Přílety a odlety tažných ptáků

Je začátek října a většina tažných ptáků z našich krajin již zmizela někam, kde mají příznivější počasí. Konec léta byl u nás, co do počasí, docela dramatickým. Pršelo sice v podstatě jen dva dny, někde ovšem tak hustě, že to způsobilo katastrofu. Jistě, odborníci, meteorologové na to upozorňovali již dopředu, mnozí tomu však nevěnovali dostatečnou pozornost. Když nic jiného, tak nám příroda připomněla, že jsme docela křehké nádoby. Přes veškerý pokrok máme téměř ve všem jakési zpoždění. Představte si třeba, že místo vody by napadalo stejné množství sněhu. Jednou jsem to již zažil, když se nedalo vyjít z domu v polobotkách a život se téměř zastavil. Je tomu více jak čtyřicet let a přiznávám, že v těch časech jsme ani zdaleka nebyli tak choulostivými bytostmi, jakými jsme dnes. Jak by to asi vypadalo v současnosti, kdy jsme závislí na moderních technologiích natolik, že si to ani nedovedeme představit?

Že nastanou, až katastrofické povodně, předpověděli meteorologové s předstihem, všechna čest. Nemohu se však zbavit pocitu, že ptáci to věděli ještě o chlup dříve než my. V pátek 6. září vyskytoval jsem se poblíž Rakovníka, ve svém oblíbeném, dávno vysloužilém křesle pod altánem. Krásně se z něho dají pozorovat ptáci, pokud vás zrovna nepřepadl sladký spánek. Koukám a koukám, že téměř zmizely vlaštovky. Protože tak v brzkém září to je poněkud brzy, i když panovalo teplé a příjemné počasí, poznamenal jsem si to do kalendáře. Hned dalšího dne jsem již za celý den neviděl ani jedinou vlaštovku! Další poznámka do kalendáře. Potom následovala varování meteorologů, která ovšem nevzbudila ve mně příliš zájmu, jelikož povodně mi osobně nehrozí, bydlím na kopci. Proto bez poznámky. Potom však přišel pátek, třináctého a začalo pršet a citelně se ochladilo. Náhodná poznámka v kalendáři, protože automatické plynové topení správně reagovalo a začalo samo topit. Nepovažuji se snad za pověrčivého člověka, ale říká se přeci: No jo, pátek třináctýho! Že by na tom něco bylo?

Vlaštovka obecná Foto: Petr Podpěra

Týden před tím zmizely z oblohy Rakovnicka vlaštovky, to jsem viděl vlastním okem. Bylo to neobvykle brzo. Jindy je můžete pozorovat mnohem déle, vůbec není neobvyklé, když nějakou zpozdilou uvidíte někdy až začátkem října. Možná mám někde v knihovně schovaný starý výtisk Mladého světa s článkem o intimních denících Karla Hynka Máchy, kde se vyskytuje poznámka o výletu v pozdním září s větou: vlaštovky se již houfovaly k odletu.

Takže letos to bylo neobvykle brzo, alespoň na Rakovnicku. Ptáci sice od nás odlétají v určitém časovém rozmezí, ale co na to má konkrétní vliv, to nevíme. Samozřejmě by to chtělo jednotlivá pozorování spojit s dalšími údaji jako třeba s povětrnostní situací. Čas, teplota, sluneční svit, vítr a já nevím ani co ještě. A je tady ještě lidský faktor. Při jarním příletu si ptáků spíše všimneme. Najednou je tady něco, co tady ještě včera nebylo. To se lépe zpozoruje i zaznamenává. Opak, tedy odlet, je skutečně opakem. Než si člověk uvědomí, že něco chybí, je to obvykle s nějakým zpožděním, pokud si toho člověk vůbec všimne.

