Ptáci a hmyz

Ptáci se živí různými způsoby, mnozí z nich jsou i potravními specialisty, také i predátory, ale pokud se týká ptáků menších postav, které často držíme v klecích, převládají dva způsoby získávání potravy. Jednou takovou skupiny jsou ptáci semenožraví, ve své podstatě vegetariáni, tou druhou skupinou potom ptáci hmyzožraví. A existují i druhy ptáků, které jsou tak nějak obojetné, ve větší míře konzumující jak všemožná semena, tak i hmyz, kterým třeba výlučně krmí svá mláďata. Mezi takové obojetníky patří třeba i obyčejní vrabci domácí. Mnozí z klasických hmyzožravců jsou potom také obojetníky, když v jistém období konzumují všemožné bobule. Pokud si všímáme blíže ptáků, zabýváme se tedy ornitologií, měli bychom si také více všímat i zdrojů jejich potravy. To se však dostáváme na příliš široké spektrum, které nestačíme zaznamenávat. Nejsem znalcem entomologie, přesto bych chtěl poukázat na jistou spojitost s výskytem hmyzu a s tím souvisejícím výskytem ptáků. Velice často slýchám nářky na úbytek zpěvných ptáků, méně často na úbytek hmyzu, ale ono to musí samo sebou souviset. O co méně mám teoretických znalostí z entomologie, o to více mám vzpomínek ze života. A to jak o ptácích, tak i o jejich potravě. Fotím ze záliby nejen ptáky, ale i vše živé okolo sebe, nadarmo se neříká, že je to lov beze zbraní. Mohu proto porovnávat jak v čase, tak i různé zdroje informací, které poletují okolo mne.

Leckterý hmyz známe spíše podle pohádek nebo pořadů pro děti. Jako třeba z příběhů Ferdy mravence nebo televizních příběhů včelky Máji. Dokonce mám za to, že v obou případech byl členem party hmyzích kamarádů koník Hop. Tohoto rovnokřídlého hmyzu existuje velké množství druhů a některé druhy jsou dravé, jiné vegetariány. Jako pro ptáčníka je pro mne důležité, že po tomto hmyzu se většina hmyzožravých ptáků může doslova utlouct.

Bramborníček hnědý s ulovenou babočkou kopřivovou Foto: Petr Podpěra

V dětství, kdy se ještě říkávalo, že jedeme na letní byt, ne jako dnes na prázdniny, jsem se asi dvakrát ocitnul v Sepekově, městysy hned vedle Milevska. Chodili jsme se koupat do lesního rybníka, pod jehož hrází byly rozsáhlé louky. Travní porosty tenkrát bývaly daleko pestřejší než dnes a hmyzu na nich mnohem více. Pravidelně tam byly velké zelené kobylky, které když podržíte za jejich dlouhá křídla proti sobě, tak se navzájem sežerou. Dnes takový experiment nemůžete uskutečnit, neboť neseženete hned dvě kobylky najednou. Neviděl jsem je na vlastní oči dobře šedesát let. Byl jsem proto potěšen, když v posledních dvou letech jsem viděl hned dvě a jednou se mi ji podařilo i vyfotit. Dovedu si představit, že ptákům, jako kosům, drozdům, ťuhýkům takové sousto neobyčejně chutná. Obvykle kobylku nejprve usmrtí a potom otlučou dlouhé nohy a teprve potom polykají. Takovým soustem nepohrdnou i někteří dravci, je známo, že velké kobylky sbírá například i moták pochop. Staré velké louky na vlhkých místech by neměly být zasaženy zemědělskou chemií, alespoň to nedává velký smysl. Přesto se travní společenstva značně změnila a došlo i tady k úbytku hmyzu.

