Pěnkava obecná, po vrabci prý nejhojnější náš pták

Ještě jako malý skaut, dostal jsem od sousedů malou knížku, která se jmenovala: Jak poznám naše ptáky v přírodě. Napsal ji tenkrát náš velký a uznávaný znalec ptáků Dr. Josef Jirsík a vyšla v roce 1946. Mám tu knížku dodnes. To víte, krátce po válce, to dá rozum, že nebyla vytištěna na žádném opravdu kvalitním papíře a neměla ani žádné barevné ilustrace, proto dnes již ani její listy moc nedrží pohromadě. Listovat se v ní musí opravdu opatrně a šetrně. Je to vlastně tak zvaný klíč k určování jednotlivých druhů našich ptáků. Takový klíč obsahuje vždy krátký a pokud možno výstižný popis a seznam nějakých charakteristických znaků, podle kterých toho ptáka snadno určíte. Na takové pěnkavě toho najdete tolik, že se v podstatě nemůžete splést, když ji uvidíte někde sedět. Nebo dokonce, i když jedete autem a ona před vámi vzlétne ze silnice. Z popisu od Dr. Jirsíka jsem si vypůjčil i tu větu z nadpisu. Napsal: „Po vrabci nejhojnější náš pták.“
    
Jenže. Vždycky se ukáže nějaké to jenže. Letos to bylo právě 78 let, kdy ta knížka vyšla, a můžeme si položit otázku, zda je pěnkava stále ještě po vrabci naším nejhojnějším ptákem? I když ponecháme stranou vrabce, obávám se, že Jirsíkova slova dnes již neplatí. Tlachá se stále dokola o úbytku ptáků, i když ne všechny druhy ubývají, existuje dost takových, které od časů Jirsíkových se u nás naopak nově objevily nebo početně vzrostly, ale o výrazném poklesu počtů pěnkav jsem nic nečetl ani neslyšel. Jenom jsem si toho, asi nějak náhodou, všimnul. Proto se na ty pěnkavy trochu podívejme.

Samice pěnkavy u hnízda Foto: Petr Podpěra

Pěnkava obecná – Fringilla coelebs Linnaneus, 1758 je v podstatě evropský pták, jehož výskyt sice částečně zasahuje i na sousedící kontinenty, ale co do plochy nijak významně. Jde však stále o stejnou zoogeografickou oblast. Tento pták nese tolik výrazných znaků, že po něm byla stejně pojmenována celá jedna čeleď zpěvných ptáků a to pěnkavovití - Fringillidae Leach, 1820. Stojí také za povšimnutí, že již autor prvního popisu těchto ptáků a to sám autor systému, který používáme dodnes, kterým byl Karl Linné, zařadil pěnkavy do stejného rodu, do kterého je řadíme dodnes. Za celých 266 let nepřišlo nikomu na mysl, že by ty ptáky zařadil do jiného rodu, což je docela rarita. Svědčí to mimo jiné o tom, že pěnkava byla vždy hojným a všem obecně známým ptákem. Celá čeleď pěnkavovitých má zahrnovat celkem na 138 různých druhů ptáků. Někdy je dále dělena na další dvě podčeledi, dříve pojmenované jako pěnkavy vlastní a podčeleď Carduelinae, která nemá české pojmenování. Často se používá karduelidi. Typickým představitelem je totiž stehlík obecný -  Carduelis carduelis, který je opět natolik typickým ptákem, že přenášet jeho české pojmenování na další druhy by bylo více než nevhodné. Pro chovatele mají však obě podčeledi výrazný rozdíl. Zatímco pěnkavy vlastní krmí svá mláďata živým hmyzem, všichni ostatní semeny vyvrhovanými do zobáků mláďat z volete rodičů. To je tedy významný rozdíl. Nehledě na znaky morfologické, tedy tvarů stavby těla, které jsou mnohdy rovněž výrazné. Například mezi stehlíkem a hýlem a samozřejmě i pěnkavou. 
    
U pěnkav vlastních, kterými jsou pěnkava obecná, pěnkava jikavec a pěnkava kanárská najdeme jeden výrazný znak v jejich opeření, podle kterého můžeme správně určit druh ptáka i na poměrně větší vzdálenost. Třeba, když je vidíme z jedoucího auta a pták před námi vzlétne ze silnice. Tím výrazným znakem jsou dvě bílé pásky v křídle, které jsou viditelné zdaleka. A to jak v klidu, tak i za letu. Jedna z těch dvou světlých pásek je sice nažloutlá, to však není z dálky ani moc vidět. Lze rovněž i dobře rozlišit pohlaví ptáků, protože samci jsou vždy výrazněji vybarvení než samice. U pěnkav obecných jsou samci dobře rozlišitelní i v opeření prostém, tedy v zimě, i když nejsou tak výrazně barevní jako v šatě svatebním, neboli na jaře až v létě. 
    
