Cesta s koněm do Portugalska III.: Za Pyrenejemi

Minulý díl jsem skončila ve Francii, kam jsme dojeli mokří, unavení a rozložení obavami z dalších dvou dnů cesty. Tedy rozložená jsem byla já, manžel je mnohem zkušenější cestovatel a v náročných situacích dokáže „podržet“… na rozdíl od těch běžných, ve kterých je cholerik k sežrání.

Ráno třetího dne sice nemůžu dospat, ale moc vyspaná nejsem. Vstávám ještě za tmy, běžím zkontrolovat kluky, a když vidím, že jsou v pohodě a skvělé náladě, začnu být taky. Krmím a chystáme se na cestu, to jsme večer nestihli. I tak nakládáme a vyrážíme brzy, což není potřeba, protože před sebou máme nejkratší etapu. Kluky nechávám vzadu zavřené, protože poprchává, a i když mám náhradní, úplně neomezený počet odpocek nemám. Ale brzy se obloha protrhává a je krásně. A když vjedeme do Španělska, nálada v týmu je opět skvělá. Přispívá k tomu i parádní audioknížka, díky které cesta nádherně ubíhá. (Protože jste se ptali, tak ji uvádím: šumavský horor Ignis fatuus.) V Pyrenejích dáváme krátkou zastávku, abychom se my i kluci nadýchali čerstvého vzduchu. Noni ho nasává, jakoby poznával kraj, kde vyrostl.

Zastavení v Pyrenejích

Dobrodružná hra „síť versus podkova“

I tento den máme zábavnou hru, tentokrát se o ni postaral mladší z našich koníčků, který se zřejmě už trochu nudil a podařilo se mu (nechápu jak) utrhnout jednu ze dvou sítí, uvázaných v čele vozíku, a nahrabat si ji pod sebe. A protože je na předek okovaný, ještě si ji zaseknout mezi kopyto a podkovu. V první chvíli mě to docela vyděsilo, lézt v tak těsném prostoru koni pod nohy člověk nechce, ať je kůň sebehodnější. Dostávám spásný nápad a v tu chvíli poprvé vidím skutečný praktický přínos výuky španělského kroku! Na zaťukání bičem je ochoten nohu natáhnout dopředu a nechat si síť zpod podkovy vypáčit.

Poprvé jsme si mysleli, že utržení sítě byla náhoda, ale když při další zastávce stál opět na síti, pochopili jsme, že to byl spíš „nepřátelský čin“. Další hrátky se sítí jsme mu překazili za pomoci psího vodítka, kterou jsme síť uvázali neutrhnutelně. Myslím, že jsme mu tím trochu zkazili zábavu, ale to se nedalo nic dělat. Dodnes mi vrtá hlavou, jak se mu mohlo podařit na ni dosáhnout.

Do španělského Burgosu dorážíme ani ne v půl páté, je krásně a ještě dlouho světlo. Stáj je luxusní a jsou k dispozici i malé travnaté výběhy, tak toho využíváme a kluky pouštíme na hodinku se protáhnout. Jsou nadšení. Bohužel zjišťujeme, že v pásce není elektrika, což naši sice netestují, ale výrostek z místního stáda vedle to věděl a přišel se na nově příchozí podívat. Díky bohu, že podlezl pásku a vlezl do výběhu k Nonimu, který je zlatý, protože Fester by si s ním pohrál o dost drsněji. Takto se ho povedlo bez úrazu vyhnat. Když se kluci protáhli, stihli jsme ještě vyrazit do města obhlédnout místní monstrózní katedrálu. (Španělé ve vnitrozemí jsou totiž sice schopní bydlet v totálních barabiznách, ale katedrály mají všechny monstrózní, to už vím) a dát si výbornou večeři.

Tentokrát se mi už spí dobře, do cíle zbývá jen něco málo přes 700 kilometrů, všichni kluci včetně psa jsou skvělí, takže věřím, že to zvládneme. 

Příjezd do Portugalska a větrné mlýny

Hurá, Portugalsko

Z Burgosu se mi skoro ani nechce, tahle stáj byla opravdu neskutečně příjemná. Ale Lisabon a rodina už čekají. Rodiče nás od rána bombardují zprávami, kdy dorazíme, co všechno je uvařeno a co nám v Lisabonu chtějí ukázat. My překračujeme hranice a já se znovu kochám krásnými portugalskými horami. Opět mě překvapuje, jak po španělské vyprahlé rovině vjíždíme do zelených hor a žasnu na ohromnými dálničními mosty, které mají snad jen v Portugalsku. Holt katoličtí Španělé mají obrovské katedrály, cestovatelé Portugalci zase mosty. Potkáváme také větrné mlýny. Když se mě někdo ptá, jací jsou Portugalci, říkám, že mi připadají trochu jako mix Španělů s Holanďany. Takže větrné mlýny mě vůbec nepřekvapují.  

Svítí sluníčko a teplota stále stoupá až na výsledných 22 stupňů. Před polednem zastavujeme na benzínce a kluci konečně berou na milost vodu a pijí. Pomalu nám dochází seno, ale to v tuto chvíli už nevadí. Jsem ráda, že jsem to spočítala dobře a vyšlo na celou cestu.

Odpoledne sjíždíme k Lisabonu, projíždíme jeho cípem a míříme do Coudelaria Quinta dos Cedros. Tak se jmenuje stáj, kde už na kluky čekají boxy. Poslední úsek je nejhorší, uzoučké rozbité uličky a silničky s touhle soupravou nejsou úplně legrace, ale naštěstí nás navigace nezavede do ničeho neprůjezdného, což tu zdaleka není samozřejmostí. Krátce před šestou před sebou tedy vidíme bránu stáje, kde nás už vítá Anička.

Když kluky složíme, sice se zvědavě rozhlížejí, ale žádné řehtání ani bláznění se nekoná, jsou úplně v klidu. Předávám péči o ně Aničce a jdu rychle vybalit, protože už se moc těším, až budu doma i já. Naši anabázi tak můžu prohlásit za zdárně ukončenou.

A pokud zůstanete na příjmu, příště si můžete přečíst něco o tom, jak vypadají stáje v Portugalsku.  

Katedrála v Burgosu

Večeře v Burgosu