Ptáky pokládáme převážně za roztomilé živočichy a snažíme se je chránit. Hmyz potom máme za všeobecně škodlivou a otravnou chamraď a snažíme se jej hubit všemi způsoby. Ve všeobecném povědomí toho zase o hmyzu moc nevíme. Před časem byla publikována studie, v Anglii, ale byla citována i u nás a týkala se vrabců domácích. Ta studie došla k závěrům, že ubývají vrabci domácí proto, že jim chybí mšice, kterými krmí svá mláďata. Mšice se snažíme hubit všemi způsoby, jak jen to jde. Domníváte se, že se Angličanům podařilo vyhubit mšice natolik, až to mělo negativní vliv i na vrabce? Já si to tedy nemyslím. Sice o mšicích nevím vlastně nic, kromě toho, co mohu vidět na vlastní oči. Je to žalostně málo, protože vidím pouze jeden rozdíl. Vidím mšice vybarvené tmavě a potom mšice, které jsou zelené. Přitom prý ve střední Evropě se vyskytuje asi 850 druhů mšic. No to mě podrž.

Kobylka zelená Foto: Petr Podpěra

Ptáci se samozřejmě vyznají ve mšicích daleko lépe než já a řekl bych, že i specialisté z rodu lidského. Zkoušel jsem onehdá předložit svým astrildům, jako pochoutku i mšice. Jednoduše. Ulomil větvičku obalenou mšicemi a dal jim ji do klece. O tmavé mšice neprojevili ptáci žádný zájem. Ty zelené je sice zajímali, avšak nijak moc. Zřejmě si nebyli jistí, zda je to pro ně potrava nezávadná. Avšak pro venkovní ptáky je to strava zajímavá, ne-li přímo delikatesa.

U hmyzu jsou někdy pozorovatelné jakési populační exploze, jindy jako kdyby takový hmyz přímo vymizel. Některé z takových populačních explozí zůstaly mně v paměti navždy. V roce 1956 jsem maturoval a potom jel na přijímací zkoušky do Dejvic. Létalo takové množství černých mšic, které lákala žlutá barva mého trička, tenkrát to byla barva in, že jsem si to triko musel sundat. Zelené mšice se v loňském roce rojily u Rakovníka na přechodu června a července tak, že jsme museli na altán pověsit prostěradlo. Není nic příjemného, když máte na pivu místo pěny vrstvu mšic. Letos tedy, ne že by mšice nebyly, ale loňský jejich déšť se nekonal.

Ptačí zpěv je podle všeobecného mínění způsobem, jak upozornit ostatní, že území je obsazeno. Tudíž i náhodný návštěvník je nevítaným hostem a bude nemilosrdně vyhnán. Bude to správný postřeh, nicméně celá záležitost bude jaksi mnohem složitější. Při loňské explozi populace zelených mšic, která vypukla na stromě hned vedle altánu, ze kterého pravidelně pozoruji ptáky, jsem mohl pozorovat neobyčejný zájem ptáků o tuto jejich potravu. V koruně stromu se současně pohybovalo vždy hned několik druhů hmyzožravých ptáků, nepozoroval jsem žádné šarvátky, ale žádný z nich nikdy nezazpíval a ani se nijak neozval. Toho jsem litoval zvláště u budníčků, protože toho menšího od většího rozeznáte nejspolehlivěji podle jejich zpěvu. Přírodní pravidla, kterými se řídí i život ptáků v podstatě ani neznáme. Něco jiného platí na území okolo hnízda. Tak zvané hnízdní území ptáci brání, avšak shánět potravu létají obvykle jinam. Nápadné je to třeba u sýkor, které vídáme létat k hnízdním budkám. Na území sběru potravy asi platí jiná pravidla, která je však obtížné nějak vypozorovat. Alespoň v našich krajinách. Tam kde se vyskytuje saranče stěhovavé, tak odtud je známé, že hejna sarančat jsou následována některými druhy ptáků, které se jimi živí. Několikrát jsem četl zmínku o tomto jevu u špačků růžových. Konec konců jsou někdy nabízena pražená sarančata i lidem a uvažuje se i o tom, že by to mohla být potrava budoucnosti.

