Volný let papoušků ara - 2. díl

Po posledním výletu Goldie a Diega, jsem musel změnit úvod pokračování povídání o jejich životě... Minulou neděli se rozletěli po Spořilově jako už předtím několikrát, ale tentokrát odstartovali přímo ze země na terase (bůhví co tam hledali :-) ). Nejprve posedávali u dětského hřiště, střídavě na bříze a javoru. Poté se Diego vrátil na terasu a čekal na Goldie. Pak se z ničeho nic sebral a letěl pryč, Goldie se samozřejmě vydala za ním...nevěděl jsem o nich dobré čtyři hodiny a až poté se ve skupině na FB objevil příspěvek, že spolu sedí pokojně na vysoké lípě v sousední čtvrti. Je to pro ně sice kousíček, cca minuta letu, ale čtvrť se bohužel nachází za rušnou dálnicí. Jak už jsem se dříve přesvědčil, přeletět ji zase zpět je problém.

Vydal jsem se tedy za nimi, abych zjistil, kde přesně jsou, ale slyšel jsem je maximálně řvát po okolí. Jelikož už se smrákalo, tak jsem pro tento den hledání ukončil. Ráno následující den se ozývalo opět jen krákání, ale přesná lokalizace se mi nedařila. Zadařilo se až odpoledne, kdy jsme vyrazili s malou dcerkou k fotbalovému hřišti u základní školy, kde byli lidmi spatřeni předchozí den. V tu chvíli přišla zpráva od městské policie, že naši arové řvou na kluky, co hrají fotbal... Hodinové posezení, kdy si Leontýnka hrála s dětmi a já si "povídal" s Diegem a Goldie skončilo, když se rozhodli k letu, který trval cca deset minut a vrátili se zpět ke hřišti. Po krátkém odpočinku následovalo zhruba dvouhodinové "venčení", kdy se papoušci přesouvali ze stromu na strom a my chodili za nimi (Leontýnka na koloběžce). Takže to spíše vypadalo, že papoušci venčí nás :-D. To už se začalo pomalu smrákat a už jsem si říkal, že budou trávit noc zase venku. Diego ale najednou vzlétl, (Goldie se nepozorovaně přidala k němu) a letěl směrem k našemu domu. V duchu jsem trochu doufal, že by mohl letět domů. Když jsem se přesouval k místu, kde jsem ho zaslechl naposledy, zvoní mi telefon z domova. Prý kde jsem, když papoušci už jsou doma…. a já si původně myslel, že letěl jen sám Diego. Myslím, že moc dobře věděli, kde se nachází a zároveň museli vidět, minimálně ze vzduchu, náš dům a když už měli pobytu venku dost, prostě letěli domů a nás měli tak nějak "na háku"... Něco pozitivního se na tomto venkovním pobytu přesto najít dá. Od té doby se oba začali zdržovat mnohem více v budce. Že by měl prolet venku pozitivní vliv na hnízdění?

To je jeden z mnoha příběhů, které jsme spolu s papoušky zažili. Bohužel jejich tvrdohlavá, až paličatá povaha tomu hodně napomáhá. Ač se v drtivé většině případů naučili létat sami domů, párkrát za rok se stane, že si zaletí dál, než je jejich klasický "letový prostor". To už mám o ně samozřejmě strach, jelikož je nevidím, ale ani neslyším... Dříve se totiž stávalo, že si zaletěli také kam se jim zlíbilo, ať spolu nebo po jednom. Ale téměř vždy se nás drželi a neztráceli jsme je z dohledu.

Loňský rok se třeba usadili na celý den na Vyšehradě, kde si poletovali po stromech téměř 24 hodin... Turisty tenkrát nenapadlo někam volat, či psát na FB. Paní, co má krámek nedaleko kostela svatých Petra a Pavla si myslela, že jde o novou atrakci pro turisty... Když jsem si tam pro ně přijel, vyprávěla, jak si tam pochutnávali na vrtulkách z javoru nebo květech lípy, viděla je i samozřejmě na břízách. Když se rozezněly zvony, papoušci se nesplašili a neletěli pryč, ale pozorně je poslouchali. Celý tento úlet byli Goldie s Diegem spolu, což v letech minulých také nebývalo zvykem. Dost často se při úprku rozdělili. Rok, co rok dělají ve volném létání pokroky.

Samozřejmě není nic stoprocentní, ale jednou z věcí, které věřím je to, že pokud jsou papoušci zdraví a ve výborné kondici, nepřilétnou k cizím lidem. Nemají totiž potřebu, jelikož si aspoň minimální potravu a pití dokážou sehnat sami.