Kouzelný pocit v sebenesení

Tímto článkem bych chtěla lehce navázat na téma polovičních zádrží, o kterých jsme si říkali, že vracejí koně do rovnováhy. Většina z nás, kdo se snažíme se svými koňmi něco dělat, a nejsou pro nás prioritou mašle, hledáme především příjemný pocit v sedle – kůň se pohybuje v pravidelném rytmu a my si sedíme, houpeme se a nemusíme ani pobízet, ani brzdit. Nechceme se dřít, ani se s koněm přetahovat a „hádat“, ani drncat.

Tohle je ideál, ke kterému se chceme dostat a na kterém potom můžeme stavět dál, pokud chceme. Vede k němu však dlouhá cesta jak pro jezdce, tak pro koně.  Zpočátku zřejmě zažijeme takové jen momenty, ale pokud se z nich učíme, mohou se postupně prodlužovat. Někdy se nám stane, že tenhle pocit přijde najednou z ničeho nic a my nevíme, jak se to vlastně povedlo a jak to zopakovat. I když by se o tomhle tématu dalo psát a mluvit neskutečně dlouho, zkusím tady načrtnout pár základních myšlenek, které by mohly pomoci.

Pokud mají koně dost energie, ukazují nám ve volnosti krásné momenty sebenesení, které je pro ně bez jezdce jednodušší. Pod sedlem se pak můžeme snažit k tomu přiblížit. Foto: Kateřina Lipinská

Dvě podmínky: rovnováha a kolující energie

Sebenesení je vlastně stav, kdy je kůň sám se sebou a s jezdcem na hřbetě v dokonalé rovnováze. Což znamená, že musí mít na zádi více váhy, než kolik jí má přirozeně, když není zatížen jezdcem a není mu určováno, kam a jakým tempem se má pohybovat. Tady právě navazuji na předchozí článek o polovičních zádržích, o nichž jsme si řekli, že jimi koně dostáváme do lepší rovnováhy. Řekli jsme si v něm také, jaké pomůcky přitom koni dáváme. V ideálním případě, pokud budeme správně dávat poloviční zádrže, bychom měli koně postupně dostávat do stále lepšího sebenesení.

Je ale ještě jedna podmínka pravého sebenesení a ta způsobuje, že tohoto ideálního případu není úplně snadné dosáhnout. Sebenesení vyžaduje energii a sílu svalů - tu kůň musí mít, aby se „unesl“. Dokud nemá sílu, není to pro něj snadné, nicméně pomůže mu energie, která vzniká při dopředném pohybu odrazem zadních končetin. Tato energie projde hřbetem koně dopředu, kde se „odrazí“ od udidla a vrací se zpět k zadní noze, která je v danou chvíli na zemi a nese váhu. A tady je právě využita k sebenesení.

Co to znamená? Znamená to jednak, že nemáme-li energii a kůň nejde sám dopředu, nemůžeme dosáhnout správného sebenesení. A také, že pokud kdekoli v těle koně narušíme rovnováhu a tok proudící energie, zablokujeme ji a sebenesení nemůže být dosaženo. Ale nejen my, i sám kůň má přirozeně bloky, bránící toku energie. Co tedy koni nejčastěji brání mu dosáhnout sebenesení?

1. Nedostatek rovnováhy: o rovnováze se zde již nebudu více rozepisovat, protože to si můžete přečíst ve článku o polovičních zádržích.

2. Křivost: Každý kůň je přirozeně křivý. Zpravidla levá zadní noha ukračuje trošku do strany a namísto, aby při odrazu posílala energii rovně do přilnutí, posílá ji šikmo na pravou plec, což způsobuje, že kůň na pravou plec padá a tlačí víc do pravé otěže. Jsou i koně, kteří to mají naopak, ale křiví jsou zpočátku víceméně všichni. Čím více jsou na předku, tím bývá křivost výraznější. Dokud koně nenarovnáte, správného sebenesení nemůžete dosáhnout.

3. Špatný sed jezdce: Jezdec musí sedět tak, aby rovnost a rovnováhu koně nenarušoval. Pokud je předkloněný, zakloněný, nebo sedí křivě na kteroukoli stranu, znemožňuje koni dostat se do stavu sebenesení. V principu jen jezdec, který dokáže v rovnováze nést sám sebe, může umožnit koni totéž. Proto je sed v rovnováze přesně uprostřed koně podmínkou, přes kterou „nejede vlak“.

4. Rušení jezdce: Jezdec má spoustu možností, jak koně blokovat – jakákoli nestabilita sedu, drncání do hřbetu, tahání nebo škubání za jednu nebo obě otěže znemožní koni jakoukoli dobrou práci, o sebenesení nemluvě. Sem patří i pokusy koně přistavit a ohnout tahem za jednu otěž. To povede pouze ke zkřivení koně a padnutí na protilehlou plec.

5. Kůň nejde dopředu, silné působení sedem a holeněmi jezdce: Pokud kůň nejde přiměřeně dopředu, neodráží se zadníma nohama, a tudíž nevytváří energii, kterou lze potom využít k sebenesení. Řeší-li to jezdec tak, že se snaží koně silně tlačit sedem nebo holeněmi, energii tím nevytvoří a naopak koně ještě více blokuje.

6. Pevné držení otěží: ať už držíte v ruce „sto kilo, nebo taháte na sebe, výsledek je stejný – kůň se nést nemůže. Tady bych (na závěr) předala slovo Carlu Hesterovi:

„To nejlepší, co můžete udělat pro dosažení sebenesení, je nabízet a znovu si brát otěž. Neustálé nabízení a opětovné braní přilnutí, nabízení a braní a znovu nabízení a braní, aniž by se změnil rámec koně. Musíte přitom kontrolovat, že huba koně je stále měkká a kůň si sám nese svůj krk a hlavu… Lidé, když jezdí sami, na to často zapomínají, potom používají příliš síly a to je důvod, proč jim sebenesení připadá těžké. Myslím si, že je třeba pouze vytvořit rovnováhu a potom k ní přidat sílu.“