Hlasové projevy pěnkav jsou natolik typické, že si je dovede zapamatovat i člověk neobdařený výrazným sluchem, o sluchu nazývaném jako sluch hudební vůbec nemluvě. Mohu si to dovolit konstatovat, protože to je přesně můj případ. Samec pěnkavy zpívá svou jednoduchou písničku velmi hlasitě a často. V dřívější literatuře je často zpěv ptáků převáděn do písemné podoby. Velmi mě to udivuje, protože si podle toho zvuky nedovedu představit. Nemám ovšem nijaké hudební vzdělání, nikdy jsem nemusel chodit do houslí nebo na piano. Přesto umím rozeznat zpěv pěnkav. Je často používán i filmovými zvukaři, jako podmalování všemožných přírodních záběrů. Aby to bylo přírodní, měl by tam zpívat nějaký pták. Nejčastěji je k tomu používán zpěv pěnkav. Nejspíš jej mají zvukaři nejsnadněji po ruce. Svědčí to také o tom, že pěnkava bývala opravdu po vrabci naším nejobvyklejším ptákem, jak říkal Dr. Jirsík.
 

Samec pěnkavy od Rakovníka Foto: Petr Podpěra

Pěnkavy u nás obývaly velmi rozmanitá prostředí, od vnitřku lesů po jejich okraje, ovocné aleje a sady, městské parky i zahrady. A to od nížin až vysoko do hor. Nikdy nezapomenu na výlet pořádaný Českou společností ornitologickou někdy začátkem osmdesátých let nebo tak někdy. Sraz byl na Luční boudě, kam jsme šplhali vzhůru pěšky z Pece pod Sněžkou. Ještě týž den absolvovali ukázku přímo na vrcholu Sněžky, kam Dr. Miles přivolal pomocí sýčka pěvušku podhorní. Vynesl jsem nahoru v batohu foto výzbroj a oblečení do nepohody, za což se mi všichni vysmívali. V noci se ovšem změnilo počasí, přišla čina. Holinky a gumák do deště přišly vhod. Vraceli jsme se přes Luční horu a sněhové pole nazývané Mapa republiky dolů do Pece. Tam nahoře to byl boj o holý život, zvláště pak plazení přes to sněhové pole. Za ním začínal travní porost a kousek níže vyrůstaly první malé smrčky. Hned na tom prvním seděl samec pěnkavy a hlasitě zpíval. 
    
Považuji to za důkaz, že pěnkavy jsou ptáci opravdu hodně odolní a jsou schopné obývat různorodá prostředí. Jejich současný výrazný úbytek je znamením, že tedy něco je opravdu hodně špatně. V letošním roce jsem pěnkavu slyšel zpívat jenom jednou! To opravdu nevypadá na to, že by dnes byla pěnkava naším druhým nejběžnějším ptákem. Pro lidské oko je ptákem snadno objevitelným a podle sluchu také. Jestliže třeba při hodinovém pozorování z jednoho a téhož místa nevidím ani jednu pěnkavu, ale zaznamenám deset i více sojek, napovídá mně to, kde mám hledat příčinu jejího výrazného úbytku. Ti ptáci mají prostě příliš nepřátel. 
    
V pracích, knížkách, které nám zbyly po Dr. Jirsíkovi, najdeme množství konkrétních údajů, které mohou ledacos napovídat. Cituje třeba německého ornitologa Uttendörfera, který se opravdu do hloubky zabýval krahujci a jejich potravou. Ze 42 261 vzorků potravy krahujce určil, že nejčastějším úlovkem byl vrabec domácí a na druhém místě se umístila naše dnešní pěnkava počtem 3451 ulovených kusů. Přihlédneme-li k tomu, že asi od konce osmdesátých let proběhla Prahou do té doby nevídaná populační exploze krahujců, ale i sojek, napovídá to něco o tom, kam asi zmizel náš, ještě docela nedávno druhý nejhojnější pták. Jsou tady však i další predátoři jako straky, kočky, kuny a samozřejmě i člověk. Škodíme sice spíše nevědomky na základě chybných předpokladů, předsudků, nevědomosti, ale i na základě úmyslně zatajovaných skutečností, které se mnohdy jaksi nehodí a to z různorodých důvodů. Neměli bychom prostě zbaštit všechno, jako nějaký kapr tučnou žížalu!
    
