Naši divocí holubovití - doupňák, hřivnáč, hrdičky

V jisté obci támhle na Rakovnicku stojí v zahradním altánu staré vysloužilé křeslo vystlané molitanem. Rád do něho zapadnu, protože mám vyzkoušené, že tedy v tomhle dnes nevzhledném kousku nábytku mě zaručeně, ale zaručeně vůbec nic nebolí. Jelikož jsem již ve věku, kdy tedy téměř nic již nemusím, mohu se oddávat pozorování okolí, anebo si i schrupnout, kdykoliv to na vás přijde. Jestli jste si stačili všimnout, nejlepší nápady nebo vůbec nějaké nápady vás přepadnou při probuzení. Ve většině případů to přichází vniveč, protože jeden musí vyskočit z pelechu co nejrychleji, aby vůbec stihnul včas dorazit do práce. Vlastně mě při probuzení nemusí napadat již vůbec nic, leč přeci jenom mně vrže v hlavě jedna maličkost, v níž jaksi něco nehraje. Chci se té stále dotírající záležitosti zbavit, proto ji posílám dál. Je mi divné, že v poslední době lidé pozorují větší hejna holubů doupňáků. Třeba 21.7.2024 bylo hlášeno pozorování 200 kusů doupňáků na hliništi cihelny Hevlín na Zlínsku. Takové hejno doupňáků a to ještě v období, kdy se některé druhy holubovitých v hejna nesdružují, jsem tedy v životě neviděl. Jenže ono se tedy s touto skupinou ptáků, kterou můžeme vidět pod volnou oblohou něco děje. Něco se mění. Jak to tedy asi může být? Proto od začátku.

Nejčastěji pozorovatelným druhem holuba, kterého mohu někde venku u nás zahlédnout, je tak zvaný holub domácí, respektive jeho zdivočelá forma, kterou třeba ornitologické tabulky, které vypracoval Dr. Mlíkovský, vydané pak v roce 2003, nazývají holubem věžákem. Jeho vědecké pojmenování pak bylo Columba livia f. fera. Před těmi dvaceti léty se odhadoval počet volně žijících věžáků na osm set tisíc až jeden milion šestkrát sto tisíc párů. Za tu dobu se změnilo mnohé. Především se změnil chov domácích holubů. Holubi se dnes ani zdaleka nechovají v takových počtech jako kdysi a změnil se i způsob jejich chovu. Dříve se holubi drželi jaksi na „polodivoko“. Většinou se drželi v blízkosti svého holubníku, kde byli i krmeni, ale mohli kdykoliv odlétnout kamkoliv. To přinášelo i ztráty, ale posilovalo to novou krví i populace věžáků. Ptáci v hejnech věžáků bývali různých barev, ale většinou téměř stejných postav. V současnosti se tento způsob chovu v podstatě nepraktikuje, holubáři, kteří se obvykle věnují šlechtění plemen, valnou většinou přešli na voliérové chovy. Určitě to mělo vliv na populace věžáků. Jednak, zdá se mi, počty věžáků viditelně klesly. Na snížení počtu věžáků mají vliv samozřejmě i další okolnosti, o tom nechci cokoliv spekulovat. Nápadná je však další okolnost, kterou je viditelně snížená pestrost vybarvení jejich populace. Předpokládá se, že tedy prapředkem domácích holubů a tedy i věžáků, byl holub skalní- Columba livia Gmelin, 1789, který však u nás ve své přírodní formě nikdy zastižen nebyl. A my tak vlastně vůbec nevíme, jak by tedy skutečný holub skalní měl vypadat. Jenže stále více se setkávám s ptáky, kteří svým vnějším zjevem nápadně odpovídají popisu holubů skalních. Ti se však zase od vzhledu holubů doupňáků příliš neliší.

