Volání po přírodní biodiverzitě

Takhle někdy z jara roku 1947, nebo to mohlo být i o rok později, pochodoval 248. oddíl skautů 20. střediska Ykenabara z Křivoklátu proti proudu řeky Berounky až k věhlasné hospodě U Rozvědčíka, kde přespal. Spalo se v dřevěných chatičkách, které stály za hlavní budovou. Již proto je zřejmé, že muselo být teplo, proto se tenhle zájezd musel konat asi tak někdy na začátku prázdnin. Druhý den se pochodovalo dále. Na zřícenině hradu Týřov se každý ze skautů musel vžít do role zálesáka, rozdělat si sám ohníček, ve vodě z potoka uvařit sám sobě k obědu nudle. Nějak mě to nechtělo hořet, tak zatím co ostatní již myli své ešusy, vypil jsem vlažnou vodu a polkl sotva rozmočené nudle. Fujtajxl. A pochodovalo se dále do Skryjí, kde se na kamenité stráni hledaly zkameněliny, což v současnosti již nelze, je to zakázané. Výlet končil u přírodní památky známé až dosud jako Skryjská jezírka. Zúčastnil jsem se tenkrát této akce jako nejmladší člen oddílu, družiny vlaštovek a některé zážitky, či poznatky vryly se mi do paměti, jiné odnesl čas. Zůstalo také přání, podívat se do míst dobrodružství svého dětství znovu. Nebylo mně přáno, ačkoliv jsem častokrát kroužil někde poblíž a znám okolí skoro důvěrně. Až v neděli jsem se konečně mohl projet autem od Týřovic, pod Čertovou skálou, okolo Rozvědčíka až po Nezabudice. Sice ne proti proudu Berounky, ale po proudu a také ne pěšky, ale pěkně pomalu autem. Nebýt té skály, řeky, budovy Rozvědčíka, ten kraj bych ani nepoznal. Všechno je nějak jinak. Otazníky se pak jednomu rojí v hlavě jako ten plevel. Copak to asi je ta přírodní rozmanitost, neboli biodiverzita, po které se v současnosti volá? A jakpak si ji asi představují ti, kteří se nejvíc ozývají? Obávám se, že rozmanitost okolí, jakou jsem mohl pozorovat co desetiletý, pochodující skaut, není totéž, co mohu pozorovat na témže místě dnes.

Monokultura řepky olejky - Rakovnicko Foto: Petr Podpěra

Kam a proč zmizela ta někdejší rozmanitost okolí, jakou si ještě mnozí z nás pamatují? Inu, ona to bývala kdysi po staletí intenzivně obdělávaná zemědělská krajina, kde každičký její kout byl nějakým způsobem využíván. Kde se o každičký takový kout někdo patřičně staral a pečoval o něj. A nešlo jen o pole, les, ale i o neúrodné stráně a příkopy. Každá vesnice byla svým způsobem soběstačná co do výroby zemědělské produkce. Naposledy asi za války lidé na vesnici pěstovali a chovali všechno, co se dalo. Všichni měli králíky, protože to bylo maso, ze kterého se nic odvádět nemuselo. A pro králíky potřebujete seno, proto bývaly vysečené všechny jinak neúrodné stráně a příkopy. S prasaty to bývalo horší. Taková zabijačka musela být hlášená, povolená a odvádělo se. Za „černé zabijačky“ se také nejvíce lidí dostalo do koncentračních táborů. Právě ta intenzivní starost o každičký kout země přinášela neobyčejnou rozmanitost. Na každé vesnici jste našli krávy, koně, kozy, ovce, slepice, husy, kachny, holuby. U každého baráku byla nezbytná zeleninová zahrádka, ke každému hospodářství náležel ovocný sad. Ale využívalo se všechno, kde se co našlo. Jako dítě jsem zdědil starší ilustrovanou knížku s „říkánky“. Pamatuji si: trnky, šípky, hlohyně, prodávala hokyně. Trnky, šípky hlohyně, koho by to dnes vůbec napadlo?

