Cesta s koněm do Portugalska I. - přípravy

Díky několika neuvěřitelným náhodám se nám naskytla příležitost strávit celou zimu v Portugalsku ve drezurní stáji u mého trenéra. Rozhodla jsem se s vámi podělit o to, jak celé tohle dobrodružství probíhalo. Hlavními aktéry v něm jsou kromě rodiny a psa ještě dva z našich tří koní. Prvním je šestiletý lusitáno Noni, který se v Portugalsku narodil, a druhým čtyřletý oldenburský valach Fester, který se narodil v Čechách a kromě cesty od chovatele k nám žádné cestovatelské zkušenosti ještě neměl. Ale je to rozumný a vychovaný kůň, takže jsem si byla jistá, že s Nonim cestu bez problémů zvládne.

Protože jsem realista, bylo mi jasné, že při tak složité „operaci“, jako je stěhování celé rodiny a zvířeny, se bez nějakých komplikací neobejdeme, snažila jsem se vše co nejlépe promyslet a připravit předem a náhodě ponechat co nejméně věcí (stejně se vždy něco najde). Nejprve bylo potřeba ve velkém předstihu vyřešit pracovní záležitosti mé i mého manžela, školu pro dceru Aničku a termín odjezdu. Usoudili jsme, že bude nejlepší se rozdělit. Anička s mužem odcestují dříve, aby se oba mohli aklimatizovat, zaběhnout ve škole a v práci a dořešit bydlení a pak za pár týdnů se manžel vrátí pro mě a pro koně. To se ukázalo jako velmi rozumné, protože jsme díky tomu nemuseli řešit moc věcí najednou. Bydlení jsme sehnali ještě z Čech, povedlo se mi ve facebookové skupině najít pěkný byt ve správné lokalitě a skutečně se rodina mohla hned po příjezdu nastěhovat. Také ohledně práce a školy vše klaplo (výběr mezinárodní školy by byl na delší povídání, ale do článku o koních úplně nepatří). Pak už jsme se mohli plně soustředit na přípravu na stěhování koní.

Sami nebo s přepravcem?

Důležitou otázkou bylo, zda si koně odvézt sami nebo využít služeb profesionálního přepravce. Kdybych vezla jednoho, určitě bych se obrátila na přepravce, ale u dvou už byl finanční rozdíl takový, že jsme se rozhodli si je odvézt sami. Podstatnou podmínkou na tak dlouho cestu samozřejmě bylo, že jsme oba dobří řidiči, zkušení v ježdění s koňmi i ježdění dlouhých tras (do Španělska jezdíme posledních několik let každou zimu) a máme osvědčení přepravců. Přesto jsme samozřejmě museli absolvovat nezbytné byrokratické kolečko, takže jsem v předstihu několika měsíců kontaktovala místní veterinární správu, abych věděla, co všechno je aktuálně zapotřebí. Samozřejmě Traces - (TRAde Control Expert System), zanesení cesty do počítačového veterinárního systému Evropské unie, sloužícího k hlášení přemísťování zvířat, ale aby to bylo možné, potřebovali jsme ještě registrační číslo přepravce, což je relativní novinka. Na to jsem čekala několik týdnů a všechny komplikace a zdržení raději vypisovat nebudu. Třešničkou na dortu bylo, že když mi ho konečně poslali, doporučený dopis na poště se ztratil… naštěstí pak i našel. Samotné Traces pak už proběhlo hladce.

Velké plánování

Kromě těchto formalit bylo potřeba naplánovat zastávky a noclehy. Abychom to měli na pohodu a nebyli ve stresu, kdybychom se někde zasekli, rozhodli jsme se cestu rozdělit na čtyři dny, tedy třikrát nocovat. Naštěstí po cestě funguje propracovaný systém transitních stájí, z nichž velká část spadá pod společnost Green Gates, nebyl problém si stáhnout jejich mapu a naplánovat cestu. Museli jsme se samozřejmě přizpůsobit umístění stájí, takže jednotlivé úseky nebyly stejně dlouhé. Rozhodli jsme (při odjezdu kousek od Prahy) poprvé nocovat v Německu před hranicemi s Francií, podruhé ve Francii a potřetí ve Španělsku. Nejdelší úsek cesty jsme naplánovali na druhý den, kdy ještě nebudeme moc unavení, ale už v cestovním „módu“ a myslím, že to byl velmi dobrý plán. Zakalkulovali jsme i naši předchozí zkušenost, že v Německu bývají nejčastěji zácpy, takže se tam nejdéle zdržíme, což se potvrdilo.

Celkem nás tedy čekaly tyto vzdálenosti:

1. etapa: 570 km a odhadem 7,5 hodiny cesty  
2. etapa: 805 km a odhadem 10 hodin cesty  
3. etapa: 600 km a odhadem 8 hodin cesty  
4. etapa: 720 km a odhadem 9 hodin cesty  

Věřím, že profesionální přepravce by se nad těmito přípravami a kalkulacemi asi usmíval, on by ujel mnohem víc, ale my jsme si byli vědomí naší menší zkušenosti, nevěděli jsme, zda nás nepotká něco nepředvídaného a nechtěli jsme to „hnát na krev“ pro nás, ani naše koně. Času jsme měli dost a na dlouhých trasách i cesta je cíl.

Krmení a napájení

Další otázkou bylo, jak zajistit co největší komfort koní. V říjnu už nehrozila velká vedra, ale přesto jim bylo potřeba po cestě zajistit dostatek tekutin a také sena. Vím, že koně po cestě málo pijí, takže jasnou volbou bylo vzít s sebou mash a mít obytné auto řádně natankované vodou. Abych si byla jistá, že ho kluci budou ochotní konzumovat, navykala jsem je na něj už dopředu doma. Mash jsem ještě míchala s granulovaným senem, abych si byla jistá, že mi nebožáčci po cestě nezhubnou. Vodu jsem jim po cestě nabízela také, ale spíš než k pití ji používali k obveselení a vydatně sprchovali sebe i mě.

Co se týče sena, rozhodně jsem nechtěla, aby strávili čtyři dny zavření na malém prostoru s nosy v suchém seně, ovšem máčení nepřicházelo v úvahu. Po delším uvažování, jak to vyřešit, jsem si uvědomila, že kamarádka svým koním seno napařuje a poprosila jsem ji o napaření několika sítí. Myslím, že to bylo super řešení, koně mohli mít po celou dobu dost sena bez rizika jakýchkoli respiračních problémů.

Poslední věcí, kterou jsme ještě udělali, bylo Noniho oholení, protože měl srst jak medvěd a kdyby se náhodou ve vozíku zpotil, dost těžko by se sušil a nastydnutí jsem riskovat nechtěla. I to se ukázalo jako dost prozíravé. Když jsem tedy pořešila všechny tyhle záležitosti a všechno pobalila, zbývalo už jen se dobře vyspat na den D.