Jaká bude asi letošní zima?

To kdybychom věděli! Jako, že to nikdo skutečně neví. Co na to příroda? To je tedy zase otázka. Existují sice všemožné poznatky, lidové pranostiky, vtipy, i další různorodá moudra, neexistuje však nic opravdu věrohodného. I pro klimatology, ať již profesionální nebo samorostlé, je to stále věštění ze skleněné koule. Jeden takový vtípek na tuto situaci se mi zvláště líbil. Indiáni někde támhle v severní Americe, měli v ten rok, obzvláštní starosti, jaká že bude asi přicházející zima? Šli tedy za svým šamanem, ten přeci ví všechno. Šamane, jaká bude zima? Ten se zamračil, zamyslel a povídá: Dělejte dříví! Když se ta situace s tou otázkou opakovala několikrát, znejistěl i sám šaman. Nakonec se převlékl a odjel inkognito přímo na Národní meteorologický ústav do hlavního města, nejvyšší to instituci, kde by to tedy mohli vědět. Tam mu však řekli, že jaká bude opravdu zima, oni nevědí, ale podle toho, jak Indiáni dělají dříví, bude zima neobvykle tuhá. 

I u nás máme všelijaké lidové pranostiky, které však vycházejí z poznatků dřívějších, nemohou tedy vycházet z poznatků budoucích, neb takové neexistují. Možná by se dalo lépe předvídat, kdyby lidská paměť měla delší trvání. Ačkoliv tedy máme i některá prastará data, která by se dala dobře využít, leckdy se to nějak nehodí. Dneska přeci existuje také vyšší matematika, s jejíž pomocí lidstvo dokáže strefit nějaký větší balvan, který létá ve vesmíru mnoho milionů kilometrů od naší matičky země. A víme, že osa, okolo které se naše země každodenně otáčí, kymácí se sem tam právě tak, jako osa točící se dětské káči, které ubývá také rychlost otáček. Možná by tedy středoškolák moderní doby mohl spočítat, za kolik miliard let se nám zeměkoule zastaví pod nohama. Eště, že to nechtěli na mně, to bych tu maturitu nikdá neudělal. Vono se to lidem nesmí říkat, protože by měli tendenci se na všechno vybodnout hned, milion let sem nebo tam.
 

Portrét stehlíka z poloviny října. Světlejší maska Foto: Petr Podpěra

Přesto leckomu vrtá v hlavě, jaká ta zima letos opravdu bude? Mám si koupit kožich, anebo si koupit letenku do Austrálie, tam přeci budou mít zrovna jaro. Nejkrásnější to roku čas. No, vono to ňák dopadne, na lepší kožich stejně nemám, na tu letenku tuplem. Nezbývá než všímat si, co se děje okolo a sem tam si to poznamenat do kalendáře. Stejně nám nikdo nepomůže od zvědavých myšlenek, jestli snad někdo netuší lépe než my, jestli koncem roku budeme chodit v kraťasech všichni, anebo jen otužilci budou jásat, jak jim plavky přimrzají na pozadí. 

A co takhle ti ptáci?  Oni přeci musí lépe vědět, kdy se rychle sbalit a zmizet do jižních krajin. Ačkoliv mají mnohem menší mozek než my, příroda jim letité zkušenosti určitě schovala někam do jejich genetické výbavy. Zdá se, že nějaké předtuchy asi mají lepší než my. Týden před tím než v polovině září začalo hustě pršet, zmizely třeba vlaštovky. Měly předtuchu? Zeptejte se jich. Že nerozumíte řeči zvířat? To přeci nerozumíme všichni, akorát sem tam nějaká ta princezna v pohádkách. Jako třeba tadlecta Čekanka, dcera starýho pohana Batira, co vynikala krásou svého těla a ušlechtilostí svého ducha. Jelikož nám v obou směrech něco chybí, nemůžeme holt řeči zvířat rozumět.

Někdy však cítíte, že ledascos bylo ještě minulého roku nějak jinak, než je tomu v roce letošním. V každém případě například zmizely vlaštovky z okruhu deseti kilometrů na Rakovnicku dobře nejméně o 14 dnů dříve než v roce minulém. Jindy jsem je viděl třeba až o měsíc později. Nejpravděpodobnější příčinou je samozřejmě výskyt jejich obvyklé potravy. Pokud jsou možnosti obživy dostatečné, nemělo by nic ptáky k odletu nutit. To však lidské oko nevidí. A samozřejmě budou i další okolnosti, o kterých pak netušíme vůbec nic. 

