Prodej neodstavených mláďat arů

Rozhodli jste se pořídit si toho úžasného člena rodiny – velkého aru. Sen mnohých chovatelů, který je v dnešní době lehké splnit. Nabídka je velká, ale copak se to nabízí? Abyste neudělali chybu, zapátráte v nejchytřejší encyklopedii světa – tj. na fejsbůku, tam totiž může psát „každej“. A tam se dozvíte, že je nejlepší si takovou maličkou aru dokrmit sami. Ona totiž bude na vás zvyklá, bude vás mít za tatínka, za maminku. Nepatříte mezi ty střelce, kteří to nikdy nedělali, máte už zkušenosti – dokrmili jste nejen korelu, ale už velkého papouška – amazoňana, takže s pár radami od chovatele byste to přeci dali. A navíc – pán to nabízí levněji, ušetříte pár tisícovek. Tak hurá do toho – a uděláme z toho volnoletce, to taky píší na všeznalém fejsbůku…. A tady ta pohádka končí.

Začnu od konce – ty ušetřené peníze si dejte někam na hodně vysoký úrok, budete je potřebovat!

Můj původní úmysl byl seznamovat Vás s historií a vývojem Společnosti Laguna, kam se dostávají poškození papoušci. K tomu se určitě dostaneme, ale situace posledních týdnů a tlak katastrofálních případů mě nutí tento úmysl trochu přeskočit a odkrýt druhou stanu ručního odkrmení mláďat (a to hlavně arů) za účelem „vyrobení“ nesamostatných závisláčků (tedy opak sebejistých osobností), kteří nás budou nade vše milovat.

Pokud si v něčem nejsme jistí, podívejme se do přírody, tam už je to vymyšlené o krapítek let víc, než to plácají mudrlanti na sociálních sítích. Dneska už bohužel málo lidí čte korektované odborné knihy – ano, tam jsou ty informace. Zaměříme se tedy na to požadované „zboží“ – ochočený ara jako mazlíček. Co od něj očekáváme?  Aby nás miloval, říkal nám „miláčku, dobré ráno“? Když nás nevidí, tak propadá depresi a my jsme pro něj nepostradatelní za každého okamžiku? Nevydrží bez nás ani chviličku, tolik nás potřebuje, tolik jsme pro něj důležití? Pokud si na každou otázku odpovíte ANO, tak asi nečtěte ani dál a udělejte radost komerčním dokrmovačům. A bude to pro tyto podnikatele i opakovaná radost, protože Vám papoušek dlouho nevydrží. A přiznejme si, život s arou je úžasný, tak si půjdete koupit nového. A prodejce dobře poradí, že si máte koupit rovnou dva, aby nestrádal, což je pravda. A tak si během krátké doby koupíte tři ary a tím Vás pasují na poslušného odběratele (zákazníka). Protože jinak ary žijí možná 70 let, takže za mě by už žádný jiný kšeft nastat neměl. A v neposlední řadě uděláte radost specializovaným veterinárním klinikám, neb tam budete častým hostem.

A teď k věci, tedy pohled od matky přírody:

• Mláďata arů se vyvíjejí v dutině většinou v přítomnosti sourozence a v péči vlastních rodičů
• Mezi druhým a čtvrtým měsícem začnou trénovat letky a vyletí z budky, čímž to nekončí a rodiče je stále doprovází a krmí. Mezitím se seznamují se světem i s tím, jak se obstarává potrava, která jim zatím sama lítá do zobáčku od rodičů. Trénují, létají, poznávají. 
• Mláďata se drží u rodičů třeba rok a s nimi žijí ve společném hejnu (ano, určitě víte, že papoušci žijí výhradně v hejnech, rodiče vyhnízdí a pak i s mláďaty žijí opět v hejnu.
• A s tím souvisí ta skutečnost, že nemají do roka několik snůšek. Starají se o vylétlá mláďata a nabírají sílu na další kvalitní odchov – třeba příští rok, třeba až za několik let. 

