Naši krkavcovití - sojka obecná, straka obecná

V roce 1949 vyšla zajímavá knížka, která se jmenovala Naši havranovití. Jejím autorem byl Alois Mikula. Dodnes je považována za velmi povedenou. Zejména proto, že autor se zabývá i vztahy jednotlivých druhů ptáků této čeledi mezi sebou. Ačkoliv tedy pohledem člověka jde o druhy příbuzné, ne všichni se mezi sebou dobře snášejí a mají mezi sebou, řekněme, vřelé vztahy. Tak jsem si řekl, že si to tedy znovu přečtu, abych si osvěžil vlastní paměť. A heleme se, v knihovně, tam kde po celá léta ta knížka ležela, najednou není. Odpovídá to přesně Murphyho zákonům, když jeden z těchto citátů říká, že rozdíl mezi pořádkem a nepořádkem je takový, že pořádek je jenom organizovaný chaos. Takže si tu knížku v dohledné době znovu nepřečtu a soustředím se jenom na to, co jsem tedy viděl na vlastní oči. Nepochybuji však o tom, že až s tím skončím, najde se ta knížka ležet dozajista někde zcela nahoře. Paměť si osvěžím někde jinde, zdrojů je dostatek a dokonce se ani potutelně neukrývají jako tendlecten Mikula.

Tehdejší havranovití jsou v dnešním pohledu krkavcovití. Změnu v náhledu můžeme hledat leckde, může být skryta i ve skutečnosti, že tenkrát byste žádného krkavce po Čechách vůbec nenašli, proto by nepatřil ani do skupiny naši. Od těch časů se změnilo mnohé, hlavně co do početnosti jednotlivých druhů těchto ptáků a jejich plošného rozšíření, jakož i o změnu jejich životního prostředí. U mnoha druhů došlo k tak zvané urbanizaci, když se z původního biotopu přestěhovali tito ptáci do měst. Někdy došlo i na změnu lidského pohledu, když třeba dvě zeměpisné formy, jsou někdy v současnosti považovány za dva druhy. Jsou ovšem i různosti místní, neplatí vše stejně u nás jako jinde. Třeba Prahu ovládají dominantně straky, Vídeň vrány, Mnichov rovněž vrány, ale jen ty černé.            Vyjmenujeme si jednotlivé druhy těchto ptáků, které můžeme považovat za „naše“. Budu se držet publikace nazvané Soustava a české názvosloví ptáků světa, která spatřila světlo světa v roce 2003. 
 
Čeleď: Krkavcovití Corviidae Leach, 1820. Podle této publikace zahrnuje tato čeleď celkem 122 různých druhů ptáků, kteří jsou rozšířeni vlastně po celém světě, vyjma Antarktidy. U nás potom jde o tyto druhy: sojky, straky, kavky, vrány, havrany, ořešníky a krkavce.

Sojka obecná Foto: Petr Podpěra

Jako první najdeme na seznamu vyjmenovaných druhů sojku obecnou – Garrulus glandarius (Linnaeus, 1758), která je rozšířena po západní části palearktické až orientální oblasti. Původně čistě lesní pták, je dnes rozšířen nejen po lesích, ale nastěhoval se až do samého centra měst, včetně Prahy. Sojka byla vždy považována za škodnou a byla proto hubena. Živí se sice jak rostlinou, tak i živočišnou potravou, avšak v době hnízdění její převážnou potravou jsou mladí ptáci a vajíčka. Hnízda zpěvných ptáků dokáže systematicky vyhledávat. Viděl jsem sojku, která ulovila mladého, ještě nemotorného drozda, kterého trhala svým silným zobákem po způsobu dravců. V jejím případě jsou docela zajímavá čísla a to počtů ulovených sojek. Československá vlastivěda v jednom svém svazku, který vyšel asi v polovině třicátých let minulého století, v oddíle o myslivosti, která v oněch časech byla považována za hospodářské odvětví, uvádí, že v roce 1910 bylo uloveno 238 tisíc vran a sojek. Atlas zvěře, který pak vyšel v roce 1980, říká, že sojek se uloví asi 55-60 tisíc kusů. Vran potom 80-100 tisíc kusů. Sečteme-li tedy sojky a vrány, můžeme si všimnout, že oproti roku 1910 se ulovilo těchto ptáků sotva polovina. V současnosti se však sojky neloví vůbec, jsou celoročně chráněné. Vrány leckde chybí zcela, ale v podstatě se rovněž neloví. Změna u sojek, když byly považovány za škodnou v chráněného ptáka, byla v podstatě politickým rozhodnutím, která nakonec nikoho nezajímala. Pan Dr. Pavel Pecina, který kdysi zastával pozici hlavního ochranáře Středočeského kraje, se dušoval, že nikdo z ochranářů o ochranu sojek nežádal. Takže sojek máme v současnosti habaděj a hnízdí i v centru Prahy a to často i dosti netradičním způsobem. Hnízdo bylo nalezeno třeba na konstrukci stavebního jeřábu, anebo byla základní konstrukce hnízda postavena z drátů, místo tradičních silnějších klacků a větviček. Prostě časy, kdy myslivci nosili za klouboučkem pérko sojčí jsou pryč. Sojka v současnosti kromě jestřába, případně větších sov jako puštíka nebo výra, či kuny nemá přirozeného nepřítele. Sojky toho využily dokonale. Existují sice i parazitické mouchy, které kladou svá vajíčka přímo do dutiny zobáku malých ptáků na hnízdech a jejich larvy sežerou potom mláďata v podstatě za živa. Rodiče ovšem takto napadená mláďata prostě vyhodí z hnízda. Tento přírodní systém regulace je zanedbatelný. Nějaký vliv na sojky budou mít i straky, protože tyto dva druhy nejsou k sobě vzájemně lhostejné, v Praze můžeme pozorovat napadení sojek strakou. Prostě straky sojky zrovna nemusí a jsou silnější. 

