Historie chovu králíků – 1. část
V minulosti měli králíci pro lidi významné postavení z několika důvodů. Ve vesnicích byli chováni především kvůli masu, protože jejich chov nebyl příliš náročný. Produkce králičího masa byla klíčová pro obživu rodin chovatelů a zároveň pro trh. Již v roce 1954 bylo králičí maso označováno za dietně vhodné díky jeho snadné stravitelnosti a lahodné chuti, a dokonce bylo doporučováno pro nemocné. Významná byla také produkce vlny z angorských králíků, což byla činnost převážně vykonávaná ženami. Československo se tehdy řadilo mezi tři největší světové zpracovatele angorské vlny, společně s Francií a Německem, a produkovalo vlnu jak pro export, tak pro domácí trh. Králičí kožešina, nebo také králičina, byla klíčovým materiálem pro kožešnický průmysl, který se rozvinul už v 10. století a v 15. století byla králičina běžně používaným materiálem. V 70. letech se ročně zpracovávalo přibližně 7 milionů králičích kožek, přičemž v roce 1973 byla hodnota produkce odhadována na 75 milionů Kč. Králičí kožešiny byly také výhodně využívány pro výrobu napodobenin kožešin exotických zvířat.
Králíci sehráli důležitou roli i v kloboučnickém průmyslu, kde podnik Tonak zpracovával ročně přibližně 8 milionů králičích kůží. Tento chov poskytoval cenný materiál pro další odvětví, jako koželužství, jirchářství nebo výrobu lepidel. Zvláštní využití měly letní kůže starších samečků, které byly zpracovávány na kožely, jež sloužily pro výrobu peněženek, kabelek a aktovek. Chov králíků byl dlouhodobě oceňován nejen pro svou jednoduchost, ale také díky možnosti využití různých zbytků, jako plevelů ze zahrádek nebo kuchyňských odpadů. Výkaly králíků se navíc často používaly jako přírodní hnojivo. V roce 1973 však Dvořák kritizoval tento systém, protože zpožďoval dobu výkrmu, čímž chov králíků ztrácel na efektivitě. Přestože tato kritika poukazovala na ekonomické nevýhody, pro mnoho lidí byl nejcennějším aspektem chovu králíků radost a zábava, které jim tento koníček přinášel. Už v roce 1905 Kálal zdůrazňoval důležitost chovu králíků, kdy poznamenal: „Každý hospodář si dnes uvědomuje důležitost chovu drůbeže, což dává nové možnosti i hospodyni. Jsem ale přesvědčen, že pokud by si oba uvědomili potenciál racionálního chovu králíků a kolik užitečných produktů by jim mohl přinést, věnovali by se této činnosti s ještě větším zápalem.“ Historie chovu králíků sahá až do doby Římské říše, tedy přibližně před 2200 lety. Římané věřili, že konzumace novorozených králíčat podporuje mladistvý vzhled, zdraví a krásu. K zajištění dostatečné produkce králičího masa byla zřízena tzv. leporária, což byly speciální obory pro chov králíků. Tato zařízení, původně vytvořená importem králíků ze Španělska, byla strategicky umístěna na říčních ostrovech nebo vyvýšených plošinách, obklopených příkopy či zdmi, aby se zabránilo útěku králíků. Zatímco se Římané věnovali chovu králíků ve velkém, později se pokusili chovat i zajíce, ale kvůli obtížím s jejich rozmnožováním byl tento pokus zrušen. Chov králíků v leporáriích byl poprvé popsán na Korsice okolo roku 200 př. n. l. Po pádu Římské říše začal tento systém upadat, protože nově příchozí národy neměly o králičí maso takový zájem a spíše se soustředily na lov divoké zvěře. Během středověku se však chov králíků v leporáriích opět dostal do popředí a vedl k jejich domestikaci. Tento systém byl opakovaně testován v Anglii a Francii před 400 až 150 lety a dokonce i v Sovětském svazu před 30 až 40 lety. Nakonec však bylo zjištěno, že leporária měla více nevýhod než výhod, což vedlo k jejich postupnému zániku.
V moderní době se chov králíků rozšířil především ve Francii, Španělsku a Itálii, kde se stal významnou součástí zemědělství. Králíci dovážení z těchto zemí byli chováni v dřevěných králíkárnách a krmeni různými druhy zeleniny a sušenými krmivy s vysokým objemem vlákniny. Významnou roli v rozšíření králíků po celém světě sehrál rozvoj námořní dopravy, která umožnila jejich dovoz do různých oblastí. Příkladem je jižní Austrálie, kam bylo v roce 1859 dovezeno 24 králíků. Tito jedinci se rychle rozmnožili a jejich populace narostla na miliony jedinců, což vedlo k problémům s regulací jejich počtu. K rozvoji chovu králíků přispěla také migrace pruských vojsk, která s sebou přinesla králíky a rozšířila zmínky o chovu králíků v klecích. Prusko-francouzská válka v letech 1870–1871 přinesla zásadní změnu v chovu králíků, kdy se začalo upouštět od tradičního ustájení v chlévech a přešlo se na klecový chov. Němečtí vojáci přijali tento systém od Francouzů, a dokonce začali chovat ušlechtilé králíky francouzského plemene beran. S tímto vývojem se začaly zakládat chovatelské spolky, pořádat výstavy a zájem o chov králíků se postupně šířil do dalších zemí. Největšího pokroku v užitkovém chovu králíků v Evropě bylo dosaženo v 70. letech 20. století, kdy byly zavedeny moderní klecové systémy. Králíci byli selektivně šlechtěni, aby se zlepšily jejich vlastnosti, a jejich krmení bylo optimalizováno. V našem regionu byl chov králíků tradičně spojen s chovem dobytka a koní a sahá až do 15. století. Až do 70. let 19. století byli králíci chováni především ve stájích, kde se živili tím, co spadlo z žlabů, a proto byli nazýváni "měsíčními králíky", protože každý měsíc přinášeli mláďata.
