Lejskové

Míval jsem v mládí kamaráda, který byl považován v té době za úspěšného a dobrého fotografa. Můj táta také fotografoval a snažil se nenápadně o to, abych k této činnosti získal nějakou náklonost. To se mu povedlo. Jak jsem sledoval činnost svého kamaráda, pochopil jsem, že se svým vybavením dost dobře nemohu dělat slušné fotky na profesionální úrovni, protože to vyžaduje, udělat dobrou fotku kdekoliv, kdykoliv. Po roce 1968, kdy se říkalo, že náš národ se dělí na dvě skupiny, jedni kupují valuty a ti druzí zavařují, jsem nevěděl jak dál. Pro jistotu jsem nakoupil nějaké valuty, ovšem bylo to směšně málo. I přidal jsem se ke skupině zavařujících. Co s těmi valutami? Podařilo se mi za ně získat tři páry malých, exotických ptáků, které u nás tehdy nikdo jiný neměl. A podařil se mi jejich odchov. Abych si u nás nedělal zbytečně konkurenci, prodal jsem ten odchov v NDR. Jenže co s těmi východními markami? Koupil jsem si tam fotoaparát Pentacon-six. Bylo to sice protizákonné, což ovšem bylo v té době všechno. Věděl jsem, že fotit mohu jen to, co nějak lépe znám. Začal jsem tedy fotit ptáky. Fotka se dala prodat, když byla na barevném diapositivu, formátu minimálně 6x6. Na kinofilmu by vám vzali do tisku tak leda narození Lenina, ale nesměl být zrzavej, což byl. I tím Pentaconem se nedali fotit ptáci jen tak, i když existovaly k němu dobré teleobjektivy. Muselo se na to oklikou a vymýšlet různé, tak zvané české podpůrné procesy. Téměř vše si člověk musel nějak vyrobit. V jeden čas jsem měl i jakýsi úspěch. Známý a úspěšný fotograf zvířat, Erich Tylínek přišel s otázkou: „Jak fotíte ty malé ptáky?“ Ale pane Tylínek, co je to za otázku? To je přeci tohlecto know-how. Změnil taktiku a koupil ode mne tři dia. Musím říci, že to byl vůbec nejlepší honorář, který jsem kdy získal. Jinak muselo všechno přes schvalovací komise a tam byla první otázka: „Jste členem svazu výtvarných umělců?“ Tam se ovšem kmán nedostal, leda, že by byl současně vlivným členem KSČ. I tak se sem tam podařilo získat nějaký ten honorář, samozřejmě mnohem nižší, než inkasoval pan Tylínek.

Lejsek šedý Foto: Petr Podpěra

Poněkud delší úvod, kterým chci naznačit, že dnes je i ve fotografování ptáků trochu jiná situace. Na svitkový film se vešlo dvanáct záběrů. Film a jeho vyvolání vás přišlo asi na 120,-Kč. Focení ptáků je spíše lov beze zbraní, jak se říkalo. Na filmu se nemusel zdařit ani jeden záběr. Nebo také mně ležel jeden dobrý diák na Zemědělském nakladatelství celých šest let. Dnes se fotí digitálně, a můžete udělat kolik chcete záběrů zadarmo. Zase se obvykle za fotky neplatí nic.

Jenže máte fůry záběrů a můžete je kdykoliv studovat, zvětšit si detaily, přitáhnout si je a tím také správněji určovat druh vyfocených ptáků. I tak se ani zdaleka nepodaří, aby všechny fotografie byly dobré, k dokonalosti se jich blíží asi tolik jako příslovečného šafránu. Obvykle ukládám i jinak nepovedené fotky, protože na nich může být vidět něco, co těm lepším chybí. A také vidíte lépe než pro ornitology obvyklým dalekohledem a zůstává vám ten pohled navždy. Samozřejmě se také učíte porovnávat všelijaké detaily. Prostřednictvím fotek získáváte nové a nové zkušenosti, neboli se stále učíte. A tak to má být. To co vidíte na vlastní oči je docela často něco jiného, než co získáváte jiným prostřednictvím.