Straka obecná Foto: Petr Podpěra

Jako druhou najdeme na seznamu čeledi krkavcovitých straku obecnou – Pica pica (Linnaeus, 1758). Ta se vyskytuje v celé Evropě, v severnějších oblastech Asie, v severozápadní Africe a v Severní Americe. Je to nápadně černobíle zbarvený pták s dlouhým ocasem. Je to velký a silný pták, který byl vždy považován za škodnou. Mláďata strak byla v dřívějších časech často vybírána z hnízd a ochočována. Spíše však mládeží než hospodáři. Ochočené straky často kradly jednodenní kuřata a také je známá jejich záliba v lesklých předmětech. Odtud plyne ono známé pořekadlo: „krade jako straka“. Původně byla straka ptákem spíše otevřené zemědělské krajiny, s porosty keřů na mezích. I dosud se vyhýbá větším lesním porostům. Typickou bývala krajina podél železniční trati z Prahy na Kolín. Roztoklaty, Tuklaty, kde jsem při jízdě vlakem vyhlížel nějaké hnízdo strak, kam si zajedu vybrat nějakou. Na štěstí k tomu nikdy nedošlo. Po Čechách došlo od poslední dekády minulého století k nebývalé populační explozi strak. A to nejen do oblastí, kde dříve nebývala běžnou nebo se nevyskytovala vůbec, ale i do samého centra měst. Prahu v současnosti ovládají straky. Jejich hnízda najdeme jak třeba v těsné blízkosti rušných křižovatek, tak i v samém centru. Mám fotku hnízda strak postaveného na fasádě Černínského paláce nebo i na nízkém stromě na Hradčanském náměstí. Avšak třeba ve Vídni, kam jsem si zajel před časem podívat se do nejstarší zoologické zahrady Evropy, jsem neviděl ani jednu straku. Vídeň totiž ovládají vrány. Mám odtud několik fotek. Jedna nám obejdovala přímo po stole zahradní restaurace při horním vstupu do zoo. Byly i po parkovištích a při průjezdu městem byly vrány ku spatření po střechách či komínech. No a vrány prostě straky nemilují, nijak je nemusí. První straku jsme pak viděli až 30 kilometrů za Vídní směrem na Moravu. V Praze jsem pak vránu nikdy na vlastní oči ani neviděl. Také proto straky mohou v Praze bez zábran dobře prosperovat. Straka, na rozdíl od sojky chráněným ptákem není. Je chráněná jen po dobu hnízdění. To proto, že dřívější praxí jejího tlumení bylo vystřelování hnízd. Metoda to do jisté míry účinná, na druhou stranu však kontroverzní. Straky totiž staví více hnízd, než v kolika nakonec dochází ke snůšce vajec a odchovu mláďat. Neobsazených hnízd potom využívají některé druhy jiných ptáků, kteří ani vlastní hnízda nestaví. Nejvíce některé druhy sov, hlavně kalous ušatý, který je chráněn zákonem. Proto bylo vystřelování hnízd zakázáno. Proč jsou některá hnízda strak neobsazována, není až dodnes zcela objasněno. Zdá se, že to může být i jakýmsi společenským uspořádáním stračího společenství na určitém území. V Praze, kde je na poměrně malém území mnohem více strak než ve volné krajině, panuje nějaká hierarchie. Dominantní pár panuje svému území a nepřipustí na něm hnízdění slabších jedinců. Hnízda dominantního páru bývají velké stavby, připomínající až hrady. Straka bývala vždy považována za nebezpečnou škodnou, ale na štěstí hnízdí pouze jedenkrát v roce. Svá mláďata krmí především živočišnou potravou. Jejím častým úlovkem však bývají čerstvě vylétaná mláďata ptáků. Pozoroval jsem, jak straka dokázala vytahat z hnízdní dutiny všechna mláďata rehků domácích. Ale dovedou ulovit i dospělé ptáky, jakmile jen na chvilku opadne jejich pozornost. Tak jsem viděl straku s uloveným dospělým vrabcem v zobáku. 

