hnízdní cyklus od zazdění samice po vylétnutí posledního mláděte trval celých 92 dní, tj. 13 týdnů!

V roce 2006 pár Deckenů opět úspěšně zahnízdil a znovu odchoval 3 mláďata (2,1). Hnízdění probíhalo prakticky stejně, jak bylo popsáno v předchozí stati. Rozdíl byl pouze v tom, že ptáci zasedli již koncem května a k odchovu mladých byla použita mimo granulí a míchanice, pouze syrová drůbeží srdíčka!

Tokové rudozobí se zazdili již koncem dubna a bez problémů vyvedli jedno krásně mládě. Hnízdní cyklus u rudozobých toků je zhruba o 3 týdny kratší, než je tomu u Deckenů. Odchov probíhal prakticky stejně. Raritou je snad jen to, že sameček rudozobý zůstal i nadále velice krotký, na zavolání přilétl na pletivo nebo na krmnou polici, z ruky bral nabízené pamlsky (hmyz) a okamžitě vše nosil své družce. Ta opustila hnízdo současně s mládětem, a to 73 dní po zazdění. Pohlaví mláděte jsem zatím nedokázal přesně určit. Zpočátku jsem byl přesvědčen , že se jedná o samečka, teď už si ale nejsem tak jist. No co, časem se uvidí . . . . .

Díky tomu, že v uplynulých letech se do republiky dovezly desítky zoborožců rodu Tockus (rudozobí, žlutozobí, Deckenovi, šedí atd), je zde reálný předpoklad, že se tito impozantní ptáci začnou v zajetí rozmnožovat častěji a já chci věřit tomu, že si v řadách chovatelů exotického ptactva najdou stále více obdivovatelů. A těm nerozhodným třeba napomůže právě uveřejněný článek.

Chovný pár Toko Deckenův Foto: Vladimír Novák

Zazděná hnízdní dutina (samice uvnitř) Foto: Vladimír Novák

První mládě po opuštění hnízdní dutiny Foto: Vladimír Novák

Samice (v pozadí) a její 3 mláďata Foto: Vladimír Novák

Kompletní rodina Foto: Vladimír Novák