Naši krkavcovití 3 - havran polní, vrána černá a vrána šedá

Mezi krkavcovité řadíme také havrany polní a vrány. Na jednu stranu jsou to ptáci na pohled téměř k nerozeznání, na druhou stranu snad ani nemohou být jiní ptáci, kteří se od sebe natolik liší. Mohlo by se zdát, že o nich víme hodně, ale jako obvykle, je to jen zdání. Je i hodně takových lidí, kteří se domnívají, že havran je pantáta od vrány a o vránách samotných ví jen tolik, že přeci nosí holčičky, zatímco kluky nosí čáp. Zajímám se o ptáky od dětství a myslím si sám o sobě, že za tu dobu již dovedu rozeznat naše druhy krkavcovitých a to i na dálku a podle způsobu jejich letu. Oni totiž létají každý druh s malinko jinou technikou, kromě havranů a kavek, kteří mají stejný způsob letu. A také se nevyskytují všichni všude a ve stejném počtu. Společného mají vůči lidem snad jen jedno. Ani jeden druh našich krkavcovitých není námi nijak milován, všechny druhy jsou považovány za škodnou. I když také z tohoto pohledu existují rozdíly. Ačkoliv tedy všechny druhy byly člověkem pronásledovány, nepodařilo se je snad vyhubit, protože jde vesměs o ptáky odolné, kteří se zdatně řídí základním zákonem přírody, který zní: nažrat se a nenechat se sežrat. První půlka tohoto zákona nečiní jim problémy, protože jsou to všežravci. Berou jak potravu rostlinou, tak i živočišnou, od hmyzu, až po mršiny. Pokud se týká té druhé poloviny základního zákona, není to pro ně až tak těžké, protože, kromě člověka, nemají téměř žádného nepřítele, který by je ve velkém mohl ohrožovat. Přesto neprosperují všechny druhy v současnosti stejně úspěšně. Právě proto bychom měli naše krkavcovité lépe studovat. Dnes se chci zaměřit na havrany a vrány.

Havran polní

Havran polní – Corvus frugilegus Linnaeus, 1758 je velký, černý, silný pták, který je rozšířen po západní Palearktice, až části oblasti orientální, avšak nikoliv zcela plošně. U nás je také domovem, ale nenajdete jej zase docela všude, jenom někde. Je to pták spíše rovinaté, zemědělské krajiny, ale hnízdí pospolitě, v koloniích, v korunách vysokých, starých, listnatých stromů. Takové porosty v ploché, zemědělské krajině dnes nenajdete všude. Ideálem jsou třeba zámecké parky. Velká kolonie havranů bývala třeba v parku zámku Veltrusy, i když nevím, jestli trvá dodnes. Havrani byli u nás dříve považováni za ptáky stálé, protože je můžete vidět celoročně. Pomocí kroužkování se však ukázalo, že je tomu jinak. Havrani, které můžete pozorovat u nás tak od poloviny října, až do konce března, nejsou původem naši ptáci. Ti naši jsou tažní a odlétají od nás ještě před příletem zimních hostů směrem západním, ponejvíce do střední až jižní Francie. K nám přilétají na zimu ptáci z Běloruska, Ukrajiny až středního Ruska. Zimním havranům se dříve také přezdívalo „ruský korotve“. Rekordmanem co do vzdálenosti odkud k nám přiletěl, byl havran odečtený v Praze Krči a kroužkovaný v Rusku. Vzdálenost obou míst byla 3238 kilometrů. Zajímavé také je, že i v zimních měsících se havrani chovají kolektivně, když nocují na společných nocovištích, často v opravdu velkých počtech. Udává se, že nocuje společně až sto tisíc ptáků, odkud se ráno, obvykle ještě před východem slunce rozletují do okolní krajiny za potravou. Ranní rozlet a večerní přílet na nocoviště však nevypadá stejně. Ranní hejno, letící podél staré státní silnice od Veltrus směrem na Prahu, vzbuzovalo dojem hororu. Byl to ohromný, dlouhý, černý mrak. Přílet na nocoviště se koná jaksi po etapách. Havrani letí v dlouhých hejnech, která však nejsou široká, připomíná to spíše vlak. Posedávají potom někde po vysokých stromech ve velkých počtech, avšak není to konečné místo pro jejich nocleh. Pod takovým stromem jen tak neprojdete, dole je to neustále bombardováno jejich trusem. Na konečné místo nocování se hejna vrací až za tmy. Na světlejší obloze můžete pozorovat ohromná, až několika patrová hejna, která postupně přistávají do korun stromů. Počty u nás zimujících havranů jsou odhadovány až na dva miliony kusů. Více havranů zimuje na Moravě než v Čechách, avšak největší zimní hejno, které jsem kdy viděl, jsem zaznamenal v roce 1986 ve Vídni, kde jsem tenkrát posuzoval na šampionátu C.O.M. 

Hnízdní kolonie havranů, Praha

Hnízdní kolonie havranů mají obvykle dlouholetá trvání a havrani se nedají jen tak odradit, i když o jejich sousedství není o co stát. Řvou totiž od rozbřesku, až do tmy. To se tedy nevyspíte. Rovněž společná nocoviště bývají dosti stabilní. Havrani, živící se v zimním čase různě po Praze, tak jejich hejna nocovala až na soutoku Vltavy a Labe u Mělníka. Byl tam lužní les. Byla to dokonce i rezervace, avšak pro nějaké rostliny, ale les nebyl vyňat z lesního hospodářství, takže byl vykácen. Havrani se museli přestěhovat. Jedno nocoviště následně vzniklo v Kralupech, k velké radosti místních přímo uprostřed města. V současnosti prý již havrani nocují zase jinde. Podle počtů ptáků, které mohu pozorovat z okna, jim to asi nijak nevadí, nepozoruji nijak jejich úbytek. To s vránami je to vlastně všechno jinak.