Tak nyní již opravdu k těm lejskům, které máme v nadpisu.

Lejskové jsou malí, hmyzožraví pěvci, rozšíření v zeměpisných šířkách starého světa, to znamená v Eurasii, Africe až Austrálii. Živí se vesměs létajícím hmyzem, který loví svým typickým způsobem, řekněme v nižších výškách. Nikoliv jako vlaštovky, které loví za neustálého letu a spíše výše. Lejskové spíše posedávají na nějakém vhodném stanovišti, odkud vyráží za kořistí. Jsou to dobří letci s ostrým zrakem. Mnohokrát jsem viděl, jak mistrně zastavil před nárazovou sítí, kterou zpozoroval na poslední chvíli. Do sítě lejska chytíte opravdu jen náhodou. Neznamená to však, že nemůžete vidět lejska třeba na zemi. Když se začnou rojit okřídlení mravenci, mohou se různí hmyzožraví ptáci přímo pominout. Je opravdu k nevíře, jaká to je pro všechny opravdová delikatesa. Taková chvíle je potom dobrou příležitostí i pro fotografa. Může vyfotit i ptáky, kteří jinak z hustého křoví nevystrčí špičku zobáku.

Lejsek šedý Foto: Petr Podpěra

Lejsky řadíme do čeledi Lejskovití – Muscicapidae, kterou ustanovil Fleming v roce 1822 a podle „Soustava a české názvosloví ptáků světa“ jich má být celkem 119 různých druhů. Tento počet ovšem není stabilní, záleží na názoru jednotlivých autorů. U většiny druhů je uváděno více zeměpisných forem, přičemž mnohé druhy jsou si natolik podobné, že jejich určení dělá potíže i jinak zkušeným znalcům ptáků.

Ornitologické tabulky Zdeňka Klůze z roku 1965 i ornitologické tabulky Dr. Mlíkovského z roku 2003 uvádí u nás tyto druhy lejsků dvou rodů: 1. Lejsek šedý – Muscicapa striata (Pallas,1764),  2. Lejsek malý – Ficedula parva (Bechstein, 1792),  3. Lejsek bělokrký – Ficedula albicollis (Temminck, 1835),  4. Lejsek černohlavý – Ficedula hypoleuca (Pallas, 1764).

Oproti tomu Soustava a české názvy ptáků světa přidávají ještě jeden druh, a to Lejsek černokrký – Ficedula semitorguata (Homeyer, 1885). Stojí za povšimnutí, že ani jeden z těchto druhů dnes evropských lejsků nepopsal Linné. Dá se předpokládat, že tyto druhy lejsků asi neznal. Co když se tedy rozšířili do Evropy až potom, co Linné vydal své zásadní dílo?

Je však vidět, že tedy názory na naše lejsky rodu Ficedula se jaksi liší. Rozpoznat výrazně zbarvené samce by neměl být až takový problém. Určit však méně výrazně zbarvené samice je však již docela náročný úkol. A určit mladé, přepeřující ptáky někdy v srpnu, to je již majstrštyk. A to se ještě dobře ví o tom, že lejsci černohlaví a bělokrcí se mezi sebou vesele kříží. Tím se zabývat nechci, jednak jsem těchto ptáků viděl jen pomálu a potom je známo, že křížením lejsků v přírodě se zabýval pan Dr. Pithart z pražské zoo, který o nich ví nejvíce. Nevím však, jestli jeho poznatky nabyly nějakou tištěnou podobu. Jenom upozorňuji, že tedy názory na lejsky černokrké se liší.

Mně tedy stačí předložit nějaké fotografie lejsků šedých, které se mi podařilo ulovit. I v tomto případě se mohou objevit otazníky.

