Kočky se umějí vyjadřovat

Kočky se dokáží například hlasitě naparovat. Dochází k tomu ale jen zřídka, když si vjedou do vlasů dva roztoužení nápadníci usilující o jednu dámu, nebo když se v revíru náhle objeví drzý cizí kocour. Jinak většinou komunikují spíše tiše a hlas zvednou, jen když partner, jehož se snaží oslovit, nereaguje adekvátním způsobem. Při dialogu s člověkem se kočka hodně spoléhá na zvukové signály z dob, kdy byla kotětem.

Kdo se dorozumívá zvukovými signály, musí dobře slyšet. Kočky k tomu mají ty nejlepší předpoklady. Slyší mnohem lépe než my, a také než psi, zaznamenávají i tóny v nejvyšší frekvenci z oblasti ultrazvuku a díky nezávisle na sobě se pohybujícím ušním boltcům dokážou lokalizovat zdroje zvuků s nezvyklou přesností. Na klíčové podněty, jako je šustění myší, kočka zareaguje ve zlomku sekundy - i během siesty.

Slovník s mnoha mezitóny

V porovnání s optickou a chemickou komunikací má zvukový projev koček mnohé výhody, ale také jisté slabiny.

Spousta informací - největší výhodou je množství a komplexnost informací, jež lze akusticky předávat. Je tomu tak díky nezvykle obsáhlému zvukovému repertoáru, jímž kočky disponují. Množství základních tónů je zdánlivě přehledné, ovšem kočka podle situace a v závislosti na partnerovi mění výšku a pořadí tónů, intenzitu i hlasitost, zařazuje mezitóny a opakuje a protahuje jednotlivé zvuky, aby zesílila jejich účinky. Optickými signály dále zdůrazňuje ústní sdělení a zajišťuje si tak, aby její zpráva dorazila k adresátovi a aby jí správně porozuměl.

Na krátkou vzdálenost - většina zvukových signálů u koček slouží dorozumívání nablízko - s výjimkou pronikavého křiku kočičích dam volajících kocoury. Spiše samotářsky žijící kočky nepotřebují sdělovat své rozpoložení hlasem na velké vzdálenosti, jako je tomu například při vytí psů.

Pro danou chvíli - na rozdíl od pachových a optických značek mají zvukové signály význam jen pro daný okamžik. Jen předení nemá časové omezení - aniž by se při tom musely nějak namáhat, dokážou kočky tento zvláštní tón vydávat celé hodiny. Vědci spočítali, že jedna kočka stráví předením průměrně patnáct měsíců života.

Hovorná domácí kočka - divoce žijící kočky zvukovými signály šetří, protože každý zvuk navíc by je mohl prozradit nepřátelům i potenciální kořisti.
Domácí kočky se tím tak moc trápit nemusejí a vůči člověku projevují někdy až překvapivou hovornost. Nejupovídanější z čistokrevných koček jsou ty orientální, především siamské.

Nejčastější zvukové signály

Ačkoli základní kočičí slovník je vcelku přehledný, kočky mají větší „slovní zásobu“ než většina ostatních zvířat, protože jsou schopné své zvukové projevy podle potřeby modulovat a vytvořit tak přibližně sto různých zvuků - což je přibližně desetkrát více než psi.

Kromě toho existují také odlišně zbarvené dialekty a signifikantní individuální i plemenné rozdíly ve způsobu řeči a výběru slov.

Některé kočky používají při dialogu se svým majitelem dokonce vlastní novotvary, většinou poté, co - zpočátku spíše náhodně - získaly zkušenost, že těmito hlasovými signály docílí nejlepších výsledků. Podle situace a také stupně rozčilení může kočka zvukový signál obměňovat co do délky, hlasitosti a výšky tónu, může ho vydat jako samostatný tón nebo ho několikrát opakovat. Často se také střídají různé zvukové signály (například prskání a plivání). Každý zvukový projev je doprovázen určitými gesty a mimikou.

