20. derby drobných exotů Nymburk

Petr Podpěra 11.06.2024, 13:00

520 9 minut čtení

Chov exotických ptáků je ryze soukromá záliba. Nikdo jiný se o vaše ptáky starat nebude, jen vy sám. Mohlo by se tedy zdát, že se tedy o další chovatele ani nemusíte vůbec zajímat, zvláště v dnešní době, kdy vše potřebné seženete kdykoliv je potřeba. Dříve tomu bylo sice jinak, ta doba je však pryč. V časech, kdy krmení se v podstatě volně nedalo sehnat, jen organizovaní chovatelé jej „fasovali“, samozřejmě za poplatek, způsobovalo, že schůze ZO bývaly nabité a musel se najímat opravdu velký sál. Dnes na schůzi stačí skromná místnost. Jenže, chcete-li ptáky opravdu pěstovat, šlechtit, nejen chovat, musíte se zajímat i o své okolí. Musíte dobře vědět, jak doplnit svůj chov kvalitní novou krví, jen sám se svými výpěstky si nevystačíte. To by váš chov za krátký čas zdegeneroval. Každý soukromý chov je příliš malý na to, aby dobře prosperoval dlouhou dobu. Proto se chovatelé organizují a jejich spolky potom pořádají výstavy. Na výstavách pak se mohou potkávat, předávat si zkušenosti a informace. Zvláštní a řekl bych i vyšší formou jsou pak výstavy soutěžní. Tady se ptáci hodnotí, jak svým vnějším vzhledem jsou vhodní k dalšímu rozmnožování. Matka příroda totiž ty méně vhodné nekompromisně vyřadí z rozmnožovacího procesu, zatímco v umělých chovech takoví jedinci přežívají a dál svoje nevhodné chyby předávají dalším generacím. A proto se pořádají ty soutěžní výstavy a na nich se vybírají ti nejvhodnější. Pokud se o něco takového zajímáte delší dobu, snadno zjistíte, že někdo to umí lépe než jiný. Můžeme se sice poučit i z neúspěchů, avšak ignorovat mistry by byla prachobyčejná blbost.

Soutěžní výstavy

Takovou výstavou se myslí výstava, kde jsou ptáci vystavováni po kratší dobu všichni ve stejných klecích, aby měli ke svému hodnocení stejné podmínky. Obvykle jsou klece svou velikostí přiměřeně velké k velikosti těla ptáků a ptáci děleni do výstavních tříd, či skupin, aby soutěž byla soutěží. Je to něco podobného jako když fotbalisté hrají fotbal a hokejisté hokej. A také okresní přebor není první liga. I u chovatelů ptáků to je podobné. Mistrovství světa C.O.M. je trochu těžší váha než výstava v Praze, či v Olomouci a ty zase mají těžší váhu než výstava ve Stránčicích. Máme prostě některé výstavy, tak řečeno „zavedené“, které se těší větší pozornosti a dá se říci, že je tomu tak dobře. Mezi těmi dobře zavedenými výstavami, rozhodně můžeme řadit výstavu, která nese v současnosti jméno Derby drobných exotů. Má i zajímavou historii.

Těsně předtím, než se Německo přestalo dělit na západní a NDR měli v tom západním dvě velké chovatelské organizace chovatelů ptáků. Organizace, které se jmenovaly AZ a DKB. V NDR byla pak jednotná organizace typu našeho ČSCH. Protože ti ze západu bohatě podporovali ty na východě, něco spadlo z prostřeného stolu i pro chovatele ptáků. Organizace AZ pronikla i do teritoria východních chovatelů. V německém Ebersbachu, hned za hranicemi u Rumburku, začali pořádat soutěžní výstavu, jednodenní, kterou nazvali Derby drobných exotů. A měli zájem o přeshraniční spolupráci. Té soutěže se tam tenkrát zúčastnili i naši chovatelé a já jsem tam, asi tak třikrát i posuzoval. Jenže pak jim asi nějak došli pracovití funkcionáři a prvotní nadšení nějak vyčpělo. Ku podivu na naší straně zájem zůstal, proto se další Derby konalo v Liberci. Ona i taková menší výstava vyžaduje povícero lidí ochotných obětovat svůj čas. V tom Liberci jich nakonec dost nebylo, tak se to všechno přestěhovalo do Nymburka. Tady se sice pořádaly výstavy již předtím a to hlavně proto, že je tam vyhovující místo, kde se to dá uspořádat. A také proto, že povícero organizací u nás nakonec našlo společnou řeč a snaží se tuto výstavu zachovat. Krůček po krůčku ta výstava získávala větší respekt. V současnosti se dá říci, že přerostla do kategorie výstav mezinárodních. Stále navazuje na původní akci, která se přestěhovala z německého Ebersbachu přes Liberec do středočeského Nymburku. Konec konců i ta poloha hraje dost možná svojí roli, když to sem mají všichni skoro stejně daleko.