Straka z města Foto: Petr Podpěra

Proč vlastně došlo k populační explozi strak a jejímu obsazení městského prostředí, jak to vidíme dnes, vlastně dost dobře nevíme. Zatím můžeme jen porovnávat. Třeba v roce 1944 vyšla kniha Veleslava Wahla Pražské ptactvo, ve které lze nalézt mnohé konkrétní údaje. V případě strak třeba píše: Rozšíření v Čechách: Nepravidelně rozšířena po celé zemi. Jako velmi hojnou jsem ji shledal u Sušice. Výskyt v Praze a okolí: V Královské oboře je stálý jeden pár, v okolí Troje se vyskytují dva páry pravidelně, patrně zde hnízdí. Dále zastižena v Divoké Šárce a na úpatí Hřebenů kolem Bání. Do vnitřního města nevniká. Tolik Wahl. Jaký to rozdíl oproti dnešku, kdy můžete straky zastihnout kdekoliv a kdykoliv. Nějaký ruch velkoměsta jim vůbec nijak nevadí. 
    
Někteří z krkavcovitých jsou jaksi kolektivními ptáky, nejnápadnější je to u havranů, kteří hnízdí v koloniích, táhnou ve velkých hejnech a také na zimovištích nocují společně. Mnohdy po léta na stejných místech. Ukazuje se, že i pražské straky nocují v zimním období společně na některých místech. Jedno takové místo jsem měl poblíž svého bydliště. Šlo o poměrně rozsáhlý porost vyšších keřů, kam se ptáci postupně sletovali s přicházející tmou. Ptáci přilétali postupně jen po jednotlivcích, anebo jen v malých skupinách, dali se proto jen obtížně spočítat. Jednou však do těchto keřů vběhl lovecký pes, který většinu ptáků zvedl do vzduchu. Jejich počet jsem odhadnul dobře na 200 kusů. 
    
Na nocovištích by se daly straky lovecky tlumit, pokud by tedy byla vůle, jinak straku jen tak neulovíte. Vlezou sice třeba do kontejneru na odpadky, ale sklopku opatrně obejdou, i kdyby byla zapadána sněhem. Jen tak ze zvědavosti jsem na toto nocoviště a jeho možnosti upozornil příslušný odbor životního prostředí a dokonce se mně dostalo i odpovědi. Sice nikoliv v zákonné lhůtě, spíše fikaně těsně až před začátkem hájení a také způsobem nic neřešícím. Prý byl na místo vyslán příslušný hajný městských lesů, který sice potvrdil pozorování, ale zjistil, že na tom místě se střílet nedá. Příslušnému odboru však nepřísluší řešení, oni mohou pouze vydávat lovecké lístky. Lovci zase v současnosti vůbec nemusí tlumit škodnou a vykazovat její ulovené počty. No a patrony jsou drahé, takže kdo by dnes lovil straky?

Navíc straky jsou natolik fikaní ptáci, že se říká, že každá z nich má nejméně dvě maturity. Jeden známý, který nechával svého psa v létě nocovat na krytém balkónu, si stěžoval, že již za svítání tomu psovi vyžerou misku s granulemi, přičemž spolupracují. Jedna vždy odláká jeho pozornost, zatímco ta druhá mu za zády krade ty granule. Není- liž toto organizovaný zločin? Dalo by se zajisté pokračovat ve vyprávění o tom, jak se straky dokonale orientují v městském prostředí, ale mám zato, že toho bylo již dosti. Máme tady ještě další druhy našich krkavcovitých, které rovněž stojí za pozornost.

O nich pokračování až příště.