Vrána černá

Vrána černá a vrána šedá

Jsme zvyklí na to, že dříve jsme naše vrány považovali za ptáky jednoho druhu, avšak dvou zeměpisných forem, čili poddruhů. Zvyk, jak se říká, je železná košile. Proto také vesměs říkáme vrána obecná. Jenže modernější pohled na věc je malinko jiný, když dřívější formy jsou v současnosti považovány za samostatné druhy ptáků. V roce 2003 byla vydána práce, která je soupisem všech druhů ptáků s českými názvy, která se jmenuje Soustava a české názvosloví ptáků světa, která pak říká, že vrány se píší takto: Vrána černá – Corvus corone Linnaeus, 1758, a vrána šedá – Corvus cornix Linnaeus, 1758. Samozřejmě, že mnozí budou mít na věc odlišný názor, konec konců vědecké názvosloví není ani bible či korán a ornitologie není náboženství, ale je považována za otevřenou vědu. Upozorňuji na tuto skutečnost jenom proto, aby nedocházelo k nedorozumění. Neboť nedorozumění může až příliš často přerůst v situaci, kdy si dva dají po čuni. Obvykle kvůli titěrnostem. 

Vrána šedá

Ale podívejme se blíže na ty vrány. Oba druhy jsou ptáci asi stejné velikosti, i když jedna černá, kterou jsem si mohl dobře prohlížet asi ze vzdálenosti pouhého půl metru, zdála se mi v těle o něco menší než šedivka. Vrány jsou domovem po celé Evropě až téměř po samý její sever, s výjimkou malého území na jihu Španělska. S jejím plošným výskytem a její početností u nás jsem jaksi na rozpacích. Zase až tolik vran jsem na vlastní oči ani neviděl a hejno vran pak již vůbec ne. Vrány po Praze jaksi ani nejsou. Vrány také si dávají záležet, aby tedy nebyly moc vidět. Ale pokusím se to popsat na jedné situaci, která však není přímo z našich krajů. Když se po roce 1989 otevřely hranice, vypukla horečka autobusových zájezdů na západ. Jednou jsme zavítali také do berlínské zoologické zahrady, té západní. Hned blízko vchodu tam byla skupina starých dubů, s hustými korunami. A byl tam výběh medvědů, kteří líně pospávali. Právě jim tam dali nějaké masité krmení, které u nich vzbudilo jen malý zájem, ledva každý pootevřel oko. Jakmile však ošetřovatel z výběhu odešel, z korun těch stromů se dolů sesypalo hejno vran, černých. Těch vran jsem si před tím vůbec nevšimnul. Až když to krmení zmizelo pod černým kobercem, zvedlo to konečně ty medvědy, aby na ně také něco zbylo. Na světovém šampionátu v Olomouci byl i zoolog moskevské zoo Kudrjavcev, který se nechal slyšet, že mají problém s vránami, které jim z výběhů užírají, kde se dá, a zničily i odchov jeřábů. V roce 2008 jsem se byl podívat v nejstarší zoologické zahradě Evropy ve Vídni a tam jsem si všimnul, že po celém městě jsou domovem vrány a to jak šedivky, tak i ty černé. To v Praze je tedy nemáme, i když třeba Wahl se zmiňuje o třech párech, z nichž jeden měl dokonce hnízdit v cípu Střeleckého ostrova. Modernější informace se zmiňují jen o několika výskytech z okrajových částí města. Praha je ovšem svou rozlohou mnohem větší jak za časů Veleslava Wahla. Jezdím dobře patnáct let pravidelně na Rakovnicko, kde se ponejvíce zabývám pozorováním ptáků. Ku podivu jsem za tu dobu neviděl na vlastní oči ani jednu vránu. Jenom krkavce a to každoročně vzrůstající počty. A jeden místní, který je tak jako já ze stejného těsta, mně vyprávěl, že míval ochočenou vránu, která s ním létala volně až do lesa. Když však viděla v dálce krkavce, zalézala mu prý pod kabát. Zřejmě mají vrány před silnějšími krkavci přírodní respekt a tam kde vládnou krkavci, holt vránám pšenka nekvete. 

Mutační vrány, zoo Walsrode

Naši pozorovatelé ptáků jsou na svých vycházkách zaměřeni ponejvíce na okolí vody, proto čteme o pozorování všemožných ptáků, kteří jsou okolo vody domovem. Nic proti tomu, nicméně postrádám více pozorování právě krkavcovitých. Ona situace okolo vran bude nejspíš jiná v Čechách, jak na Moravě. Z okolí Brna jsou v zimních měsících hlášena i hejna vran, která ovšem mohou být snadno zaměněna za havrany. Přímo v Brně pak má být známé nocoviště havranů, o které se právě licituje, kvůli stavbě lanovky přes údolí řeky. Je tedy zřejmé, že po okolí se spíše potulují hejna havranů jak vran. Jenže do Vídně, kde mají vran hafo, je blíže z Brna jak z Prahy. Odhodlaly se snad vídeňské vrány kolonizovat Brno? 
    
Ono vlastnit pohled na věc jaksi komplexně dost dobře ani nejde. Díváte se kupředu a vidíte něco na vlastní oči, přitom se vám děje za zády něco zcela opačného. Někde jsou hlášena hejna vran, jinde žádnou vůbec nevidíte a obojí ani nemusí být pravda. Někde mohou být havrani zaměněni za vrány, jinde se vrány informují: bacha holky, támhle jde ten ňouma, ať vás nevidí. Dalo by se mluvit o vránách ještě déle, ale máme tady ještě krkavce, ti jsou také více než zajímaví. Tak zase příště.