Pochodovali jsme podél Berounky proti proudu a podél břehu nebyl na té naší straně tenkrát žádný les. Na druhé straně jsou skály a tam byl les asi odjakživa. Na té naší straně je les v současnosti na všech stráních, je ovšem vidět, že je to porost vzniklý jaksi samovolně. Nic, na co by se člověk s úctou podíval. Prostě náletové porosty, buřeň a bude trvat ještě staletí, než tady bude něco, co by stálo vůbec za řeč. Něco, co by bylo opravdu pestré, rozmanité. Kde by byl třeba nějaký podrost, rostly maliny, ostružiny, houby, lesní jahody. Kdosi, kdysi se vyjádřil, že nejlepším hospodářem je bída. To samozřejmě nikdo nechce, ale ono na tom něco bude. Hojnost a blahobyt nikoho k píli nepřinutí. Jak tedy chcete obnovit rozmanitost okolí, která tady kdysi byla? Přečtěte si třeba něco staršího. Například Jindřich Šimon Baar, kterému stojí socha támhle v Klenčí pod Čerchovem, napsal takový venkovský román Jan Cimbura. V něm pak hospodář říká: Ovčín vyvezeme pod zelí. Ani si nevzpomínám, kde a kdy jsem na poli viděl růst zelí. Jistě, když potřebuji zelí, jdu do obchodu a koupím si zelí. Nezajímá mě, jestli to zelí v tom obchodu přišlo na pult z Itálie nebo Belgie. Lkát nad ztracenou rozmanitostí přírody, zvláště pak, když si tu opravdovou rozmanitost vůbec nepamatuji, nazývá lidová moudrost pláčem nad rozlitým mlékem. Zvláště pak, když si vůbec nepřipouštím, odkud se vlastně ta rozmanitost brala.

Z činnosti bobrů Foto: Petr Podpěra

Podívejme se však ještě trochu po okolí, kudy jsem pochodoval, co by malý skautík. Nad stráněmi údolí řeky, tam nahoře, leží několik vesnic, původně zemědělského kraje. Žádná nebyla postavena na půdě, na které se dalo opravdu hospodařit. Všechny vyrostly v nějakých stržích nebo na počátku údolí, odkud shora odtékala voda. Jak hospodárné, jak pragmatické. Přitom ještě každá ves vybudovala nějaký ten rybníček, aby voda neodtékala jen tak zcela bez užitku. Jak rozumné!

Podíváte-li se do mapy, kdekoliv a kamkoliv, najdete hojnost značek, které označují nějakou přírodní rezervaci. Ta vznikla proto, že tam byly původně třeba porosty jalovců. Jestli jsou tam ty jalovce až dosud vlastně ani nikoho nezajímá. Třeba tam již ani nejsou, hlavně, že je tam nějaké chráněné území, které vlastně nikdo nijak ani nechrání.

Základem je samozřejmě hospodaření s ornou půdou na polích. Ukazuje se, že plochy jednotlivých plodin na velkých lánech jsou příliš velké, což je tedy ekonomické při strojním obdělávání, znamená to však ztrátu rozmanitosti. Proto se volá po tom, aby plochy pěstovaných plodin nebyly větší než dvacet hektarů. Starý hospodář, když se postaví na kraj pole, přimhouří oči, tak vám řekne spatra, kolik to pole měří hektarů. Vím sice, kolik metrů má po straně hektar, ale v oku to nemám. Nicméně když se někde postavím a pozoruji, co kde létá, vidím, že v tomhle smyslu se nehraje nijak poctivě. Podél silnic, kde je hustý provoz, vznikají travnaté pásy pro zvýšení rozmanitosti. Měla by tam být pestrá, kvetoucí louka s rozmanitým travním porostem. Avšak není. Většinou tam nakonec je nějaká travní monokultura. Ne pestrá louka, ale třeba porost srhy řízňačky jako na semeno. To cílem nebylo a není. Rozmanitost zmizela i ze zcela neobdělávaných, nesekaných mezí. Z prostého důvodu. Kdysi se takové plochy, porostlé „divočinou“, na jaře, jakmile slezl sníh, prostě pravidelně vypalovaly. Jakmile jsme jarní vypalování trávy zakázali, méně agresivní druhy rostlin se postupně vytratily. Pestrost porostů neboli biodiverzita, zmizela. Veškeré civilizace vzniklé na základu hospodaření s půdou, považovaly a považují oheň za očistný prvek, kterým také je. Jistě, dobrý sluha, avšak špatný pán. Musíte přesně vědět, jak s ním zacházet. Dnes to bohužel již neumíme.

