Tak nám skončilo jaro

Letošní jaro je pryč. Žezlo vlády převzalo léto, a abych byl upřímným, ani jsem si toho moc nevšimnul. Skoro bych si přál, aby bylo o něco tepleji. Z okna vidím, že lidé sice již hojně nosí kraťasy, ale já jsem se letos ještě neodvážil vyjít ve čtvrtek, kdy mířím na kozla, který kudy teče, tudy léčí, jen tak v letní košilce. Jestli to není tím, že starý kosti milují spíše teplo, což může jaksi zkreslovat situaci. Docela bych se rád teplejšího počasí dočkal. Jak to psal tenhle český kronikář Kosmas, o kterém jsme se učili, že ve století, kdy to napsal, bylo takové teplo, že byla úroda dvakrát do roka. Dneska mít úrodu dvakrát do roka by byl nejspíš malér. Znamenalo by to asi tudlectu deflaci, které se ekonomové bojí, zatímco na inflaci jsme všichni zvyklí. Ale jak to vypadalo v přírodě, kde to chodí krapítko jinak, sice podobně, když základní přírodní zákon říká: nažrat se a nenechat se sežrat? Jaro nám přitom ukázalo několik tváří, zpočátku bylo hodně teplo, aby potom najednou trochu zamrzlo. Třešně pro lidi prý zmrzly, zatímco ptáčnice pro špačky nikoliv. Alespoň ne všude, jak vidím ze svého pozorovacího křesla. Nerad bych snad rozzuřil ovocnáře, soustředím se proto na ptáky, které jsem zvyklým pozorovat drahně let a mám na to vlastní oči, vlastní paměť i zkušenosti. Tak jak jsem to letos viděl?

Rehek domácí

Shodou okolností byl rehek domácí Českou společností ornitologickou vyhlášen ptákem roku 2024.

V Praze Břevnově, kde bydlím, v nejbližším okolí, zmizel již před delším časem, ačkoliv tady býval běžným. Nahradil jej rehek zahradní, kterého jsem však nezaznamenal dobře dva až tři roky. Neznamená to sice, že tady úplně ti ptáci nejsou, nicméně jsem je neviděl. Támhle na Rakovnicku, jsem je vídal i mnohokrát za jednu jedinou hodinu. Na hřebenu střechy, na vyvýšených místech, odkud vyhlíželi nějaký úlovek, na čerstvě posekaném trávníku i několik současně, kdy vyháněli jeden druhého. V letošním roce najednou nic. Nebyl jsem tam sice příliš často, podle záznamů jen dvacet dní za celé jaro, ale pozorováním ptáků strávil dobře na devadesát hodin čistého času. Rehka domácího jsem zpočátku jara neviděl vůbec žádného, objevili se až na konci jara. Neviděl jsem žádného opravdu starého samce. U těchto rehků, jak známo, jsou samci čím starší, tím černější. Pokles jejich stavu je opravdu výrazný, a to z roku na rok, o tom jsem přesvědčen. Neznamená to sice, že by snad zmizeli docela, je jich však o poznání méně. Starého, černého samce jsem nakonec viděl dvakrát přeletět, nic víc. V posledním týdnu jara, se však objevili již mladí ptáci, což tedy znamená, že někde v okolí nakonec museli rehkové domácí kdesi úspěšně vyhnízdit. Dospělého rehka zahradního jsem v letošním roce ještě vůbec neviděl, ale nakonec jsem na čerstvě posekaném trávníku vyfotil mladého ptáka, který je výrazně jinak vybarven než oba jeho rodiče. Rehek zahradní pak patří ke stěhovavým ptákům, kteří jsou opravdu věrní místu svého původu. Tam kde bylo jejich rodné hnízdo, se věrně vrací. Kroužkoval jsem před časem jednoho samce rehka zahradního v Praze Břevnově a potom jej pravidelně chytal na stejném místě po čtyři následující roky. Na začátku letošního jara najednou oba druhy rehků nebyly. Bratr pak hlásí ze západních Čech rovněž viditelný pokles jejich stavů. Pravidelně tam u něho a sousedů věděli vždy nejméně o třech hnízdech rehků. Letos hlásil jedno hnízdo.

