Kolik tlapek má štěstí?

Neříkejte, že vás to nikdy nenapadlo. Nebo že o tom tajně nesníte. Nebo už jste dokonce pevně rozhodnuti? O čem je řeč? Přece o tom, že svému čtyřnohému příteli pořídíte kamaráda!

Mít dva i více psů není dnes nic zvláštního. Zatímco dříve si malé či větší smečky pořizovali převážně chovatelé, dnes je má – nebo na ně pomýšlí – kdekdo. Důvody mohou být nejrůznější, od výstavních a chovatelských ambicí přes snahu udržet kontinuitu a zmírnit žal z hrozící ztráty rychle stárnoucího dosavadního psího společníka až po ten zřejmě nejčastější: psu, kterého máte doma, udělat radost a zlepšit mu život, a také sobě, proč to nepřiznat, znásobit pocit štěstí, který z blízkosti čtyřnohého psího kamaráda pociťujete. Jenomže… skutečnost není vždycky tak růžová, jak jsme si vysnili.

Psíma očima

Zkuste se vžít do té situace. Váš Maxík s vámi žije spokojeně už několik let, má u vás svůj pelíšek, svoje hračky, a také vaši kompletní pozornost a přízeň. Proč by měl být nadšený, když se v jeho teritoriu náhle objeví úplně cizí tvor, který si bude nárokovat všechno, co jsme jmenovali, a navíc ještě bude neskutečně dotěrný a vlezlý?!

Protože to je štěně a pro ta mají dospělí rozumní psi slabost a nikdy by jim neublížili? Nenechte se vysmát, tzv. generální pardon štěňat ve skutečnosti neexistuje, tedy alespoň ne co se týče těch cizích. Zatímco mláďata ve vlastní smečce psi ještě bývají do určitého věku schopni tolerovat a chovat se k nim s jistou dávkou shovívavosti, na cizí se jejich vstřícnost nevztahuje. A to štěně, které jste si právě přivezli domů, rozhodně cizí je! Pro „domácího“ psa představuje ohrožení jeho zdrojů, zpochybnění dosavadních jistot, narušení klidu, zkrátka nepříjemný zásah do soukromí. To, co my vnímáme jako dojemnou snahu štěňátka najít si nového kamaráda na hraní, chápe starší pes jako nepříjemnou dotěrnost nebo přímo drzost. Dospělá zvířata, která by se pro malého vetřelce ve svém rajónu okamžitě nadchla, přijala ho za svého a pustila se s ním do hry, sice existují, ale opravdu jich není mnoho. Běžnější reakce jsou podrážděnost doprovázená vrčením, nebo nevšímavost, výjimkou však nejsou ani agresivní výpady. Velmi běžné je okázalé ignorování, kdy starší pes odvrací hlavu, odchází stranou a tváří se, jako by tam mladší vůbec nebyl.

Chce to čas

Každopádně je naivní se dopředu domnívat, že váš pes bude nového psa od začátku nadšeně přijímat a bude vám vděčný, že jste mu přivedli skvělého kamaráda. Jestli se ti dva v budoucnu sblíží, není předem vůbec jasné. Možná ano, možná ne. Spíše ano, když splníte několik základních předpokladů.
Pokud jim budete dostatečně pevným a spravedlivým vůdcem smečky, nebudete štěně okatě preferovat a zajistíte staršímu klid a právo na soukromí, s největší pravděpodobností se situace časem srovná a psi se budou tolerovat. Jestli se z nich ale stanou nerozluční parťáci, kteří budou společně lehávat v jednom pelíšku, olizovat si ouška a přetahovat se o hračky, to se teprve uvidí. Podobně hluboký vztah je běžnější mezi matkou a jejími potomky, nebo u psů, kteří se znají od útlého mládí. Někdy to trvá několik měsíců nebo i let, než k sobě psi definitivně najdou cestu a stane se z nich nerozlučná dvojka. A někdy prostě jen žijí vedle sebe, tolerují se, ale žádnými velkými kamarády se nestanou. Je to jako u lidí – i u psů hrají velkou roli vzájemné sympatie nebo antipatie.