Moták pochop Foto: Petr Podpěra

S pestrostí rostlinných porostů zmizel bohužel i hmyz. Kde jsou mračna chroustů, velkých lučních kobylek a podobného hmyzu, který býval všude přítomný. Lámeme si hlavu s tím, proč nám skoro zmizel sýček, jak mu pomoci, nikdo nikde si nepoložil otázku, jestli ti ptáci mají co žrát? Jsou totiž výrazně hmyzožraví. Stačí si přečíst starého dobrého Brehma a jeho Život zvířat. To byly knihy, které kdysi tvořily téměř povinnou náplň knihoven. Dnes jde bohužel o přežitek.

Někdy ve čtyřicátých létech minulého století se k nám začal šířit nový druh dravého ptáka, totiž pochop rákosní, dnes moták pochop. Jako dravci loví vše, co tedy ulovit mohou a najdou se mezi nimi specialisté, kteří dovedou ulovit i větší kořist, třeba racky. V polovině sedmdesátých let byl již pochop u nás vcelku běžným. Leží mně v hlavě vyprávění jednoho hajného z jižních Čech, někdy z poloviny sedmdesátých let, který střelil pochopa, aby zjistil, co vlastně ti ptáci žerou? K jeho překvapení byl prý plný velkých zelených kobylek, které rády sedávaly na vrcholcích klasů dozrávajícího obilí, odkud je sbíral. Za posledních deset let jsem na vlastní oči viděl letět jednu jedinou, tu velikou zelenou kobylku. Ještě, že je známe alespoň z televizních pohádek pro děti.

Nedávno mě zaujala televizní reportáž o kolonii syslů na předměstí Mladé Boleslavi, kterou jsem nějak náhodou zhlédl. Mají tam prý největší kolonii těchto hlodavců u nás. Ta zvířátka se tam chovají velmi pragmaticky, nechávají se krmit a dokonce i pohladit. Proto tam ochránci drží i hlídky, které dávají pozor, aby jim lidé nenabízeli nějaké nevhodné pochutiny. Sysly znám z dětství, bylo jich hojnost na bývalém vojenském cvičišti v Praze na Vypichu. Mnohem důležitější by bylo vědět, proč a jak se na tom místě udržel typický, nízký travní porost, který ti syslové k životu potřebují. Tyhle nízké travní porosty bývaly typické na městských periferiích a okrajích vesnic. Byly známé pod různými jmény jako kozí nebo drnové plácky. Co tam rostlo za druhy trav a plazivých rostlin vám dnes nikdo nedovede popsat. Jak se ukazuje, byly takové porosty základem pro život některých zvířat, jako jsou právě syslové. Z ptáků pak především chocholouš, kdysi všude přítomný, jinak nenáročný pták, kterého dnes najdeme u nás jenom opravdu vzácně sem tam.

Káně lesní Foto: Petr Podpěra

My se dnes snažíme chránit opravdu kde co, aniž však víme, jak správně na to jít. Obvykle tak jdeme na věc od konce, ne od píky, od začátku, od příčiny. Zvláště pak moderní je, nechat všechno ladem a vývoj ponechat na matce přírodě. Vyhlásíme Národní park, čímž dáme práci několika desítkám státních úředníků, kteří pak budou maximálně pozorovat, co to tam matka příroda jako udělá. Ta bude sama nejspíš opravdu na rozpacích, jak to má tedy zafírovat na území, kde se nějak po tisíc let dosti cíleně hospodařilo a samozřejmě s tím musela nějak počítat a dávno se tomu přizpůsobila. A najednou zase znovu a jinak. Kdyby to bylo opravdu znovu a od začátku, bylo by to zřejmě správně. Jenže to od začátku nebývá a nikdo nedovede ani odhadnout, kde a kdy bude ten nový začátek a již vůbec ne, jak to nakonec dopadne.

Zatímco nevíme, jak správně zachovat rozmanitost našeho okolí, samozřejmě pokud možno bez velké námahy, většina lidí má konec konců jiné starosti. Mnozí řeší, jestli užíváme třeba správná jména ptáků, která známe po generace a přitom si ani nevšimneme, že nám téměř zmizel malý zpěvný pták, který ještě nedávno byl považován za druhého vůbec nejrozšířenějšího u nás. Všimněme si, jak dlouho trvalo, než půtky okolo názvosloví ptáků nějak vybublaly k širší veřejnosti, jak se právě děje.

Všichni vědí, že po bouřce bývá čistší vzduch. Obávám se však, že tohle všechno jsou jen takové přeháňky, které zase vzduch ani moc neosvěží.