Letící hejno holubů hřivnáčů Foto: Petr Podpěra

Většina holubovitých jsou dobří letci, tedy ti, které známe v Evropě, někteří exotičtí mohou být i pěšáky. A vynikají rovněž svými orientačními schopnostmi. Zřejmě disponují i nějakými, pro nás neznámými schopnostmi komunikace. Asi před třiceti léty jsem dojížděl do práce na druhý konec Prahy. Na jejím severním okraji zaseli velký lán hrachu.  Za nedlouho o tom věděla snad celá populace pražských věžáků. To velikánské pole bylo od rána poseto hejny holubů. Co řídce vzrostlo, sklidili holubi ještě před sklizní.  Na zemědělce nezbylo zhola nic. V životě jsem neviděl tak ohromná hejna holubů. Podle jedné studijní práce, týkající se sice hrdliček zahradních, které létaly v Olomouci na sila se slunečnicí u tehdejších tukových závodů, byli u nich zjištěni ptáci, kteří létali až ze vzdálenosti třiceti kilometrů. Pražští věžáci se celoročně pravidelně pohybují v menších hejnech, asi do dvaceti kusů, směrem někam z centra do polí. To mohu pozorovat po celý život. Četnost takových hejn se však v posledních časech výrazně snížila.  To je prostě pouhým okem viditelné.

Koncem září před sedmi léty, přesně 30.9.2017, narazil jsem na jednom velkém, čerstvě sklizeném lánu kukuřice, na dobře tisícihlavé hejno holubů hřivnáčů. Asi to byli ptáci, kteří se již připravovali na odlet do svého zimoviště. Posléze jsem si všimnul odděleného, menšího hejnka holubů a považoval je za doupňáky. Podařilo se mi ulovit i něco málo jejich fotografií. Když jsem si ty snímky potom lépe prohlédl, zjistil jsem, že to tedy doupňáci nejsou. Rozdíl v jejich vzhledu je sice jen malý, nicméně viditelný a já vám to mohu i ukázat.

Zbarvením jako holuv skalní Foto: Petr Podpěra

Protože původní, přírodní vzhled holubů skalních, je vůči všem vyšlechtěným formám geneticky dominantní, není až tak velkým překvapením, že populace věžáků, které přestaly být posilovány z rozmanitých domácích chovů, začaly se vracet ke svému původnímu vzhledu. Neměli bychom však zapomínat i na možné další vlivy. Víme přeci, co se událo s jiným druhem holubovitých, totiž s hrdličkou zahradní. Ta se původně jmenovala hrdličkou balkánskou. Není v našich krajích zcela původním druhem. Její populace začala najednou neobyčejně prosperovat, bobtnat, a začala se rychle šířit na západ a sever Evropy, mimo svůj původní areál rozšíření. V Praze se poprvé objevily hrdličky, tenkrát ještě balkánské, v roce 1946, v Brně o něco dříve. 

Něco podobného se může odehrávat i v případě holubů skalních. V tomto případě to ovšem nebude tak snadno pozorovatelné jako u hrdliček zahradních. Jestliže se populace holubů skalních začala někde od Balkánu šířit někam jinam, potkávala se prakticky všude se svými příbuznými, totiž s holuby věžáky. Ti žijí sice poněkud odlišným způsobem života, ovšem nikoliv zase natolik odlišným, aby se ti ptáci mezi sebou nemohli vesele křížit. Proto se asi v současnosti můžeme u nás setkávat s jedinci, kteří jsou svým vzhledem nápadně podobní pravým holubům skalním. Čeká nás asi nelehký úkol, totiž zodpovědět otázku, co je tedy holub skalní a co holub věžák, kteří jsou svým vzhledem k nerozeznání podobní?

Holub doupňák – Columba oenas, Linnaeus, 1758

Doupňák se tedy jmenuje česky proto, že hnízdí v dutinách starých, doupných stromů.  Ne ovšem v jakýchkoliv dutinách, prakticky pouze v opuštěných hnízdních dutinách po datlu černém. Tento velký pták si sám vytesává hnízdní dutiny do dřeva starých, částečně již odumřelých stromů. Třeba v Praze žijí datlové černí v oboře Hvězda, která je známá porosty starých, staletých buků. Potkáme se tady i s holuby doupňáky. Jsou svým způsobem života vázáni na populace datlů černých, proto se ani nemohou nijak výrazně rozmnožovat. Holub doupňák sice může zahnízdit i v patřičně velké hnízdní budce, je však otázkou, jestli bude čtyřhranný hnízdní prostor ptáky přijímán stejně ochotně jako okrouhlá dutina po datlovi. Nehledě na to, že vhodných budek bude vždy méně než volných dutin. Můžeme se blíže podívat na údaje o početnosti holubů doupňáků i datlů černých. Ornitologické tabulky Dr. Mlíkovského říkají, že počátkem tohoto století žilo u nás na tři tisíce až šest tisíc párů holubů doupňáků. V tomtéž období potom u nás žilo na tři tisíce až šest tisíc párů datlů černých. Tedy vyrovnaný počet, což by tedy odpovídalo. Jestliže potom někdo hlásí, že tedy pozoroval na jednom jediném místě 200 doupňáků a to ještě v období, kdy ptáci žijí po párech a neshlukují se v hejna, potom tady něco opravdu nehraje. Prostě tolik doupňáků u nás nežije, aby se jich mohl shromáždit tak vysoký počet na jednom místě!