Zrovna nedávno jsem se pokoušel ověřit situaci, jakou jsem znal od dětství. Nikdo nevěděl. V Praze, přímo naproti pražskému hradu je kopec, stromy porostlý, který se nazývá od nepaměti Petřín. Na jeho vrcholu stojí od roku 1891 rozhledna, kopie, zmenšenina pařížské Eifelovky. Je vysoká 60 metrů, dnes o něco vyšší, nastavena o televizní vysílač. Byly tam však ještě dvě další věže, jednou tak vysoké, mezi nimi pak napnutá anténa. Známé panorama. Kdysi jsem tu scenerii mohl vídat z vlastního okna, jen z opačné strany než jaká byla k vidění dole z města. Jak se postavily nové domy, již na Petřín nevidím. Najednou jsem měl pocit, že tam něco chybí. Jelikož však dolů do města již ani nechodím, neviděl jsem tu známou scenérii ze správné strany. Tak jsem se ptal kde koho, ale nikdo si ničeho nevšimnul. Jelikož ten vysílač patřil vojákům, jde o tajnou věc a nenajdete nic ani na internetu. Až včera jedu takhle, náhodou po nábřeží, odkud bylo vidět na Petřín v celé jeho kráse a helemese, ty staré známé věže tam opravdu nebyly. Dva sto a dvacet metrů vysoké stožáry zmizí a nikdo si toho ani nevšimne. Samozřejmě, máme přeci jiné starosti. Ptáci a zvířata asi nemají stejné starosti jako my, vlastně zchoulostivělí tvorové, mají větší smysl pro to, že se v jejich okolí cosi děje. Jelikož mají bystřejší schopnost zaznamenávat jevy ve svém okolí, mohou také dříve reagovat. Je třeba známé, že zvířata signalizují příchod zemětřesení. Takže zaznamenávat, kdy a v kterém roce od nás odlétli ptáci, jaksi přesně neumíme. Známe to jen rámcově.

Mezi ptáky, kteří u nás hnízdí a zdržují se v našich krajinách nejkratší dobu, patří rorýs obecný – Apus apus. Je to vlastně synantropní druh ptáků, proto docela dobře pozorovatelný. Synantropní pak znamená, že je to volně žijící druh živočicha, který žije v blízkosti člověka a má z toho prospěch. Rorýsi hnízdí typicky někde ve skulinách domů, pod střechami, nejraději starých věží. Třeba ve starobylém centru Rakovníka. Patří mezi křikavce, pardon dnes svišťouny a skutečně křičí za letu tak, že je slyší i hluchoun. A létají jen to sviští. Obvykle k nám přilétají někdy až začátkem května. Nejranější jejich přílet jsem zaznamenal 20. dubna, je to však již dávno. Z naší oblohy zmizí v období mezi koncem července až poloviny srpna. Nejpozději jsem viděl hejno rorýsů u nás však až 6. října, a nebyl jsem sám, kdo to viděl na vlastní oči. Ta situace byla neobvyklá také svým počasím. Právě končilo nezvykle teplé, tak zvané babí léto. Od západu se valila černá hradba bouřkových mraků, dnes již nevím, jestli hlásili teplou nebo studenou frontu, ale ta hranice vzduchu asi zvedala od země hodně hmyzu, protože před tou hradbou kroužilo hejno asi dvaceti lovících rorýsů.

On však rorýs není tak docela tažným ptákem podle našich představ. Většinu života stráví ve vzduchu, kromě výchovy mláďat. Spí ve vzduchu, páří se za letu, živí se létajícím hmyzem, říká se, že během dne nalétá asi tisíc kilometrů. Není pro něho žádným problémem, když se přilepí na otevřenou spižírnu, třeba někde ve Španělsku, aby jej to zaneslo až k nám. Když se takový roh hojnosti náhle uzavře, prostě se rychle přesune tam, kde se uživí. Vypozorovat přesný čas, kdy od nás rorýs odlétl, je nesnadný úkol. Ne, že by se to snad nedalo vůbec zařídit, nicméně náhodným pozorováním to nepůjde.

Volavka popelavá Foto: Petr Podpěra

V našich představách se tažní ptáci prostě rozhodnou, že odletí, seberou si svoje saky paky a hurá na jih. Jenže takhle jednoduché to zase vůbec není. Dokonce se to liší, druh od druhu. Jsou ptáci, kteří táhnou v sevřených hejnech, jiní jako jednotlivci, ale v krajině je jich najednou nevídané množství a jsou druhy, které se šikují do pravidelných letových útvarů, klínů, jako třeba divoké husy nebo jeřábi. Třeba ani netáhnou směrem na jih, i když nakonec přeci jenom na jihu přezimují. Několikrát byly zastiženy naše kroužkované pěnice černohlavé v podzimním čase místo někde na jihu, tak naopak na západě, až v Anglii. Mladí rackové chechtaví od nás odlétali směrem severním, ačkoliv jiní byli u nás k vidění po celou zimu, samozřejmě jen na příhodném místě s nemrznoucí vodní hladinou.