Mňoukání je řečí mláďat

Mňoukání je především projev stížnosti, nepohody, nespokojenosti, netrpělivosti a - když člověk nezareaguje žádoucím zp sobem - také hněvu. Od šestého týdne života koťata tímto zvukovým signálem přivolávají matku nebo se pronikavým mňoukáním snaží vehementné protestova proti násilí, když to jejich sourozenci při hře trochu přeženou. Mňoukání nahrazuje kníkání, kterým volají o pomoc kofata během prvních týdnů života.

Kočka v člověku spatřuje nejvyšší matku, ve vztahu s ním si po celý život ponechává status malého dítěte, o které se má člověk starat a rozmazlovat ho. Stejně logicky jako úspěšně se vůči nám prosazuje kotěcím mňoukáním, když má hlad, žádá si pozornost či projevy přízně nebo si stěžuje na „nesnesitelné poměry“. Schopnost vydávat takové zvukové signály, jež svým tónem a intenzitou člověka přesvědčí o naléhavosti jejího požadavku, dovedla takřka k dokonalosti. Zpočátku jen velmi decentní upomínající mňouknutí může postupně přejít do naléhavého, hlasitého, neustále se opakujícího nářku, pokud majitel přání své mňoukající přítelkyně ihned nesplní.
Kočky jsou však v zásadě milá stvoření a hlas zvyšují pouze v případě, kdy se cítí být opomíjeny nebo když je s nimi špatně zacházeno. Mňoukání ale také může být míněno velmi přátelsky, pokud to je krátké jasné „mňau“ nebo „mňau mňau“, kterým kočka zdraví blízkého člověka.

U divoce žijících koček je však mňoukání téměř výhradně hlasovým projevem mládat. Dospělá zvířata se mezi sebou dorozumívají jinými hlasovými signály.

Kníkání zachraňuje bezmocná mláďata

Novorozená koťátka jsou bezmocní tvorečkové, zcela odkázaní na péči matky. Příroda si naštěstí vymyslela pojistku, jak si zajistit pomoc: jakmile mají koťátka hlad, je jim zima nebo se cítí opuštěná, začnou otevřenou tlamičkou vyrážet vysoké, tenké tóny. Ačkoli tísňové volání není nijak hlasité, jejich maminka je nikdy nepřeslechne a okamžitě se dostaví, aby zjednala nápravu nebo potomka odnesla zpátky do hnízda. Od druhého týdne se kníkání začne postupně vytrácet a koťata začnou matku přivolávat mňoukáním.

Podivuhodné předení a hledání pravdy

Ačkoli se vědci už celá staletí snaží předení vysvětlit, dodnes ho zčásti obklopuje tajemství. U divokého tvora by to bylo celkem pochopitelné, ale u domácího zvířete, které s námi žije už téměř 10 000 let? Dlouhou dobu byl kočkám připisován jakýsi speciální „předoucí aparát“, který měl tyto dlouhotrvající tóny vydávat. Nalézt se ho však nikdy nepodařilo.

Předení je první zvuk, který kočka dokáže vydat. Novorozená koťata předou už krátce po narození, při prvním kojení. Nemusí kvůli tomu ani otevřít tlamičku, ani přestat sát. Předení sděluje kočičí mamince, že její potomstvo je dostatečně zásobováno mlékem, ona mu odpovídá na stejné vlnové délce a uklidňuje tak mláďata i sebe samu. Dokonalá zpětná vazba!

Předení kočku provází po celý život, propřede mnoho a mnoho hodin. Předoucí kočka vydává stejnoměrný zvuk v nízkých frekvencích mezi pětadvaceti a čtyřiačtyřiceti hertzy. Předení je slyšet, ale také cítit - když se předoucí kočky dotknete, celým tělem jí probíhají lehké vibrace, nejvýrazněji v hrdelní oblasti. Všechny malé kočky - mezi které patří i kočka domácí - dokážou příst při nádechu i výdechu, udržovat tón bez přerušení celé hodiny, a dokonce ještě současně vydávat i jiné zvuky. Velké kočky jako lev, levhart, tygr, jaguár nebo irbis předou jen při výdechu. „Dvojcestné předení malých koček neovládají, zato většina velkých koček umí - s výjimkou irbise čili sněžného levharta - nádherně hlasitě řvát, zatímco malé zase jsou přebornice v nekonečném předení.

