Všechno souvisí se vším

Před nějakým časem bicykloval světově proslulý filmový režisér českého původu Miloš Forman z Paříže až do Prahy. Původně mu byly hranice naší vlasti příliš malé a dokonce i hranice Evropy, takže se nakonec prosadil až v Holywoodu. Divit se tomu nelze, protože tam za tím oceánem jde o jiné mravy a hlavně o jiné peníze. Dávno pak již mnozí poznali, že tedy peníze dělají zase peníze, kdežto vši dělají zase jenom vši. Peníze umí rozmnožit jen málokdo, kdežto vši každý. Nepřekvapí, že tedy pan režisér uměl, kromě toho režírování, množit také peníze a jako takový si mohl dovolit i rozmanité způsoby kratochvíle, k nimž jízda na jednostopém vozidle, které mívá jedno kolo vpředu, druhé pak vzadu, z Paříže až do Prahy, rozhodně patří. To holt každý nedělá ani nedokáže. Protože nejel závodním tempem, mohl si lépe všímat okolí, což byl také vlastně účel takového způsobu jízdy. Když pak dojel úspěšně až do Prahy, nechal se slyšet, že za celou tu cestu, což bylo dobře tisíc kilometrů, neviděl nikde jednu jedinou chrpu. A že tedy v týdle Evropě je to s přírodou nějak na pováženou. Chrpa je přeci všem všeobecně známý, modře kvetoucí polní plevel. Znám tu kytičku také a než jsem zachytil vyjádření pana Formana, vůbec jsem ji nevnímal. Ostatně již drahně let také nebicykluju a nejspíš bych již nedokázal ani vyskočit na pánské kolo. Zbylo mně auto. Při řízení auta máte striktně nařízeno, že se nesmíte kochat okolím, pozornost musíte věnovat jen řízení. Přiznám se, že když jezdím své pozorovací kolečko támhle na Rakovnicku, kvůli ptákům, nemohl jsem si nevšimnout, že se jim tam pole někde podezřele modrají, anebo i rudnou. Vlastně jsem to nikdy ještě takhle neviděl a jsem přesvědčen, že i pan režisér by zastavil a slezl z kola.

Krajina s chrpou Foto: Petr Podpěra

Víte, narodil jsem se v Praze a celý život se dívám z jednoho a téhož okna. Co takový Pražák může vědět o polích, potažmo zemědělství? Che,che. No, zakusil jsem v životě mnohé a jako pamětník přičichnul i k práci zemědělce. Kdo z mladších na dnešní vesnici zakusil práci s vidlemi, házet snopy nahoru na žebřiňák? Seno hrabat a kopit pěkně ručně dřevěnými hráběmi, řepu ručně motyčkou okopávat a jednotit, brambory rukama do koše sbírat, řepu srpem pěkně od chrástu osekávat, chmel česat, amerického brouka na bramborách sbírat, krávu pomáhat otelit? V časech, kdy soudruzi proměnili zemědělství naruby a začali na venkově chybět lidé „na práci“, i když se furt zpívalo buď práci čest, jsem tohle na vlastní kůži okusil. A jsem za to vlastně rád. Tohle všechno se dnes již ručně nedělá. Po polích jezdí traktory, z nichž každý jeden je dražší než Rolls Royce, symbol to přepychu mezi osobními auty a zemědělci nám s těmito přepychovými vozidly vozí hnůj do Prahy. Jenže zemědělství je řemeslo, které nemůže a ani nesmí zaniknout. Jako jiná, dnes již i zcela zapomenutá řemesla. S hospodařením s půdou vznikly všechny civilizace, co jich jen na světě je

Vraťme se však k té chrpě, kterou to začalo. Na internetu se snadno dočtete, že chrpa polní – Centaura cyanea je jednoletá medonosná plevelnatá bylinka dorůstající výšky více jak 80cm (vzhledem podobná čekance, zejména barvou květů), s typickými modrými květy (mají průměr cca 3 cm) a hranatou lodyhou se šedozelenými listy. Autor textu na netu musel být sice krapítko barvoslepým, protože obě byliny sice kvetou modře, avšak již na dálku poznáte, že modrá není stejná jako jiná modrá, rozeznáte to již na dálku. Pokračujme však ve čtení, je to zajímavé. Dále se dočtete, že chrpa je velmi citlivá na kvalitu půdy a případné používání chemických postřiků. Hlavně kvůli vyšší koncentraci herbicidů došlo k výraznému omezení jejího výskytu. Dosud je na našem území považována za vzácnou, byť se postupně vrací zpátky do volné přírody.

Vlčí máky Foto: Petr Podpěra

Tak. On vlastně pan režisér byl dobrým pozorovatelem svého okolí, ostatně to byl základ jeho úspěchu. Měli bychom si vzít příklad. Jak se vlastně my dovedeme dobře rozhlížet po svém okolí? Chci vám představit několik fotek, náhodně pořízených na Rakovnicku. Chrpa a vlčí mák tam mnohde nejsou najednou nijak vzácnými. Jenže proč? Je to špatně čištěným osivem, anebo ti kluci nedostali dostatek dotací na nákup postřiků? A je to vůbec špatně, když nepoznáte, co tam bylo původně zaseto?