Než se nastěhuje: 5 pravidel

Pokud jste se nenechali odradit, zbavili jste se nerealistických očekávání a vaše rozhodnutí pořídit si druhého psa je pevné a neochvějné, dále už vám to rozmlouvat nebudeme. Ovšem pokud dodržíte několik zásadních pravidel.

1. Ani mladý, ani starý

Váš první pes by neměl být příliš mladý – mladší než cca 15 měsíců –, ale ani příliš starý. Máte-li doma vetchého čtrnáctiletého psího stařečka, nechte ho strávit u vás zbytek života v klidu, tak jak byl zvyklý. Vystavovat ho přílivu mladistvé energie, které už není schopen čelit, jen proto, aby vám to záhy pomohlo lépe se vyrovnat s jeho ztrátou, by pro něj bylo kruté.

2. Dobrá výchova je základ

Váš první pes by měl být dobře vychovaný, ovladatelný a poslušný. Pokud jste mu dosud nedokázali vštípit základní povely, nechodí spolehlivě na přivolání, neumí způsobně chodit na vodítku atd., s druhým psem za zády se vám to nepovede už teprve. Naopak starší nevychovaný pes mladšího může naučit spoustu nešvarů.

3. Dva najednou? Raději ne

Neberte si dvě štěňata najednou, mohlo by to být nad vaše síly. Každého psa je třeba vychovávat individuálně, něco jako „skupinové vyučování“ s jedním vyučujícím a mnoha žáky u psů nefunguje. A umíte si představit, jak náročné by bylo vychovávat dva mladé, bujné psy odděleně od sebe? To už by si pomalu žádalo vzít si neplacenou „štěněcí dovolenou“!

4. Rizikoví sourozenci

Platí to i pro dvě a více štěňat z jednoho vrhu, i když představa, jak si spolu budou krásně hrát, je jistě lákavá. Ale jednak platí, co bylo řečeno v bodě 3, jednak mívají stejně staří a společně vyrůstající sourozenci problémy se vzájemnou hierarchií, takže původně láskyplný vztah může přerůst ve věčné šarvátky a souboje.

5. Vybírejte pečlivě!

Velmi důležité je vybrat správné plemeno nebo typ psa. Pokud máte staršího pohodlného mopse, nebude pro něj nejlepším parťákem hyperaktivní border kolie vyžadující dlouhé procházky a aktivní zaměstnání, klidného vyrovnaného chrta asi nepotěší uňafaný pinč nebo nervní teriér atd. atd. Nejlepší volbou bývá pořízení zástupce stejného plemene.

Dvojnásobek času

Lidé pořizující si druhého psa sice správně předpokládají, že je bude stát dvakrát tolik na jídle, očkování a zdravotních výdajích, ale neuvědomují si, že si vyžádá také dvakrát tolik času. Tedy přinejmenším v mládí.

Představa, jak budu od počátku vyrážet na procházky se dvěma psy najednou a jak se mladší od staršího naučí vše potřebné, je sice krásná, leč nerealistická. Každého ze psů bude třeba vychovávat a cvičit zvlášť. A jen základní výchova a ovladatelnost si vyžádají minimálně hodinu denně, ne-li déle. K tomu si připočtěte návštěvy psí školičky, případně i nějaký soustavnější následný výcvik nebo sport. Přitom ani starší pes se nesmí zanedbávat, i s ním je třeba vše, co se už naučil, individuálně procvičovat, učit ho nové věci.

