Husa tulská a její chov

Tulská husa vznikla pravděpodobně díky náhodě. Některé zdroje tvrdí, že ji vyšlechtili bohatí kupci, kteří trávili čas pozorováním vodního ptactva. Všimli si, že někteří ptáci bojují častěji než ostatní, a tyto jedince pak odchytávali a křížili, až vzniklo plemeno husy tulské. Tento proces měl probíhat zhruba v 17. století. Jiné zdroje však uvádějí, že tulská husa byla vyšlechtěna v roce 1814 ve městě Tula v Rusku. Místní obchodníci a bohatí občané pořádali ptačí zápasy, při nichž byly vybírány nejsilnější a nejagresivnější husy. Zápasy se často konaly s finančními sázkami a plemeno bylo šlechtěno pro svou bojovnost a sílu. Tulská husa je dnes považována za nejstarší a největší z bojových plemen hus a pochází z oblasti střední Volhy, jihovýchodně od Moskvy.

Dnes je toto plemeno chováno převážně na soukromých farmách. Přesné údaje o jeho počtu nejsou k dispozici, poslední zaznamenané statistiky pocházejí ze 70. let. Tulská husa je v Rusku velmi vzácná a na rozdíl od jiných plemen, jako je cholmogorská husa, nebyla ani za dob Sovětského svazu systematicky sledována. Studie z roku 2020, která se pokoušela zmapovat původ husích plemen v Rusku, také nedokázala přesně určit, odkud tula pochází.

I když tulská husa nevyniká užitkovostí, získala si své místo díky tradici zápasů, podobně jako kohoutí zápasy v Asii. Tyto husí souboje jsou méně násilné – husy bojují křídly a neperou se do krve. Pokud dojde k prolití krve, je husa diskvalifikována. Husy starší dvou let se utkávají až do věku pěti let, poté mohou zápasit i s mladšími husami. Zápasy trvají maximálně 30 minut, přičemž se soupeři chytají zobákem a útočí křídly. Husy, které třikrát uchopí soupeřovu hlavu nebo dlouho drží nohu, jsou vyloučeny. Pokud některá z hus uteče z arény, prohrává zápas.

V posledních letech byly husí zápasy organizovány i na turistických místech, ale většinou šlo o komerční akce. Skuteční fanoušci a chovatelé se scházejí každé jaro, aby předvedli své nejlepší husy. Zápasy přitahují odborníky z celého Ruska a v sázce bývají i značné částky.

Tulská husa se z Ruska rozšířila do střední Evropy, kde je ceněna pro své libové maso. Není příliš dobrým nositelem vajec, ale její odolnost vůči chladu a nenáročnost na stravu z ní činí oblíbené plemeno. Vyznačuje se kulatou hlavou, krátkým zobákem, silným krkem a širokým hrudníkem. Peří je šedé, jílovité nebo bílé. Dospělí houseři váží 5–6,5 kg, husy 5,2–5,5 kg.

Chovný pár Foto: Isperih Burhanlarski

Exteriér dle evropského standardu

Celkový vzhled: středně velká husa se širokým, plochým, téměř vodorovně neseným trupem. Zobák je krátký, silný, jeho horní linie plynule přechází do zaoblené hlavy, což vytváří celkový dojem oblouku. Velmi typické je světlé zbarvení zobáku a obočí.
Plemenné znaky – houser:

• Hmotnost: 5,5 – 6,0 kg
• Trup: Silný, široký, mírně zaoblený, téměř vodorovně nesený
• Prsa: Široká, plná, zaoblená
• Záda: Široká, plochá, jen mírně klenutá
• Rameny: Široká a dobře zaoblená
• Krk: Poměrně krátký, silný, v horní části mírně zakřivený
• Křídla: Dlouhá, dobře přiléhající, konce letkových per leží na zádech bez křížení
• Ocas: Dobře vyvinutý, vodorovně nesený
• Břicho: Dobře vyvinuté s malým jednoduchým podbřiškem
• Hlava: Krátká, široká, od čela k zátylku téměř kulatá, s výraznými lícemi. Na kořeni zobáku bývá často vypuklina, která s věkem vypadá jako dva malé hrbolky.
• Hrdlo: Krátké, silné, v horní části mírně zaoblené
• Zobák: Velmi krátký, u kořene silný. Horní linie je silně zakřivená a pokračuje v kulaté linii hlavy.
• Oči: Velké, kulaté, barva závisí na barevném rázu, obočnice jsou výrazné, pergamenově žluté

Plemenné znaky – husa:

• Hmotnost: 5,0 – 5,5 kg
• Stejné znaky jako houser, jen menší velikost, podbřišek co nejmenší, jednoduchý a středně nesený.

Velikost kroužku: 24 u obou pohlaví
Snáška: cca 20 vajec
Barva skořápky: Bílá
Hmotnost násadového vejce: 150 g

Tula bílá Foto: Petre Avram

Barevné rázy

1. Šedá divoce zbarvená: Co nejtmavší šedá. Krycí peří zad, ramen, štítů křídel, ručních letek, bočního opeření trupu a prsou je ohraničeno světlejším, ne příliš širokým lemem. Ocasní peří je šedé se širokým bílým okrajem. Břicho a zadní část kolem kloaky jsou bílé. Mladší zvířata mají obvykle světlejší zbarvení, zatímco starší jedinci jsou tmavší až hnědošedí. Barva očí je hnědá.
   Výlukové vady: Kresba „úhoře“ na krku; jakákoliv odchylka od požadované barvy peří.
2. Žlutá divoce zbarvená: Hlava, krk a prsa jsou světle hnědé. Druhořadé letky, ramena, štíty křídel, boky trupu a peří pod křídly jsou hnědé, světlejší nebo tmavší, bez strakatosti. Každé pero je ohraničeno ostrým, jasným, ne příliš širokým lemem. Ocasní peří je hnědé se širokým bílým okrajem. Břicho a peří kolem kloaky jsou bílé. Barva očí je hnědá.
   Výlukové vady: Kresba „úhoře“ na krku; jakákoliv odchylka od požadované barvy peří.