Vrátím se ještě krátce k Dr. Jirsíkovi a k jeho dnes již dobře sedmdesát let starým slovům: „Vypočteme-li si procento užitkové pernaté, činí toto sice jen 1,1 %, ale ve svém lovebním okrsku zdecimuje krahujec značně veškeré drobné ptactvo, nehledě k tomu, že zničí pochytáním rodičů celá hnízda“. Krahujec je dnes přísně chráněn a leckdy čtu, že se někde nemůže i stavět silnice, protože tam hnízdí chráněný krahujec. Celoročně chráněná je i sojka, která byla vždy považována za škodnou. V současnosti naopak nemáme nějakou užitkovou pernatou zvěř, ale vlastně ani ještě docela nedávno druhého našeho nejhojnějšího ptáka. Naše, tak zvaná ochrana přírody, jeví se mi jako silně impotentní až zcestná a konec konců vlastně mnohdy i škodlivá.

Samec pěnkavy z ostrova La Gomera Foto: Petr Podpěra

Vraťme se však k našim pěnkavám. Za mého života si nevzpomínám, že by pěnkava byla u nás klecním ptákem. Nebylo tomu tak vždy. Původně se držely pěnkavy v klecích také především kvůli zpěvu. Okolo roku 1880 byly v Praze konány celkem čtyři výstavy ptáků a zůstaly zachovány i katalogy těchto výstav. Byly zde vystavovány, a i prodávány také pěnkavy. Zvláště ceněnými zpěváky byly tak zvaní rajčáci. Dnes si již neumím vůbec představit, čím vlastně vynikal zpěv těchto ptáků. Nejdéle se chov pěnkav na zpěv udržel v Rakousku, respektive nejvíce v jeho alpských krajích, kde se pořádaly soutěže pěnkav ve zpěvu. Já sám jsem držel jednu pěnkavu v kleci asi čtyři roky, když jsem našel u silnice jednoho samce se zlomeným křídlem. Zpíval pilně, ale nikdy, když jsem byl přítomen v ptačí místnosti. Vždy jsem jej slyšel jen přes zavřené dveře. Měl jsem u něho v kleci i samici kanára, co kdyby se zdařili i kříženci? Tok pěnkav je však divoký, a i přes hendikep samce co do jeho pohyblivosti, se jej kanářice vždy bála.

Pěnkavy jsou doma téměř po celé Evropě, na jejím severu a v Rusku až po hranici lesa. V severních oblastech a na východě jsou tažné, na zimu tyto kraje opouštějí. Na západě jsou přítomné v severní Africe a na různých ostrovech, kde vytváří druh značný počet zeměpisných forem, z nichž mnohé jsou opticky dobře rozlišitelné. Respektive samci, u samic to tak jednoduché nebude. Uvedu některé formy podle P. Clement spolu s územím, kde se mají vyskytovat.

F.c. gengleri – Británie;  F.c. transcaspica – jižní Kavkaz a severní Irán. Pravděpodobně i Turkmenistán a Střední Asie;  F.c. alexandrovi – severní Irán; F.c. solomkoi – Krym a Kavkaz; F.c. schiebeli – Kréta; F.c. sarda – Sardinie; F.c. africana – Maroko, východně po Tunis až Kyrenaiku (Lybie); F.c. spodiogenys – severní a východní Tunis až po Lybii (Tripolis); F.c. tintillon – Gran Canaria, Tenerife, Gomera; F.c. ombriosa – Hierro (Kanárské ostrovy); F.c. palmae – La Palma (Kanárské ostrovy); F.c. maderensis - Madeira; F.c. moreletti – Azorské ostrovy.

Nepochybuji o tom, že dnes je již problematika zeměpisných forem lépe a podrobněji zpracována. Cituji zde jen pro zdůraznění, aby laskavý čtenář o problematice věděl.

Dobře poznatelná jsou i hnízda pěnkav, která jsou postavena z rozličných materiálů a na vnější straně jako zdobená, ponejvíce kousky březové kůry. Jde spíše o jakési maskování. U městských populací byly zaznamenány i, řekněme, inovativní materiály, když byly použity bílé filtry zahozených cigaret. Bohužel hnízda pěnkav nebyla vždy stavěna na skutečně skrytých místech, ale naopak mnohdy na místech zdáli viditelných, což zajisté přispělo ke ztrátám.

Nakonec bych podotknul, že konec konců masivní úbytek nemusí být viděn u nás naprosto celoplošně. Dovedu si představit, že třeba tam nahoře, na hranici lesa, zůstávají populace pěnkav nedotčeny, tak jako dříve. To jenom já se tam již nevyšplhám. Ve dvou typech biotopů, kterými jsou zahrady na okraji měst a typický venkov u Rakovníka, tomu tak je. Líbilo by se mi, kdyby tomu tak nebylo.