Lejsek šírozobý alias asijský Foto: Petr Podpěra

Lejsek šedý je tedy naším nejhojněji se vyskytujícím druhem lejsků. Nenápadně šedě vybarvený pták, který se u nás vyskytuje někdy od konce dubna až do září. Tabulky Dr. Mlíkovského uvádí, že u nás hnízdí asi 30 až 60 tisíc párů. To zase není tolik, aby byl lejsek šedý běžně známým ptákem. A vyskytuje se u nás méně, než je celoevropský průměr. Lejsky šedé můžeme potkat po celé Evropě, kromě Islandu, žijí v severní Africe a jeho výskyt zasahuje v širokém pásmu až hluboko na východ Sibiře. Až někam za jižní okraj Bajkalu. Jestliže jeho nenápadné šedé vybarvení jej činí opravdu nenápadným, potom silueta jeho těla, jeho obrysy, jsou docela typické. Pokud tedy není pozorovatel příliš vzdálen, může lejska šedého dobře poznat podle jeho chování a siluety jeho těla.

Jenže všechno je ošidné. Někdy až legrační. Třeba Ottův průvodce přírodou, Ptáci, vydaný roku 2002, uvádí u lejsků šedých, v odstavci podobné druhy: je nezaměnitelný. Přitom tatáž kniha si jej plete o několik stránek dále s cvrčilkou zelenou. Názorný to příklad, že tedy zaměnitelný je.

A to se ještě u nás mohou objevit některé druhy lejsků, které jsou podobné lejsku šedému jako příslovečné vejce vejci. Tady se nám situace poněkud zamotává a údaj o tom, že lejsek šedý je nezaměnitelný, pak je vysloveně nepravdivý.

Například Praktická určovací příručka Ptáci Evropy, severní Afriky, Blízkého východu, vydaná nakladatelstvím Svojtka v roce 1999, popisuje lejska šírozobého Muscicapa daurica. Tato publikace je vybavena malovanými ilustracemi od ilustrátorů zvučných jmen  Killian Mullarney a Dan Zetterström. Není sice na první pohled jasné, co tedy který z nich maloval, nicméně všechny ilustrace vypadají více než dobře. U vyobrazení lejska šírozobého je pak uvedena poznámka: „Připomíná lejska šedého, ale je trochu menší a kompaktnější“. Pokud vidíte takového ptáka na vzdálenost tak deseti metrů, sotva dokážete rozeznat, jestli je o centimetr větší nebo menší. Co znamená to kompaktnější, v tomto případě si tedy nedovedu představit.

A to máme dnes i jisté zkušenosti s napravováním českého názvosloví. Takže Soustava a české názvosloví ptáků světa zná lejska druhu Muscicapa daurica (Pallas, 1811) pod jménem lejsek asijský. To však není všechno. Kouknem do polního určovatele Ptici lesov i gor SSSR, který jsem kdysi získal darem. Ten však druh daurica neuvádí. Uvádí sibirskaja mucholovka s pojmenováním Muscicapa sibirica Gm. A také širokokljuvaja mucholovka – Muscicapa latirostris Raffl. To by mohlo odpovídat lejsku šírozobému, avšak druh latirostris zase nezná Soustava. V takové situaci se česky říká: babo raď. Jde zřejmě o změny názorů na to co je druh, anebo jen zeměpisná forma.

Lejsek asijský alias šírozobý Foto: Petr Podpěra

Takže vám předložím fotografie, o kterých si myslím, že jde o pravé české lejsky šedé a současně i fotografie, u kterých jsem přesvědčen, že jde o lejsky šírozobé, alias asijské. Pokusím se šipkami označit znaky, které je odlišují od lejsků šedých. Vše fotografováno ve středních Čechách. Rozdíly jsou viditelné pod zobákem, u jeho kořene a potom ve velikosti oka. Pokud se týká vhodnosti českého pojmenování, rozhodněte se sami. Pokud možno mírovou cestou. Kdyby mělo dojít na palcáty nebo sudlice, nestálo by to za to.