Keř brslenu. Holožír od předivky brslenové. Foto: Petr Podpěra

Pokud nejste přímo nadšenec do entomologie, obvykle se poučíte, až když uvidíte něco neobvyklého. Slovo brslen jsem znal od dětství, protože děda, který byl cizelérem, vždy zdůrazňoval, že topůrka speciálních kladívek pro toto řemeslo mají být ze dřeva zimostrázu nebo brslenu, aby nepálila do ruky. Proto jsem znal keř zvaný brslen. Ovšem o nějakém motýlkovi nazývaném předivka brslenová jsem neměl ani potuchy. Jak jezdím na Rakovnicko, tak v jedné zatáčce odbočuje od silnice polní cesta a u té roste několik keřů. Posledním v řadě je brslen. Jednou, takhle v červnu koukám, že místo zeleného keře je tam stříbrný vánoční stromeček. Vyfotil jsem si to, nicméně jsem tu fotku zatím nenašel. Vypukla tam populační exploze té předivky. Její housenky si staví nejprve jakási hnízda a potom se spouští na vláknech k zemi, kde se kuklí. Začátkem července byl ten keř zcela zbaven od listí, tu fotku jsem našel. Kupodivu příští jaro zase obrostl, přežil a žádnou předivku brslenovou jsem od té doby již vlastně neviděl. To by asi vůbec nevadilo, zřejmě pro žádného ptáka není nějak důležitá.

U jiného hmyzu to však může být zcela jinak. Vezměme si třeba takového sýčka obecného, kdysi naši nejobvyklejší sovu, která je dnes vzácná. Sýček je totiž výrazně hmyzožravý. Samozřejmě neloví něco malého, něco pidi. Důležitou složkou jeho potravy býval chroust obecný, v pozdějším období, někdy od počátku léta chroustek letní, dříve známý obecně pod jménem babka. Na chrousty se chodilo kdysi do doubrav sbírat je ve velkém. Setřásali se z větví do plachet, spařovali vařící vodou a krmili se s nimi slepice. Začátkem léta při soumraku létalo v létě tolik babek, až bylo protivné je stále vyplétat z vlasů. Jenže dobře přes deset let a možná ještě déle jsem neviděl žádného z těchto brouků. Potom se nedivte, že živoří i sýčci.

Dalším hmyzím škůdcem, kterého jsem původně také neznal, je listokaz zahradní. Až na mne volal jednou jeden chatař, který si již zvykl, že se potuluji okolo kvůli ptákům, pojďte se podívat. Co to je? Ti listokazové pořádají čas od času, sice vzácně, jakýsi slet. Celá několikahektarová louka jako kdyby celá vibrovala. Do výšky asi jednoho metru vyletovali neustále brouci velikosti babek a zase zapadali do trávy. Snad biliony nebo i více. Trvalo to však jen nedlouho, za týden jsem tam neviděl ani jednoho brouka. Ťuhýků tam však v tom roce hnízdily tři páry a to neobvykle blízko sebe. Ten jev jsem pak viděl ještě jednou, v menší míře, asi o tři kilometry jinde. A listokaza potom ještě jednou a od té doby již žádného. Avšak na internetu stále najdete rady, jak se jich zbavit.

Stále se snažíme chránit ptáky a přemýšlíme, proč jako asi viditelně některé druhy ubývají, ale nezaznamenal jsem ani jedinou studii, která by si nějak dávala do souvislosti data o početnosti hmyzu, tedy potravy ptáků, s jejich výskytem. Tedy pardon, kromě té studie o mšicích z Anglie. Obvykle zprávy o úbytku ptáků končí tím, že autoři neví čím to tedy je, asi úbytkem zeleně. Na tento slovní obrat jsem již alergickým. V letošním roce jsem zaznamenal nápadný úbytek ťuhýků, jejichž hlavní potravou jsou právě větší brouci nebo tučné kobylky.

Můžete tyto moje vzpomínky brát třeba jako návod k tomu, když si budete všímat ptáků a současně i toho, zda se mají čím živit. Možná by se dalo uskutečnit, třeba pomocí fotopastí, čím vlastně kde ptáci krmí svá mláďata. Možná taková pozorování byla uskutečněna již dávno, ale dělalo se to pomocí pitvy. Asi by se to lišilo oproti dnešku. Pouhé sčítání nestačí.

Zelené mšice Foto: Petr Podpěra