Také oblasti rozšíření ptáků se mnohdy značně mění. Populace různých druhů prostě buď prosperují, anebo se jim zase příliš nedaří. Panuje rozšířené mínění, že ptáci nějak ubývají a musíme je proto chránit. Nic proti ochraně ptáků, samozřejmě, avšak pokud se týká rozšíření jednotlivých druhů, je pozorovatelné jakési zpoždění našich názorů. Příroda pak musí reagovat mnohem rychleji než my.

Jezdím na Rakovnicko pravidelně dobře šestnáct let. Za tu dobu jsem tam neviděl ani jednu vránu šedivku. Ten kraj ovládají krkavci a jejich počty viditelně rostou. Vlastně to ani není tak dávno, asi čtyřicet let, kdy ochránci z Českého ráje radostně vyprávěli, že jim tam zahnízdili krkavci a oni hlídají jejich hnízdo, aby je snad někdo nevybral. Bral jsem benzin na Šustně a jel se podívat západním směrem, jak pokračuje stavba dálnice D6. Vracel jsem se směrem na Kněževes a málem vypadl z auta, když jsem viděl na poli dobře 60 krkavců. To bylo zatím největší množství, které jsem viděl na vlastní oči na jednom místě.

Nebo volavky popelavé se začaly šířit někdy koncem čtyřicátých let minulého století. Dá se to dohledat v knihách od Josefa Jirsíka. Původně přísně tažní ptáci se dnes u nás vyskytují celoročně. Ha, důkaz, řeknou příznivci teorií globálního oteplování. Má to samozřejmě háček, dokonce více háčků. Bylo totiž prokázáno, že první přezimující volavky popelavé pocházely ze záchranných stanic zvířat v Rakousku, nikoliv ze zcela přirozeného prostředí. A je dobře známo, že globální oteplování je jev, který se objevuje v pravidelných cyklech. Stačí si přečíst Kosmovu kroniku, anebo něco o dějinách Grónska. Dnes můžeme pozorovat volavky u nás celoplošně. Asi nejzajímavější je jejich hnízdní kolonie, která vnikla v areálu pražské zoologické zahrady. Na Rakovnicku pozoruji volavky zcela pravidelně, stačí docela malý rybníček, ale kde tady hnízdí, je mi záhadou. Je to predátor, který dokáže spolknout sousto velikosti potkana, jak jsem viděl na vlastní oči. Jak takové sousto může projít jejím tenkým krkem, patří k zázrakům přírody.

Ale vraťme se k pozorováním z letošního roku. Na letošní rok byl vyhlášen ptákem roku rehek domácí.  Pták, kterého jsem ještě loňského roku mohl pozorovat ze svého křesla několikrát za den. V letošním roce téměř vymizel. Dokonce jsem neviděl ani jednoho starého, hodně černého samce. Nakonec se sice nechali vidět nějací světlejší ptáci, většinou mladí, proto někde v okolí museli vyhnízdit. To je vcelku dobrá zpráva.

Nebo ťuhýk obecný. Na Rakovnicku byl ještě v minulém roce zcela běžným ptákem a věděl jsem o několika jeho hnízdech. V letošním roce téměř vymizel. Zase jsem za celý rok neviděl ani jednoho vybarveného samce. Nakonec však pozoroval jednu samici, která ještě krmila mladé. Avšak poněkud v pozdním termínu. Sám jsem míval pomocné pravidlo: když kvetou šípky, hnízdí ťuhýci. Náhodně jsem však vyfotil ťuhýka ještě 20. září. To také zdá se mi být trochu pozdní termín.

Před časem vyfotil jsem v neobvyklém termínu dvě mladé žluvy. Bylo to až na konci září, což mi nikdo nevěřil. Měly být pryč již na konci srpna. Ty fotky se sice nepovedly, byly neostré a ptáci na nich skvrnití. Prý jsem si je asi spletl s brávníkem. To mě docela urazilo, protože natolik slepým nejsem. Připouštím, že si fotky komentátoři příliš neprohlíželi. Když jsem si je zvětšil ve Photoshopu, bylo jasně viditelné, že ptáci mají u kořene červené zobáky, což ukazuje jedině na mladé žluvy.

Uvedl jsem několik příkladů toho, že vlastně příletu a odletu tažných ptáků nijak do hloubky moc nerozumíme. Hlavním důvodem jejich pohybu je nabídka potravy. To je základní. Tomu však rozumí ptáci lépe jak my. Nám zbývá jen lépe pozorovat a zapisovat vše, čeho jsme si všimli. Také zbývá víra, že se nám to bude dařit v budoucnu lépe než dosud.