Když jsem býval malým, později mladým, při žních se obilí kosilo, posekané vázalo do snopů, ty potom stavěly na polích do panáků, které se ponechaly proschnout. Potom se to všechno odvezlo na jedno místo, na mlat, kde se vymlátilo zrno. Již mlátička dokázala hrubě oddělit zrno od plev a semen plevele. Pokrok nezastavíš. Přišly kombajny, které také dovedou oddělit zrno obilí od semen plevele, jenže ta plevelná semena se vrací okamžitě zpátky na pole. Pěstujeme obilí, anebo plevel? Proto se plevel likviduje chemicky. Bohužel s chemickou likvidací plevele likvidujeme všechno možné v jeho širokém okolí. Zlikvidujeme plevel, hmyz, ptáky, zajíce. Zatím tedy můžeme vidět na fotkách, které jsem ulovil, že zlikvidovat všechno jen tak, také není jen tak.

Vlastně si vůbec nedovedu představit, co to vlastně znamená. Ten, kdo něco zasel na tom poli, sklízet chrpu nebude. Kdyby to ovšem udělal a sebral, usušil a prodal květ, vydělal by asi více, než na ječmenu, který zbyl pod tou chrpou. Jenže tohle se strojově nedělá. Z pohledu zemědělce, který sel ječmen, je to katastrofa. Ochránci budou jásat. Sláva, chrpa se nám vrací. Když dostala šanci chrpa, dostali šanci i ostatní rostliny okolo, kromě toho zasetého ječmene, s tím i hmyz, kterým se živí další, hlavně však ptáci. Jenže je tomu skutečně tak? Hledáme rovnováhu, ale obvykle činíme příliš rychlé závěry, mnohdy špatné. Dostala ta chrpa šanci kvůli špatně čištěnému osivu, anebo vynechanému postřiku? Někdy to dokonce dělá dojem, jako by ten postřik byl vynechán jen v určitých úsecích. Nedivil bych se, kdyby sem tam někdo písknul celou cisternu postřiku a pod rukou ji přenechal dalšímu zájemci za příjemnou cenu k použití někde jinde. I v takovém případě by to stálo za důkladný průzkum, kdyby se ukázalo, že i jednorázové nepoužití, stálo v přírodě za okamžitým využitím příhodné situace. Možná by se ukázalo, že použití v delších intervalech je příhodnější. Možná se i tohle dobře ví, jenom ne všeobecně, proto se plýtvá. A tak pořád dokola.

Chrpy pro pana Formana Foto: Petr Podpěra

Kdysi jsem působil při ZO ČSCH jako výdejce krmiva, především prosa. Ukázalo se, že ve dvou pytlech, kde mělo být proso, je tak zvaná zadina, avšak vzniklá při mlácení právě prosa. Vrátíme to, povídá kolega. Ne, já to koupím za cenu prosa. Byl to dobrý nákup. Sypal jsem to na dno klece a nevěřili byste, jak velký zájem o to ptáci projevovali. Nebrali to šmahem všechno, ale neustále se v tom přebírali. Bohužel se nedá zjistit, o co měli větší zájem. Konec konců, přiznávám, že jsem ještě nikdy vůbec neviděl na vlastní oči semínka chrpy.

Potom tady máme všelijaké výrobce těch postřiků proti plevelům, ti se jejich výrobou přeci živí, mají proto i zájem, aby jejich zboží šlo na odbyt. Někteří mají delší prsty, dovedou proto zařídit, aby právě jejich zboží šlo lépe na odbyt, případně bylo přímo nakázáno. I přes tenhle kolotoč je zajímavé, že tedy někde je zase ta obyčejná chrpa najednou opět obyčejnou, ne tak vzácnou, jako ještě včera. Jenže tomu ani moc nerozumíme. Ačkoliv tedy je zemědělství vlastně nejstarším řemeslem světa, nevyvíjelo se nijak překotně. Je to teprve nedávno, kdy bratranci Veverkovi vymysleli skutečně důkladný způsob orby. V současnosti se hledají moderní postupy, které by byly opravdu šetrné i ke svému okolí.

Nicméně se zdá, že chrpa, ještě nedávno považovaná snad dokonce za ohroženou, se nám úspěšně vrací. A někdy se mi zdá, že se vrací i někteří polní ptáci. Mírně třeba skřivani, lépe strnadi luční. Alespoň někde.  Na fotce s odlétajícím dravcem, můžete na pozadí vidět malého ptáka sedícího na kůlu ohrazení pastviny. Je to právě strnad luční, považovaný stále za spíše ohroženého ptáka.

Tentokrát méně čtení, věnujme se spíše obrázkům.

Dravec a strnad Foto: Petr Podpěra