Co takhle padání listí? Mám pocit, že příroda je v letošním roce poněkud pozadu. Druhou neděli v říjnu bývá tradičně Velká pardubická a ob rok bývá již nějaký ten čas i Exota Olomouc. Než nám vydali v neděli vystavované ptáky, dívali jsme se někde v zákulisí na tu Velkou pardubickou. A v ten čas, vedle výstavního pavilonu bývaly závěje listí. Letos tedy pohledem z okna mám dojem, že zatím listí moc ani nežloutne. Nejspíš je to normální, že v tomto případě postupuje příroda podle svého manuálu, o kterém také nic nevíme. Taky normální. Konec konců listí může zežloutnout a opadat i přes noc nebo během několika dní po prvním nočním mrazíku. 

Kontroloval jsem své nahodilé poznámky a našel, že první velké hejno kvíčal jsem loňského roku viděl až 14. Listopadu, to mají letos měsíc ještě čas. Jiná stará pravidla platí. Třeba se říkalo, že na stehlíky se chodí na sv. Václava a na čížky pak na Dušičky. S těmi stehlíky to tak nějak platí. Až doposud převládá názor, že stehlík je ptákem stálým. Alespoň u nás. To proto, že tyto ptáky můžeme u nás vidět celoročně. Ptákem tažným je potom pták, kterého v zimě neuvidíte, leda tak jako nějakou raritu. Pomocí kroužkování se pomalu přichází na to, že i naši stehlíci jsou tažní. Jako prvního jsem to slyšel vyslovit emeritního dlouholetého vedoucího kroužkovací stanice Národního muzea, Dr. Jiřího Formánka. Někdy začátkem září naši stehlíci nenápadně zmizí. Určitý čas okolo poloviny září buď neuvidíte žádného, anebo jen ojedinělé kusy. Potom se najednou začínají stehlíci objevovat v menších hejnech, až posléze, můžete vidět jejich hejna až v počtech několika set kusů. Sice jsem tak velká hejna neviděl pravidelně každoročně, nicméně se objevují hlášení o pozorování většího počtu stehlíků docela pravidelně z jiných částí naší vlasti. Zimní stehlíci jsou potulní ptáci, kteří nezimují na stejném území. Zajímavé je hlášení na platformě Avif ze dne 12.10. 2024 o pozorování hejna 250 stehlíků na jižní Moravě. To signalizuje přílet východních ptáků tohoto druhu na naše území. Pravidelně kontroluji na Rakovnicku jedno místo, kam létají stehlíci na grit. Ještě 7.9.2024 jsem za dvě hodiny napočítal 32 ptáků. 20.9.2024 za jeden a půl hodiny 3 ptáky, 21.9. 2024 za 1 a půl hodiny 2 ptáky. Až tento konec týdne šly počty přilétajících ptáků opět nahoru. 

Nápadné však bylo, že všichni ptáci, ač již plně přepelichaní, měli sníženou intenzitu své červené masky. Existuje jedna španělská studie, ve které se tamní ornitologové snaží objasnit příčinu světlejší červené masky nebo případné souvislosti. Zjistili u všech ptáků se světlejší maskou zvýšený výskyt kokcidií, oproti ptákům, kteří měli masku v obvyklé sytosti červené barvy. U nás se přišlo na to, že severští ptáci mají častěji zvýšený výskyt těchto prvoků, zvláště pak hýlové křivčí, kteří se dostali do našich chovů. Několik kusů přišlo na pitvu a v laboratoři zajásali, protože objevili nový druh kokcidií, které prý dosud neznali. Nevím sice, kdy se dostanu k dalšímu pozorování, jsem však zvědav, jak to bude nadále vypadat. Nevzpomínám si z průběhu letošního roku na ptáka s pozorovatelně světlejší maskou, ale v současnosti měli takovou všichni.

