Skupinové ustájení samic – jde to?
V posledních letech se otázka pohody králíků dostává do popředí diskuzí. Jedná se o složitou problematiku, kterou je těžké jednoznačně popsat, protože králík je zvíře s velmi specifickými potřebami. Poskytnout ideální podmínky pro pohodu bez výraznějších finančních ztrát v rámci výkrmu je možné, ačkoli názory farmářů, vědců, chovatelů a široké veřejnosti se často výrazně liší. Pohoda králíků ve výkrmu se odráží zejména v dostatečném prostoru pro pohyb, nabídce různých obohacujících prvků (např. okus, úkryty, vyvýšené plochy, hračky) a včasné porážce, která by měla proběhnout před nástupem problémů s pohlavní dospělostí, což je v kontextu Evropy období kolem 70. dne věku.
Udržení pohody u chovných samic je však mnohem složitější úkol. Z výzkumů vyplývá, že spojení dobrých životních podmínek a ekonomických zájmů farmářů může být velmi náročné. Bylo zkoušeno mnoho přístupů k chovu samic ve skupinách. Chov ve skupinách je předmětem zájmu vědců především kvůli tlaku veřejnosti a přirozené potřebě králíků žít ve skupině. Hlavním problémem je však udržet králíky v malých skupinách bez zvýšené míry zranění a úmrtnosti. Ve vědeckém prostředí byly například testovány RFID čipy v uších samic synchronizované s hnízdy, ale tento přístup se ukázal jako neúčinný, protože králíci si čipy vytrhávali a do hnízd se dostávaly dvě samice za sebou, což vedlo k narušeným porodům a úhynům mláďat. Šarvátky ve hnízdě se často projeví až za několik dní, kdy králíčata osrsťují a začínají vidět a vylézají z hnízda. Často se tak dají objevit mláďata s ukousanýma ušima, ochrnutými zadními končetinami nebo jinými nežádoucími stavy.
Další pokusy zahrnovaly použití různých pachů pro propojení samic s hnízdy, zavedení obohacujících prvků pro snížení stresu, různé velikosti skupin a dva hlavní způsoby uspořádání skupin – kontinuální a přerušované ustájení. Co se týče velikosti skupiny, nejlepších výsledků je dosahováno při skupině 4 až 6 samic. Dále, kontinuální ustájení se jeví jako nevhodné kvůli omezenému prostoru, zatímco přerušované ustájení spočívá ve vytváření nových skupin po odstavu mláďat. Výsledky ukazují, že skupinové systémy zpravidla vykazují horší výsledky než individuální ustájení, které je však kritizováno pro nedostatek sociální interakce mezi králíky a kvůli stereotypnímu chování.
Z výzkumů vyplývá, že agresivita samic ve skupinách může souviset s genetickými faktory. Brojlerové linie králíků jsou zpravidla šlechtěny podle užitkových vlastností, nikoli podle chování. Například srovnání brojlerové linie Hyla a meklenburského strakáče ukázalo, že samice meklenburského strakáče byly méně agresivní, což vedlo k menšímu počtu zraněných a uhynulých mláďat. V minulosti už byl tento jev pozorován například při porovnání samic plemene holandský a novozélandský bílý, kdy holandské samice byly výrazně agresivnější. Je zjevné, že agresivita vychází zčásti z temperamentu zvířat, který se liší napříč plemeny, také v závislosti na živé hmotnosti v rámci kategorie plemen (zakrslá, malá, střední, velká).
Dalším faktorem k bádání je samec. Přítomnost samce ve skupině se zdá být ekonomicky nevýhodná, ačkoli by mohla mít pozitivní vliv na pohodu. Do budoucna by skupinový chov samic mohl být proveditelný zejména na menších farmách, kde je možný individuální přístup. V současnosti se pro malé farmy doporučuje skupinový chov během reprodukčního odpočinku v letních měsících. V prostředí velkochovů by bylo vhodné zvážit instalaci vyvýšených ploch, úkrytů nebo zrcadel, která by simulovala přítomnost dalších králíků, a při zakládání nových skupin pozorně sledovat interakce mezi samicemi, aby se včas identifikovaly agresivní jedince pro individuální ustájení. Na základě výsledků výzkumu je ale přirozené, že farmáři zatím intuitivně volí cestu nejmenšího odporu a zdánlivě neekonomickou variantu ani nevyzkouší. Výzkum nás v příštích letech patrně navede ke „správné“ odpovědi. Ta se ale nakonec nemusí líbit ani jedné straně.
