Smyslová výbava obojživelníků a plazů
Zrak je nejnápadnějším orgánem a je jediným snadno rozeznatelným smyslem na těle organizmů. Obojživelníci se řídí zrakem hlavně při lovu potravy, neboť zpravidla reaguji na pohyb. O nehybné objekty obvykle nemají zájem. Avšak v zajetí si některé druhy zvyknou přijímat i mrtvou a nehybnou potravu, pokud ji klademe vždy na stejné místo. Z našich druhů si takto zvyknou přijímat potravu asi jen ropuchy a blatnice. Naproti tomu plazi rozeznávají zrakem více a pomocí zraku se dobře orientují v prostoru - například želvy a většina šupinatých plazů (kam náleží ještěři a hadi). Je sice pravda, že některé naše druhy vidí na větší vzdálenosti trochu hůře (například ještěrka živorodá, slepýš křehký a zmije obecná), jiné druhy (ještěrka zelená, užovka stromová) pak vidí dobře i na velké vzdálenosti, v řádu mnoha desítek metrů. Zatímco obojživelníci zrakem většinou zachycují jen pohyb a méně rozeznávají tvary objektů a jejich povrchové struktury, plazi vidí v průměru lépe a dále.
Hmat je důležitý hlavně pro plazy, kteří jej mají nejvyvinutější v jazyku, neboť právě jím „kontroluji“ potravu a současně tak zjišťují i její teplotu, a to zvláště hadi, ve snaze najít hlavu kořisti, aby se jim potrava lépe polykala. Proto plazi, hlavně hadi, zkoumají kořist jazykem (ARNOLD, et BURTON, 1979). Jazyk našich šupinatých plazů je vždy rozdvojený - říkáme, že je rozeklaný.
Čich a chuť jsou bezesporu hlavní smysly jak obojživelníků, tak i plazů. Kromě normálního čichového orgánu v nose mají obojživelníci i plazi v horní čelisti ještě plně funkční Jakobsonův orgán. Obojživelníci mají ze všech známých obratlovců největší počet typů chemoreceptorů. Čich obojživelníků a plazů je složitější a chemoreceptory těchto živočichů jsou tvořeny jak čichovými, tak i chuťovými buňkami, stejně jako jejich modifikacemi. Pro orientaci plazů i obojživelníků je nejzásadnější právě Jakobsonův orgán, který je umístěn na horním patře uvnitř tlamky, např. u ještěrky obecné.
Obojživelníci jej mají také a je pro ně i důležitý, ale pro plazy je mimořádně významný. Většině druhů plazů proto nečiní problém najit i mrtvou potravu, hlavně pomocí již vzpomínaného Jakobsonova orgánu. Jakobsonův orgán dává mnohem komplexnější informace o okolí než obvyklý čich v nose. Plazi tak dokáží na velkou vzdálenost zjišťovat, zda to, co se k nim blíží, je potrava či predátor. Dokáží rozlišit pachovou stopu potravního konkurenta či soka v lásce anebo samici vhodnou k páření atp.
Obojživelníci však mají na rozdíl od plazů navíc kromě obyčejného čichu a Jakobsonova orgánu ještě další chemoreceptory, a to na povrchu těla, hlavně na hřbetní straně. V tomto směru nemají na Zemi mezi obratlovci konkurenci, neboť veškerý vdechnutý vzduch je vyhodnocen buď v tlamce čichem a Jakobsonovým orgánem anebo při kožním dýchání, kdy je vzduch zase vyhodnocován chemoreceptory na povrchu těla. Obojživelníci díky těmto chemoreceptorům rozptýleným i na povrchu těla neustále vyhodnocují své prostředí, neboť, jak říkáme, ochutnávají vzduch nejen při jeho vdechování do plic, ale hlavně při kožním dýchání. Proto i jejich indikační či spíše bioindikační hodnota ve vztahu ke stavu krajiny a vlivům působícím na přírodní prostředí je naprosto bezkonkurenční.
Na základě těchto jejich unikátních vlastnosti jsem vypracoval bioindikační metodu na vyhodnocování zachovalosti a poškození přírodního prostředí, samozřejmě za pomoci i jiných vybraných živočichů a rostlin pro doplnění a ověření přesnosti.
V případě šupinatých plazů (hadi a ještěři) je prostředníkem mezi Jakobsonovým orgánem a vnějším prostředím jejich rozeklaný jazyk, na jehož vlhkém povrchu se zachycují pachové molekuly a ty jsou jazykem vkládány do Jakobsonova orgánu.
Jazyky mohou být u plazů zbarveny bělavě, růžově, fialově, modře, nazelenale, černě, jednobarevně i skvrnitě. Jazyk se zatahuje do malého blanitého pouzdra ze slizniční řasy, uložené ve spodní čelisti a ukryté pod dýchací trubicí.
Sluch mají obojživelníci poměrně dobrý. Z plazů pak slyší dobře haterie, krokodýli a želvy, ze šupinatých plazů pak i ještěři. Hadi však mají omezené přijímání zvuků, které vnímají spíše jen jako vibrace prostředí, nejčastěji povrchu, na němž se nacházejí. Proto tedy některé zvuky nejsou schopni zaznamenat vůbec. Hadi totiž mají sluchový aparát redukovaný, vibrace způsobené zvukem přijímají povrchem těla, zvláště pak břišní stranou. Proto kroky a zvuky přenesené na povrch půdy „slyší" velmi dobře (Lác, 1963).
Že hadi nemají vyvinutý sluch, je obecně známo. Nemají ani ušní bubínek, ani ušní otvor. Naši ještěři mají naopak ušní otvor většinou dobře viditelný, (mimo slepýše křehkého). Ušní otvor může být i téměř neznatelný např. u slepýše křehkého severního nebo jen málo znatelný například u slepýše křehkého východního. U většiny ještěrů je však ušní otvor velmi dobře viditelný - například u ještěrky obecné.
Vnější ušní bubínek ještěrek je blanitý a zcela zakrývá vnitřní ucho. Ještěrky jej navíc někdy mírně skrývají pod drobnou kožní řasou, která je uložena za tímto ušním otvorem, a tak jej pravděpodobně i chrání před poškozením.