Konopka obecná, samice Foto: Petr Podpěra

Ještě zajímavější zdá se mi být pozorování většího hejna konopek žlutozobých na stejném místě jako těch stehlíků a to 12.10. 2024. Jednak to hejno mělo být dosti velké a potom i to datum je až příliš brzké. Konopky žlutozobé, v dřívějších časech u nás známé pod jménem jiřice horská, jsou skutečně obyvateli horských či skalnatých oblastí. Do Evropy zasahuje jejich výskyt v západní a jižní části Norska a na severní části Kavkazu. Dále na východě od Kavkazu žijí v horách Střední Asie. Tam jde však o jiné zeměpisné formy. Ptáci z Norska se stahují v zimě směrem k jihu a vyskytují se v té době nejspíše podél západního pobřeží Evropy až někam po severní Francii nebo východní pobřeží Anglie. Někdy se uvádí, že hnízdí i ve Skotsku. Nejde ovšem o pravidelný tah, ale spíše o nepravidelné zálety. U nás se vyskytuje vcelku vzácně a nepravidelně. V bývalé NDR byl její výskyt pravidelnější. Při výjezdech na velké výstavy v NDR do Lipska jsme se byli dívat na nocující velké hejno, které spalo na fasádě divadla v Lipsku. U nás jsem zachytil nevelké hejnko v listopadu na olších podél rybníka v Panoším Újezdu, kde byly společně se stehlíky. Svou postavou a vybarvením připomínají spíše čečetky než naše konopky. Konopky žlutozobé mají však žlutý zobák pouze v zimním období, v čase hnízdění jim zobák tmavne. Tím spíše mohou unikat pozornosti v pozdní zimě, kdy se začínají vracet na sever. Středoasijské formy jsou rozeznatelné, několik kusů se objevilo v sedmdesátých létech na našich výstavách exotického ptactva, mám však dojem, že se našim chovatelům nepodařilo sestavit chovný pár. 

Konopka obecná je dalším naším ptákem, o kterém panuje přesvědčení, že je u nás ptákem stálým. Ze stejného důvodu jako u stehlíků. Ještě 7.9.2024 jsem pozoroval na gritovišti celkem tři konopky, které byly v letošním roce dokonce častějšími návštěvníky této lokality než stehlíci. Potom až dodnes žádnou. Naše konopky podle nejnovějších poznatků mají zimovat nejčastěji někde v severní Itálii. Zimní hejna konopek, která jsme dříve vídali běžně, byli ptáci opět severského původu. 

Čížci. V literatuře se tvrdí, že populace evropských čížků hnízdí z 90% na severu Evropy, od Skandinávie až po sever Ruska. U nás sice čížek hnízdí také, avšak poměrně řídce a spíše v horských oblastech. Sám jsem kdysi viděl samce čížka v Peci pod Sněžkou začátkem června, při sběru semen pampelišky. Jestliže bylo včera hlášeno z Krkonoš velké hejno o počtu, odhadem pozorovatele 4000 kusů, znamenalo by to, že čížci jsou v pohybu dobře o měsíc a půl dříve než říká tradice. 

Konipasové bílí. Obyčejní ptáci, které u nás považujeme za ptáky tažné. V posledních létech se objevují zprávy o tom, že malá část konipasů u nás přezimuje. Opět to s největší pravděpodobností nejsou našinci. Několik konipasů, u nás kroužkovaných, bylo následně zastiženo na západním pobřeží Norska a ukazuje se, že při nejmenším část severské populace táhne na zimoviště napříč Evropou až někam na východ Arabského poloostrova. Jejich průtah je pozorovatelný v jejich zvýšeném počtu na vhodných lokalitách, obvykle někde poblíž vody. Konipasové sice nelétají v sevřených hejnech jako třeba špačci, ale pokud se jich sejde při koupeli u jedné louže třeba deset, jsou na tahu. V hnízdní době jsou vůči sobě značně agresivní. Ti naši někdy na začátku září po tichu zmizí. Posledního jsem na té své lokalitě zaznamenal 28. srpna. V současnosti, to je v polovině října, jsou hlášeny velké počty z lokalit na jižní Moravě. To je průtah ptáků přes naše území. To je ovšem ve správném čase, který nijak nevybočuje z obvyklých termínů.

Ještě poměrně nedávno byl nejspolehlivějším znakem příchodu zimy, přílet havranů k nám, odněkud z Ruska. Ráno jsem se probudil a na sloupu naproti oknu seděl havran. Tak někdy v listopadu. Táta povídá: Bude sněžit. A taky že ano! Jenže se to všechno změnilo, protože havrani si oblíbili Prahu a hnízdí zde na několika místech. Jsou k vidění celoročně. V současnosti tvoří společná hejna s kavkami. Přesto jsem začátkem října najednou měl pocit, že je jich z čista jasna více než by jich mělo být. Zřejmě ti naši byli posíleni již ptáky z východu. Vyhnalo ty ptáky z jejich domoviny počasí nebo snad i válka? 

Tak jaká asi bude ta letošní, nadcházející zima? Co k tomu říci? Nejlépe, řekl bych: Dělejte dříví!