Zpočátku bude také nutné vyrážet s každým zvlášť na procházky. Štěně nebo mladý pes zpočátku zvládnou jen krátké, deseti- či dvacetiminutové, plné zátěži je bude možno vystavit až v úplné dospělosti. Dva psi se společně chovají trochu jinak než jeden, už tvoří samostatnou jednotku, která má svou vlastní dynamiku. Často se uzavřou do sebe a k okolí se nechovají příliš přátelsky. V lepším případě přestanou navazovat kontakty s cizími psy, v horším je začnou společně napadat. Pokud máte problém s přivoláním jednoho psa, když narazí na stopu zvěře nebo před ním v dálce vyrazí zajíc, u dvou se znásobí. Jednoho psa v rozletu možná ještě zarazíte, ale ne, když má před sebou druhého, který se nekontrolovaně řítí vpřed.

Tohle všechno si časem trochu sedne, až se malý „zcivilizuje“ a osvojí si základy, bude ho třeba možné odložit a cvičit se starším, i společné procházky budou časem možné a všichni tři si je báječně užijete. Ale nebude to hned – a nebude to zadarmo.

Starší vychová mladšího?

Je třeba počítat s tím, že když máte dva psy, „vychovávají“ se také navzájem. Odkoukají od sebe spoustu věcí, a ne vždy jen ty, které byste si přáli. Pokud má starší pes ve zvyku dlouho vzrušeně štěkat, když zazvoní zvonek, můžete si být celkem jistí, že druhý se to velmi brzy naučí taky. Pokud vyskakuje na návštěvy, malý rozhodně nezůstane pozadu.

Obecně hrozí, že psi ve smečce (která klidně může být jen dvoučlenná) se začnou více řídit sebou navzájem než svými lidmi. Zvláště pokud jsou dlouho ponecháváni sami sobě napospas, například na zahradě nebo ve výběhu. Jejich vázanost na lidi slábne, stávají se samostatnějšími, méně ovladatelnými. Proto je zpočátku třeba věnovat mimořádnou pozornost tomu, aby si nově příchozí utvořil nejsilnější vazbu k vám, nikoli k staršímu čtyřnohému parťákovi. Za svou hlavní vztahovou osobu a vůdce musí jednoznačně považovat vás a budete to také vy, kdo bude situaci mezi oběma řídit a korigovat.

Lék na samotu?

Celkem běžně se stává, že si lidé pořídí druhého psa, protože ten první špatně snáší samotu, nebo dokonce trpí separační úzkostí, a když je doma sám, vyje, kňučí nebo štěká. Ani tento problém se však pořízením druhého psa většinou nevyřeší, protože starší pes je extrémně vázán na své lidi, které mu cizí přivandrovalec nemůže nahradit. Opět nejsou vzácné situace, kdy se z bytu po odchodu páníčků do práce line dvouhlasý chór… Nováček problém neodstraní, ale znásobí ho.

Pokud má starší pes s pobytem o samotě problém, je třeba ho nejprve vyřešit a teprve potom pořídit psa druhého. A také toho naučit pobývat o samotě.

Předpoklad, že dvěma psům uběhne doba, kterou budou muset trávit sami doma, než se vrátíte z práce, příjemněji a přirozeněji, než kdyby byl každý sám, je v zásadě správný. Psu coby bytostně sociálnímu zvířeti je lépe ve společnosti někoho ze smečky než samotnému. Nicméně nově příchozí pro něj zpočátku není sociální partner a nepřítomnost člověka mu nedokáže nahradit. To přijde až časem – když to dobře dopadne.

Seznámení: Na neutrální půdě

Okamžiku, kdy svému stávajícímu psu představíte nový přírůstek do rodiny, je třeba věnovat velkou pozornost. Není vhodné mu štěně (natož dospělého psa) postavit před nos uprostřed obýváku. Ze svého pohledu by to logicky mohl vnímat jako narušení hranic svého teritoria, kde se náhle objevil nečekaný – a nevítaný – vetřelec.