Obvykle se výstava koná druhou neděli v červnu a ten termín se stal zavedeným. V letošním roce se konal jubilejní dvacátý ročník. Do Nymburku si v letošním roce našlo cestu celkem 39 vystavovatelů a to z Čech, Moravy, Slovenska, Rakouska i Polska. Vystaveno bylo potom celkem 378 ptáků, což je na naše poměry hodně.

Posuzovatelů působilo na výstavě celkem pět. Pánové Hráček, Markytán, Osoba, Vít, Trnobranský. Každý z nich měl tedy za úkol posoudit 75 ptáků a to odpovídá staré normě, která říká, že v tomto počtu to lze udělat zodpovědně. Když tedy mezi posuzovanými ptáky se vyskytují opravdu výjimeční jedinci, má sice posuzovatel ulehčenou úlohu v otázce, kdo je tedy vítězem, ovšem ti další chtějí vědět, o kolik jsou horší. A tady jaksi mizí legrace, posuzovatel musí zhodnotit i nevítěze, kde dochází i k nepříjemným otázkám. Naštěstí se mě to již netýká.

Vzhledem k veleúspěšné české účasti na letošním světovém šampionátu ve Španělsku, když na letošním Nymburku byli účastni i současní mistři světa, dal se předpokládat i zvýšený zájem o tuto výstavu. A nakonec se dá i říci, že ti úspěšní byli úspěšnými i tady.

Nejobsáhlejší výstavní částí byly tradičně zebřičky. Těch se v soutěži zúčastnil největší počet. Zebřičky potěší největší počet zájemců o chov exotických ptáků. Bylo vyšlechtěno bezpočet barevných mutací a milovníci čehokoliv nového, mají v tomto smyslu co hledat. Současně však původní, barevně přírodní ptáci jsou stále těmi nejlepšími co do dokonalosti svých postav. A je tomu tak dosud, když v Derby nakonec zvítězila šedá, tedy přírodně zbarvená samice. U zebřiček je tomu stále tak, že u samic může být viditelných vždy méně chyb než u samců.

Japonské chůvičky jsou vlastně těmi nejlacinějšími, drobnými exotickými ptáky v evropských chovech. Doplácí tak svou laciností na možností šlechtění. Někdy tak před dvaceti léty to vypadalo na lepší rozmach, když se objevila pestřejší barevnost. Současný vítěz patří svým vybarvením mezi tehdejší novější barvy, bohužel to větší rozmach v jejich chovu nakonec v Evropě ani nepřineslo. Jaký to rozdíl mezi Evropou a Japonskem, kde jsou nejvíce ceněny pravidelné straky, kterých existuje celá řada. Ovšem dokonalý exemplář takové pravidelné straky bývá i cenově tak rozdílný, že to lze přirovnat k rozdílu ceny mezi malým Fiatem a sportovním Masserati. Japonci si v tomto případě holt potrpí na cizelovanou dokonalost.

Výstavní skupina, ve které soutěží amady Gouldové, je u nás skupinou drobných exotických ptáků, která se těší velké oblibě mezi našimi chovateli. I u této skupiny ptáků bylo vyšlechtěno velké množství barevných mutací. Chovatelé se mají tedy na čem „vyřádit“. Stojí však za pozornost, že stále zůstávají těmi nejlepšími kusy, které vítězí na výstavách, ptáci přírodních barev. Ani teoretické studium těchto ptáků není v současnosti dotaženo k nějaké dokonalosti. Stále se opisují stará klišé, aniž by byla podstoupena hlubšímu studiu. Nu, ono je na světě mnoho důležitějších záležitostí, které by si zasloužily naši zvýšenou pozornost.

Celou výstavu pak vyhrál rýžovník šedý. Vítězem výstavy se stává obvykle exemplář rozhodnutím poroty. Každý z posuzovatelů mívá svůj podíl na posuzování, posuzuje tu část, kde sám nevystavuje. Nakonec se všichni sejdou a rozhodují mezi vítězi skupin. Tak to bývá. Rýžovníci jsou však od přírody ptáci s dokonalým, uhlazeným, dokonce bych řekl právě vyžehleným opeřením, takže jim vlastně nelze nic vytknout. Proto se také každá nalezená chybička u nich podle standardu hodnotí přísněji než u jiných ptáků. Když nenajdete i přes přísnější pohled chybu, musí holt vítězit.

Pokud se týká skupin, které jsou nazývány jako ostatní, obvykle v našich podmínkách se v soutěži nesejde dostatek ptáků k tomu, aby byla naplněna soutěž. To znamená nejméně sedm ptáků od jednoho druhu a od tří vystavovatelů, jak je předem stanoveno. Amadiny diamantové v barevné mutaci, která je nazývána jako opálová, bývají opravdu krásní ptáci, kteří tak i často vyhrávají. Není to ovšem mutace zcela běžná, spíše vzácnější.