Cesta s koněm do Portugalska II. – jedeme!

Den D konečně nastal a vyrážíme. Odjezd jsme stanovili zhruba na půl devátou, abychom se my i koně v klidu vyspali a pořádně nasnídali. Nechceme unavení už začínat a nic nás nehoní. Den předem jsem ještě znovu mailem obeslala všechny transitní stáje, ovšem z francouzské mi neodpověděli, tak pevně doufám, že to klapne. Naštěstí mám na „Stevea“ ale i telefon.

Ještě než dojedeme do stáje, se muž tluče do čela, že nechal doma doklady od přepravníku. Takže mě vysazuje ve stáji a vrací se, já zatím chystám koně. Dlouze rozvažuji, jak to vymyslet s dekami, po ránu je dost chladno, ale během dne se má oteplovat a mně se nechce kluky ve stísněném prostoru moc často převlékat. Počasí na celou cestu hlásí krásné, sluníčko, ale ne moc vedro, mělo by se jet dobře. Nakonec Festík dostal jednu odpocku a oholený Noni dvě, což jim vydrželo do oběda a pak jsme je sundali. Sítě s napařeným senem máme upevněné vpředu ve vozíku, vozík nastlaný, věci naložené, a když muž doráží s doklady, nakládáme koně i psa a vyrážíme. 

Cílem prvního dne je Willstatt, městečko nedaleko Štrasburku. Jede se zpočátku dobře, o klucích vzadu ani nevíme. Odpoledne se začínají objevovat zácpy, nakonec jsme dokonce na poslední úsek nuceni sjet z dálnice a dojet do Willstattu okreskami. Přijíždíme v pohodě ještě za světla, ale jsme rádi, že už nemusíme dál, potmě se cizí stáj hledá špatně. Ve stáji jsme očekáváni, boxy jsou pěkné a připravené, hezkého sena kolik chceme. Místa jsem rezervovala dva týdny předem a vše měla potvrzené. I během cesty jsem hlásila dobu příjezdu. Noni se po vyložení chová jako doma, mladíček trochu kouká a řehtá po koních, tak je necháme chvilku oddechnout, pak je povodíme a beru na chvilku na lonž, aby hlavně mladý mohl vyventilovat nahromaděný stres. Předvádí se jako hřebec, kterým ještě celkem nedávno byl. Pak kluci dostávají mash s granulovaným senem a my se připravujeme na další den. Čeká nás nejdelší etapa. Vyskytuje se první závada – přestal fungovat blinkr na vleku, tak to muž ještě opravuje. Bohužel problém není v žárovce, ale v elektronice, tak má úspěch jen částečný. Ale lepší než nic.

Já jsem nadšená, koně i pes jsou vzorní, všechno je tak, jak jsem plánovala a dokonce jsem asi ani nic nezapomněla.

Zábavná hra prší-neprší

Druhý den vyrážíme časně, chceme přejet většinu Francie, cílem je Villegats u Ruffecu. Ráno mrholí, ale nic velkého, takže opět nakládáme v odpockách. Bohužel se docela změnila předpověď a očekávané sluníčko se velmi hbitě střídá s deštěm, místy dost prudkým. Takže mám na vybranou, buď nechat klukům roletku vytaženou a při každé přeháňce skřípat zuby, že jim prší na zadek, nebo ji zatáhnout a meditovat, jestli tam nemají moc dusno. V tomhle mají přepravci s odvětranými auty velkou výhodu. Během dopoledne několikrát zastavujeme a zatahuji a pak zase vytahuji roletku v přesvědčení, že teď už jistojistě pršet nebude, a pak skřípu zubama, že na ně prší a není kde zastavit, protože ve Francii si asi člověk odpočívadla nejdřív musí pořádně vysloužit, musí mezi nimi ujet aspoň sto kilometrů.

Takže nakonec odpoledne roletku nechávám dole, když jsem si předtím ověřila, že ani při zatažené je ve vozíku příjemně. Dobře dělám, protože déšť namísto ustávání houstne. Když se k tomu přidává i přicházející tma, začínáme mít všeho plné zuby a do cíle se opravdu těšíme. Ve střehu nás drží už jen napínavá audioknížka (díky bohu za ni!). Zbývá podle navigace posledních pár minut a říkám manželovi: „Hele, tady to vypadá jako na tom streetview, když jsem se dívala, kde ta stáj je.“ V tu chvili mi zvoní telefon, francouzské číslo: „Asi jste mě právě minuli!“

Otáčíme se potmě v dešti na úzké silničce, vracíme se a blahořečíme „Stevovi“, že nás vyhlížel, protože jsme měli navigaci nastavenou trochu špatně. Kdyby nás neviděl, bůh ví, kam bychom dojeli a kde bychom se potmě se soupravou otáčeli. Během té chvíle, než složíme koně, jsem úplně mokrá. Ve stáji zjišťuji, že tu jsou sice krásné nové boxy, ale sena jako pro křečky, takže koním k večeři rozděluji i snídani a poté v dešti řeším, kde vezmu další. Naštěstí úspěšně. Kontroluji koně a připadá mi podezřelé, že nepijí, protože cestou nabízenou vodu také nechtěli. Nojo, krásné nové napáječky, které ale bohužel nefungují. Vyndavám a plním kýble a jsem moc ráda, že jsem si všimla. Rozvěšuji po stáji promočené odpocky, i když je mi jasné, že v tom vlhku stejně neuschnou a modlím se, aby příští den už nepršelo. Přepadá mě únava a tíží obavy, co nás ještě může potkat. Protože je jasné, že tohle jsou jen prkotiny a stejně člověku ke stresu stačí.

PS: V minulém díle o přípravách jsem ještě zapomněla podstatnou věc – samozřejmě je potřeba si v předstihu zkontrolovat očkování a probrat s veterinářem případná další doporučení pro cílovou destinaci. Například v Portugalsku je otázkou očkování na západonilskou horečku. Také v transitních stájích je vyšší riziko, že se koně s něčím potkají, proto jsme včas před odjezdem ještě naočkovali proti herpesviru a přeočkovali po půl roce chřipku.