Mladý, letošní rehek domácí Foto: Petr Podpěra

Výrazný pokles je viditelný i u jiných druhů pěvců. Běžným býval na Rakovnicku ťuhýk obecný a podařilo se mi tam ulovit i více slušných fotek. Jenže stavy ťuhýků mohou být u nás krajově dosti rozličné. Kdysi jsem naváděl jednoho „lezce“ na hnízdo čápů černých u Ledče nad Sázavou. Byl překvapen, že tam viděl sedět ťuhýka. Prý v jižních Čechách, kam byl zvyklým jezdit, vůbec v té době nebyli. Tam, kam jezdím pravidelně již patnáct let, býval ťuhýk zcela běžným na více místech. V letošním roce jsem viděl pouhé dva ptáky, a to ještě v začátku období, kdy přilétají. Mohli to být tudíž ptáci ještě na tahu. Ťuhýk obecný bývá přitom dobře pozorovatelným ptákem, který sedává na vyvýšených místech, odkud vyhlíží svou potravu. Vidíte jej opravdu zdaleka, a pokud nebyl na obvyklém místě, počkal jsem chvilku a objevil se.

Rovněž hejna vlaštovek a jiřiček zdají se být v letošním roce prořídlá. Jiřiček jsme měli ještě v minulém roce pod střechou vždy dvě hnízda. Jedno spadlo, ve druhém postavili hnízdo vrabci domácí. Sice nějaké jiřičky to místo obletovaly, ale nová hnízda nepostavily.

Mladý, letošní rehek zahradní Foto: Petr Podpěra

Před časem jsem četl jakousi studii o tom, že ptáci v městech nějak přestávají zpívat. Prý proto, že je ruší příliš světla v noci. Zdá se mi, že také slyším mnohem méně ptačího zpěvu. Bratr si myslí, že se svými naslouchátky slyší více než já. Asi ano. Stejně se mi to zdá podivným. Z kraje jara mně nad hlavou pravidelně zpívala pěnice pokřovní a já ji slyšel. Pak nic. Kos mně zpívá nad hlavou pravidelně a slyším jej. Budníčky menší pozoruji zcela pravidelně, když jsem přítomen a neslyšel jsem jej zazpívat. Další ptáky třeba fotím na takovou vzdálenost, že je slyšet nemohu, ale na fotce je vidět, že zpívají. Ovšem, pokud chcete slyšet ptačí zpěv, musíte vyrážet z domova za rozbřesku. To tedy již nedělám, proto mám také zážitky malinko ochuzené. Nicméně otazníky zůstávají. Vždyť přeci takový budníček menší se svým jednoduchým popěvkem ozýval po celý den a dokonce i na podzim, kdy již ostatní ptáci nezpívají.

Skřivani

Od silnice směrem k lesu vede taková upravená polní cesta, asi kilometr dlouhá. Nejspíš ji upravili lesáci, kvůli odvozu dřeva, anebo je tam někde skrytá lesovna. Krokem ji projíždím pravidelně, neboť v okolí té cesty jsou pole, louky i úhor. Tudíž to bylo jediné místo, kde jsem pravidelně natrefil skřivany polní, strnady luční a podél cesty i ťuhýka. Skřivani musí mít možnost chodit pěkně pěšky po zemi. Prašná polní cesta je pro ně nutností. Pokud je hned vedle jeteliště, můžete počítat, že jich zahlédnete i více. V letošním roce, zdá se, že pro ně byla situace příznivější. Mohu vám představit mladého skřivana, což je důkazem úspěšného hnízdění. Když si fotku zvětším v PC, lze poznat podle koutků jeho zobáku, že je to mladík.