Všechny druhy našich divoce žijících holubů a konec konců i holubi domácí potřebují k životu tak zvaný grit, to jsou drobné kamínky a minerální látky, které ptákům pomáhají při trávení. Takové zdroje dovedou ptáci vyhledávat. Kdysi jsem viděl při pohledu z mého okna jen pole a lomy na opuku. Vše bylo posléze zavezeno a vyrovnáno.  Po několik let tam byla jen holá pláň. Na jednom místě vyvezli starou silniční sůl, která byla již nepoužitelná. Na tom místě, kde se ta sůl rozpustila, se potom po několik let slétala velká hejna věžáků. Jak o tom místě všichni věděli? No nevrzalo by vám to v hlavě? Připustíme-li, že holubi se mohou slétat na příhodná místa zdrojů potravy opravdu z velké vzdálenosti, stále je 200 doupňáků na jednom místě příliš vysoký počet.

Nejpříhodnějším vysvětlením je potom skutečnost, že vlastně nešlo o doupňáky, ale o věžáky, s podobou holubů skalních, kteří jsou svým vnějším vzhledem ptáky na dálku v podstatě nerozeznatelnými. Kdyby tady byla stále ještě ta stará pestrost opeření věžáků, nejspíš by nedocházelo k dnešním omylům.

Holub doupňák Foto: Petr Podpěra

Holub hřivnáč – Columba palumbus, Linnaeus, 1758

Tento druh divoce žijícího holuba je dnes u nás, možná vůbec plošně nejpočetnějším druhem holubovitých. Dnes je vidíte všude. Jak v polích, tak i ve městech. Nebylo tomu tak vždy. Býval to plachý, lesní pták, kterého jste mohli pozorovat až tak někdy koncem léta, kdy se ptáci začali shlukovat v hejna, sedávali na drátech, někde daleko. Nenechali si k sobě člověka přiblížit, čemuž se nelze divit, protože byli řazeni mezi lovnou zvěř. Stále ještě můžeme pozorovat, že vlastně existují dvě populace těchto holubů, jedna lesní, druhá pak městská. Ta ovšem není tak zcela u nás původní. Nicméně se zdá, že buď dochází ke slučování obou populací, nebo „lesní“ život přestal být únosným vzhledem k predaci, například krkavci. To všechno jsou vhodné otázky ke studiu, jenom se jich zavčas chopit.

Holub hřivnáč Foto: Petr Podpěra

Hrdlička zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldsky, 1838)

Případ hrdličky zahradní, dříve balkánské, je dostatečně známým, proto se těmito ptáky dnes zabývat ani nebudu. Neznamená to však, že by tito ptáci nestáli vůbec za pozornost. Snad až někdy příště. V současnosti nejsou sice tyto hrdličky na vrcholu populační exploze, ale udržely se téměř všude ve vhodném prostředí. Protože v jejich okolí není o predátory nouze, měli bychom právě proto těmto ptákům věnovat pozornost. Jak vlastně dokáží odolávat strakám, sojkám, krahujcům a vůbec predaci hnízd?

Hrdlička zahradní Foto: Petr Podpěra

Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758)

V současnosti asi nejméně početný, až vzácný příslušník našich holubovitých. Jejich viditelný úbytek bychom neměli asi hledat v našich zeměpisných šířkách. Kromě věžáků a hrdliček zahradních,  jsou další druhy našich holubovitých, tažnými ptáky. Rovněž tak i hrdlička divoká. Ta však zimuje v místech, kde došlo k výrazné změně, pokud se týká lidského osídlení. Problém jejího výrazného úbytku proto musíme hledat na zimovišti, ne v našich podmínkách.

Tak to by snad pro dnešek stačilo. Doufám, že mě tedy přestane vrzat v mozku a chopí se toho zase někdo jiný. Doporučuji prohlédnout si pečlivě několik doprovodných obrázků.

Hrlička divoká Foto: Petr Podpěra