A teď si to převedeme k mým oblíbeným komerčním dokrmovačům:

• Mláďata jsou rozmístěna do jednotlivých kyblíčků, kde jsou sami, jen bílé stěny okolo a hukot inkubátoru.
• Jednou za určenou dobu přiběhne uřícený dokrmovač (no pardon, mám jich tu hafo, nestíhám), stříkačkou jim nacpou volátko podle tabulky a opět bez pohybu trčí v kyblíku.
• Když se objeví kupec, vychválí úžasnou možnost si aru dokrmit sami – tady je stříkačka, tady vzácná směs na dokrmení (většinou Vám vrazí běžnou dokrmovací směs dostupnou všude na internetu, vyinkasuje lehce sníženou cenu z hodnoty správně dokrmeného a odstaveného ary a běžte se domů radovat ze svého miláčka). 
• A poslední bod, který mě fakt dostává – je to přeci zkušený chovatel, už letos od tohoto páru odchoval třetí hnízdo po čtyřech mladých. No fuj, takového ptáka bych nechtěla ani zadarmo. Arové mají odchovat jedno hnízdo, pak čerpají sílu na kvalitní odchov za rok/dva/tři… Ale my přeci nechceme kvalitní odchov, my chceme ty umazlené ary velikosti alexandrů. Asi podle hesla – co je malé, to je hezké. No děkuju pěkně. Maličký nesvéprávný papoušek, který sotva přežije odstav, není vybaven do života. 
   

A pak přichází ta nejhorší stránka tohoto sportu, který se nazývá: „komerční ruční dokrmování a prodej neodstavených mláďat“. A ta se hraje na veterinární klinice. A opravdu věřte, že to je bitva často předem prohraná, když těm nádherným ařím dušičkám nelze pomoct, selhává jim v těle všechno, co mělo fungovat. A doktor pak bojuje i po nocích, ale stejně marně. Inteligentní krásná aří bytost prohrává svůj boj hned na začátku, ani si nezalétá, ani se už nepomazlí a často se ani nestihne rozloučit se svým jediným kamarádem, což je jeho zoufalý majitel.

Také jsme v Laguně odchovali dost velkou řádku araraun. Bylo to od páru, který je sice vyseděl, ale neuměl krmit. Samička byla hodně „přeformátovaná“ na lidskou společnost. Ona je sice opečovávala, ale krmení jim nedala. Vždycky jsme se snažili tato mláďata odchovávat ve skupince se sourozencem, a pokud nebyl, doplnili jsme jiným druhem, třeba mládětem korely. A vždycky byl inkubátor plný různých jemně cinkavých předmětů, barevných plyšáků či jiných aktivačních pomůcek. Rozdíl v našich ptácích je ten, že až na výjimku všichni byli volnoletci, a někteří stále jsou. Umuchlané závislé mládě Vás sice bezmezně miluje (ono totiž nic jiného nezná), ale neumí řešit komplikované situace v životě. Takový papoušek poprvé vyletí na vysoký strom, tam se křečovitě přimkne k větvi a čeká, až ho někdo zachrání. Takže jedině zavolat hasiče a dojet si pro něj. No nepřeju Vám, aby se to stalo v lese. Naši ptáci ve stejné situaci také vědí, že je průšvih, ale ten se přeci řeší, o tom je svět a život. A navíc bývají ve větší kondici, trénovali od útlého mládí, po odstavu byli ještě na zkušenou v proletové voliéře s dalšími ary, aby se socializovali a věděli, kdo jsou. A teprve minimálně ve stáří 4 měsíců odjížděli k novým majitelům – no „novým“ pro ně to nebylo, protože už pár týdnů je jejich budoucí rodina navštěvovala, takže odjížděli už se svými novými parťáky.  Samozřejmě takto ručně odchovaná a vychovaná ara, která je i socializovaná, dá několikanásobně větší práci, než singl mláďata odchovaná v kyblíčku jen na stříkačce s kaší bez dalších vjemů. Ale takový papoušek vstupuje do nového života plně vybaven a přináší svému novému majiteli mnohem více radostí, než starostí. A o to přeci jde – mít šťastného zdravého ptačího parťáka, který nám obohacuje život.