Jak kočky předou?

• Pátrání po mechanismu předení a jeho anatomických základech přineslo mnohé výklady a hypotézy, ovšem většina z nich byla uspokojivá jen částečné. Přesnou jednoznačnou odpověď neznáme dodnes. Diskutují se i následující možnosti: 
  Jazylka: předení vzniká v důsledku dýchaného vzduchu, který proudí kolem jazylky a tře se o ni.
• Hrtanové svaly: rychle po sobě následující pohyby hrtanových svalů mají za následek, že se hlasová štěrbina rytmicky natahuje, případně zužuje, a rozechvívá vdechovaný vzduch.
• Krevní turbulence: svalové kontrakce v dutině hrudní stlačují proud krve do duté žíly vedoucí do srdce a tímto způsobem ji rozechvívají. Bránice a průdušky působí jako rezonanční tělesa a zesilují zvuk protékající krve, slyšitelný jako předení.
• „Falešné“ hlasivky: za hlasivkami se nacházejí dva kožní záhyby, označované někdy také jako falešné hlasivky. Vdechovaný vzduch je rozechvívá do vibrací a spolu s kontrakcemi hrtanových svalů vytvářejí zvuk předení.

Proč kočky předou?

Že je předení projevem toho, že se kočka cítí dobře, ví každý, kdo ji pohladí nebo něžně osloví. Ale předoucí kočka vyjadřuje víc než jen spokojenost. Při konfrontaci s nadřazeným zvířetem dává předením najevo, že je přátelsky naladěná, neškodná a nechce se pouštět do sporů.

Výše postavené kočky naproti tomu předou, aby daly ostatním najevo, že jim od nich nic špatného nehrozí. Předením se zvířata sama uklidňují, když se ocitnou ve velkém stresu, například při nebezpečné a nepřehledné situaci, z níž se neumějí dostat. Věkem sešlé a nemocné kočky předením signalizují, že jsou slabé a neškodné a nikomu od nich nehrozí nebezpečí. Avšak ve většině případů nám chce předoucí kočka pouze dát najevo, že je šťastná a že se jí dobře vede.

Vibrace vznikající při předení přispívají k uzdravování. Kočka tímto způsobem neléčí jen sama sebe, jemné tóny mají pozitivní účinky i na lidskou psychiku. Nápadně často kočky předou ve fázi usíná- ní. I to dokazuje, že předení má uklidňující účinky. Předoucí amplion Jeden anglický kocour drží rekord v kategorii „nejhlasitější předení" - přede intenzitou 60 decibelů a obstál by tak i v konkurenci s vysavačem.

Vrkání

Kočky vrkají rády a často. Vedle mňoukání, které je adresováno jen lidskému ucho, je vrkání nejběžnějším hlasovým projevem kočky. Tento příjemně znějící tón připomínající vrkání holubů je vydáván se zavřenou tlamičkou, je relativně tichý a kočky se jim ozývají především při přímém kontaktu s jinými kočkami nebo se známým člověkem. Vrkání je signálem přátelství a toho, že se kočka cítí dobře, často ho ještě zesiluje takovými gesty jako je otírání boků nebo hlavou. 
Při komunikaci se soukmenovci slouží vrkání také jako vábidlo: kočka v řiji jím svádí vybraného nápadníka k následování. Kočičí matka svolává tlumeným vrkáním své potomky, kteří na vlastní pěst prozkoumávají svět mimo porodní bednu.

Štěbetání

Ptáček přistál na větvičce ve vzdálenosti jen pár metrů před kočkou, která ovšem sedí na parapetu zavřeného okna. V takových a podobných situacích, kdy lovkyně nemá šanci kořist získat, lze často pozorovat typické pohyby tlamičky: je mírně pootevřená, ústní koutky jsou protažené daleko dozadu, spodní čelist se rychle pohybuje nahoru dolů.