První záznamy o chovu králíků v našem regionu pocházejí z hospodářských spisů Františka Fusse, který zdůrazňoval, že chov králíků ve velkém množství může být škodlivý, a že je prospěšný pouze tehdy, když jsou králíci chováni ve stájích s dobytkem, kde využívají zbytky krmiva. Chovy králíků v naší oblasti byly často založeny na dovozech z Francie, Švédska, Holandska, Belgie a Německa, kde byly králíci chováni zejména pro jejich maso. Vilém z Rožmberka dokonce na Kratochvíli u Netolic v 15. a 16. století zřídil speciální oboru pro chov králíků, která sloužila především k lovu těchto zvířat lukem. Významný rozmach chovu králíků v našem regionu nastal až ve druhé polovině 19. století, kdy se králičí chov stal rozšířenou a ceněnou součástí hospodářství. V roce 1905 Kálal popsal několik způsobů ustájení králíků, které jsou vhodné pro různé typy chovatelů. Jednou z možností jsou králíkárny vyrobené z beden od sirek, které doporučoval začínajícím chovatelům s menším počtem králíků. Další možností jsou patrové, rozkladné králíkárny, které umožňují snadné přemístění a přizpůsobení velikosti kotců. Kálal tyto kotce označoval jako „chlévky“ a doporučoval jejich jednoduchou konstrukci, pokud není potřeba mobilní varianta. Zmínil také možnost přeměny zemědělských stavení na králíkárny. Tyto budovy s dvorem lze přizpůsobit tak, že kotce budou vést skrze zdi do venkovního rejdiště. Tento systém spočíval v tom, že jednotlivé kotce byly propojeny s travnatým výběhem, což umožňovalo králíkům volný pohyb. Kálal zároveň zdůrazňoval důležitost dostatečného větrání a přísunu světla, přičemž varoval před průvanem, který by mohl být pro králíky škodlivý. Další metodou chovu byl tzv. „svobodný chov“ na ohrazeném dvoře, kde byly králíci chováni volně. Dvůr měl být vydlážděn a zabezpečen proti útěku králíků, přičemž bylo nutné také chránit prostor před škodnou. V tomto výběhu byly společně chovány samice se samcem, který byl vybrán z těžkých a ušlechtilých plemen pro zlepšení potomstva. Kálal rovněž doporučoval kastrovat mladé samce, aby ve skupině panovala harmonie.
Kromě těchto metod popsal také králičí obory, které již byly zmíněny dříve. Podle Kálala lze králičí obory využít i na menších zahradách, pokud jsou dobře chráněny před škodnou, včetně dvounohé, a králíci mají možnost se ukrýt v chodbách a prostorách, které jim poskytnou útočiště. Kromě chovu králíků pro maso a kožešinu se králíkářství postupně začalo zaměřovat také na výstavy. První výstava králíků v Čechách se konala v Březnici v roce 1863 v rámci výstavy "Jednoty hospodářského kraje píseckého". Významný rozvoj chovatelství králíků nastal v roce 1877, kdy E. A. Meliš v Praze založil "Spolek pro zvelebení drobného hospodářského zvířectva" a vydal první publikaci o chovu králíků. Výstavy králíků však zpočátku probíhaly v rámci všeobecných výstav společně s jinými hospodářskými zvířaty.
Zlom nastal v roce 1898, kdy J. V. Kálal v Bernarticích u Tábora založil první český králíkářský spolek. Samostatné vystavování králíků se plně rozvinulo až v roce 1903, kdy se začaly pořádat speciální výstavy spojené s králičími hodováními. Během této výstavy bylo vystaveno 299 králíků, což ukazuje na rostoucí popularitu králíkářství. Období první světové války přineslo velký rozmach chovu králíků, který pokračoval i mezi oběma světovými válkami, kdy vzniklo několik nových plemen. Druhá světová válka zvýšila poptávku po králičím mase, což vedlo k ještě většímu rozvoji králíkářství. Po válce se králíkářské výstavy staly populární činností, což vyvrcholilo národní výstavou v Brně v roce 1984, kde bylo představeno rekordních 5050 králíků z Československa. Výstavy, jako například "Interkanin", přilákaly účastníky z východoevropských zemí a pomohly udržet tuto tradici. Dnes jsou králíkářské výstavy běžnou součástí činnosti základních chovatelských organizací a zůstávají důležitým pilířem chovatelství.