Mladý, letošní skřivan polní Foto: Petr Podpěra

Stehlíci

Staré lidové pořekadlo říká, že tedy zajíci se sčítají až po honu. Ptáci hnízdí ve většině případů na jaře, avšak doba hnízdění přesahuje obvykle nejméně do raného léta. Buď tedy doba jejich příletu ze zimovišť se poněkud protáhla, anebo první jarní hnízdění bylo neúspěšné a potom ptáci zahnízdí znovu, aby se vše vyrovnalo. Takže počítat úspěchy, či neúspěchy v jarním rozmnožování ptáků, může být v současnosti jaksi předčasné. Je to však ošidné. Pokud vidím v současnosti jasně rozeznatelné mladé ptáky, jsou známkou úspěšného hnízdění. Tito mladíci se ovšem v místě svého příchodu na svět nijak dlouho nezdržují, ale dávají se, jak se říká na vandr. Poznávají svět. Jakmile léto pokročí na své pouti směrem k podzimu, uvidíme třeba zase mladé stehlíky, ale to již nemusí být vůbec našinci. U stehlíků, například se stále uvádí, že jsou to ptáci stálí. Neznamená to nic více, než že je můžeme vidět jak na jaře, tak v létě, ale i v zimě. Nejsou to jedni a titíž ptáci. Dávno se třeba ví, že naši stehlíci jsou tažní, když zimují někde v Chorvatsku. Jeden z ptáků, který byl kdysi u nás kroužkován jako mladík, byl posléze přistižen až v Gibraltaru, což je na úplném konci Evropy. Více jak deset let fotografuji stehlíky na jednom a témže místě, zapisuji přílety a jejich počty zdají se tam být stabilní. První mladé, dosud plně nevybarvené stehlíky můžeme vidět někdy na počátku června. V letošním roce jsem toho prvního zaznamenal 15.6.2024, před tím jsem tam byl naposledy 9.6.2024. Třetího července se objevovali mladíci již ve větším počtu. Tedy normální situace.

Mladí, letošní stehlíci Foto: Petr Podpěra

Konopky

Někdy v osmdesátých létech se říkalo, že tedy nějak nejsou konopky. Konopka bývala oblíbeným klecním ptákem, protože má příjemný, spíše tichý zpěv. Konopky se chytaly v zimě, stejně jako stehlíci. I u konopek se traduje, že je to u nás stálý pták. Dnes se ví, že naše konopky jsou tažné a nejvíce zimují někde v severní Itálii. Dnes nevidíme dříve obvyklá, velká zimní hejna konopek. Avšak u nás hnízdící konopky jsou docela běžné, jak to vidím na svém kontrolním stanovišti. Sice nebylo na zahrádce v letošním roce ani jedno hnízdo, ale v dosahu teleobjektivu byly stále.

Jeřábi

Jeřáb popelavý je především ptákem rozsáhlých severských rašelinišť. Je to velký pták, který potřebuje k životu spíše nízkou travní vegetaci a udržuje si od civilizace, od člověka, delší odstup. Takové prostředí se u nás postupně také vytváří. Objevil jsem je několikrát u polního hnojiště, asi tak 400 metrů od nejbližší silnice. Na druhou stranu odtud nepotkáte dobře tři až čtyři kilometry, v polích  živáčka. Vyfotit se dali na vzdálenost asi sto metrů.

To by asi tak byl povšechný raport z letošního jara. Výrazný úbytek rehků či ťuhýků je překvapením, noví nájemníci vcelku příjemné krajiny, kteří dovolili lovci záběrů nové úlovky obrázků, vyvažují celkový dojem na tu příjemnější stranu.

Jeřáb popelavý Foto: Petr Podpěra

Novinky

Zdá se, že se k nám pomalu vrací dudek chocholatý. Tito ptáci potřebují nízkou vegetaci, jsou to hlavně chodci. Ideální jsou pastviny. Předloni bylo hlášeno jejich hnízdění, vzdušnou čarou od mého revíru asi deset kilometrů. Letos jsem jej viděl koncem dubna dvakrát, ti ptáci jsou nezaměnitelní. Avšak byli to ptáci asi ještě na tahu.

Kdosi mě onehdá osočil, že nemám rád dravce. Není to pravda, jenom jich nemám na fotkách nijak moc. Ono se k nim na bližší vzdálenost jen tak nedostanete. Na telegrafním sloupu u silnice sedí káně. Docela běžná situace. Auta projíždějící pod sebou ten pták většinou ignoruje, jakmile však zpomalíte, okamžitě odlétá. Proto ulovit fotku dravce je vždycky velká náhoda. Těšil jsem se, že na rybníček se vrátí moták pochop, dokonce jsem viděl, jak nosí klacky na hnízdo, ale nějak to nevyšlo. Od té doby, co se tam objevili bobři, vodní ptáci zmizeli.

Čejky chocholaté potřebují k životu také nízkou vegetaci, ale také vodu. Pozoroval jsem je v okolí znovu až po jedenácti létech, avšak i mladé, letošní ptáky. Odkud přilétly, těžko říci, dá se však předpokládat, že i tyto čejky byly našinci.