Mnohem vhodnější je oba dát dohromady někde na neutrální půdě, jakoby nic, mimochodem. Netvářit se napjatě, netlačit na pilu a neočekávat, že si psi v radostném porozumění okamžitě „padnou do náručí“. To se stává spíše výjimečně, pro začátek byste se měli spokojit s tím, že se psi očichají, seznámí a nepůjdou si po krku. Psy usměrnit, jen když to bude nezbytně nutné (kdyby například starý pes po malém vyjížděl), jinak se spokojit s rolí pozorovatele.

Do domu společně vstoupit až ve chvíli, kdy opadne napětí, a oběma psům zde věnovat přibližně stejnou pozornost. Každý z nich zde musí mít svůj pelíšek, raději ne blízko sebe, misku s vodou a jídlo. Kdyby malý velkého moc obtěžoval, raději ho oddělit a velkému umožnit, aby si vydechl a uklidnil si.

Kdo s kým

Jakou kombinaci dvou jedinců zvolit, abychom předem maximálně eliminovali možné problémy? Největší naději na úspěch dává kombinace fena a pes. Ti se z podstaty snášejí nejlépe, ovšem pokud jsou nekastrovaní, bude nutno je v době hárání fenky, tedy dvakrát ročně, na dobu zhruba deseti čtrnácti dnů, oddělovat, abychom zabránili nežádoucímu nakrytí. Máte tuto možnost? Oddělení v rámci bytu často nestačí, někteří psi se snaží ke své družce dostat za každou cenu, koušou dveře, vyjí, odmítají potravu.

Dva psi – samci spolu obecně vycházejí lépe než dvě feny. Mezi těmi totiž dochází k ostřejším, vážněji míněným soubojům. I když i psi si mohou občas vjet do kožichu, většinou jde jen o demonstraci síly, ne o boj téměř na život a na smrt, jak k tomu, byť ve výjimečných případech, dochází u fen. Pokud však na to dojde, stávají se z fen často nesmiřitelné protivnice a bývá nutno je natrvalo oddělit. K menším problémům mezi fenami může docházet také v období hárání.

Abychom vás zbytečně nevystrašili – ve většině případů funguje při vhodném přístupu ze strany majitele jakákoli kombinace, zvířata si na sebe postupně zvyknou a vytvoří se z nich fungující společenství.

Útěcha na závěr

Už jsem vás dostatečně vystrašila? Tak to jsem nechtěla, jen mi přišlo rozumné předem upozornit na všechna rizika. Sami jsme po většinu života měli psů povícero – a vždycky se nakonec nějak srovnali. A to jsme se přitom vždy ani neřídili všemi zásadami, jež tento článek hlásá. Živit to někdy prostě zařídí jinak, a tak jsme už vychovávali sourozence z jednoho vrhu (trvalo to dlouho a bylo to hodně náročné), už jsme také dvakrát měli najednou nekastrovanou fenku a psa (v prvním případě zvladatelné v rámci jedné domácnosti, ve druhém spíše ne – pejsek vždy musel na pár dní z domu). Momentálně máme dva postarší pidipsíky – a bouřlivého australského ovčáka k tomu. Ani to po pravdě nelze označit za ideální kombinaci. Snášejí se, ale nevyhledávají, mají rozdílné potřeby a vyhovět jim není vždy snadné. Je těžké vyrazit s takto různorodou smečkou na běžnou procházku, natož na výlet či na dovolenou. Není lehké ji dát dohromady s jinými psy, natož v ní odchovávat štěňata.

Jedno ale musím říci na závěr: nikdy jsem nelitovala. I když držení více psů před nás staví také více výzev a problémů, radost ze soužití se psí smečkou, z jejích různorodých projevů, z možnosti poznat zblízka nejrůznější psí plemena, a, ano, ve vzácných okamžicích i jejich vzájemné projevy přízně, vzájemné hry a dovádění, naplňují můj život štěstím. Není to lehké – ale stojí mi to za to. Sami musíte zvážit, zda to budete mít stejně.