Jak na astrildovité nebo papoušky

Redakce jednoho chovatelského časopisu mě přeposlala vzkaz od jednoho svého čtenáře, který jej zaslal jako reakci na můj příspěvek o astrildovitých pěvcích. Čtenář napsal: „… ale co mi nejvíc chybí, je řešení problémů při odchovu nejen motýlků – předrážděný pohlavní pud, problémy při hnízdění v klecích – pravidelně nezasednou na hnízdo, jak podávat hmyz – do kolikátého dne a kdy hmyz omezit, a stačí jen klíčené a míchanice…? Prostě praktické rady.“ To je celá série otázek, na které jednoznačná a plně funkční odpověď neexistuje. Prostě proto, že naši exotičtí ptáci, které držíme v klecích nebo voliérách, nebyli pro takové prostředí stvořeni.

Úkolem chovatelů tedy je, najít pro naše svěřence takové prostředí a způsob života, chovu, které jim jejich původní prostředí budou co nejvíce simulovat, napodobovat. Existují po světě i chovatelská zařízení, viděl jsem na vlastní oči, že to jde. Je to však celý soubor opatření a ne všechna jsou platná pro všechny druhy. Ne všichni si to mohou dovolit a ne všichni musí se mnou souhlasit. Právě hledání vlastní cesty, právě v něm je kouzlo chovatelství. A radost z úspěchu je také čistě soukromá záležitost, ne nějaký automatický jev. Chci však vyhovět, chci splnit zadaný úkol a čtenáři odpovědět. Myslím, že by to šlo formou popisu vytvoření ideálních podmínek. 

Popis astrildovitých

Astrildovití jsou drobní pěvci pocházející z tropického světa. Je to poměrně úzce specializovaná čeleď malých ptáků, kteří se živí z našeho pohledu tím nejpříhodnějším způsobem – jsou to trávožrouti. Hlavní složkou jejich potravy jsou travní semena. Tedy semena řekl bych moučného typu. Semena olejnatá v drtivé většině vůbec neberou. Pokud se to nějaký jedinec náhodně naučí, vede to k neblahým důsledkům. Například jsem kdysi držel jednoho lichého samce pásovníka krátkoocasého společně s kanáry (pro nedostatek místa) a on se naučil brát drcenou slunečnici. Při následujícím pelichání téměř celý zčernal. Dlouho naživu nevydržel.

Astrildovité krmíme prosem a jeho odrůdami a důležité je, že to pro ně není náhradní, ale zcela přirozená potrava. Proso a jeho odrůdy nejsou totiž nic jiného než trávy. Dokonce většina astrildovitých, kteří se dostali do Evropy, byla jednoduše odchycena na místech, kde domorodci mlátili nebo čistili vymlácené proso. Většina knížek o těchto ptácích obsahuje před popisem jednotlivých druhů také pasáže o jejich krmení a všemožné rozbory jejich potravy. Jde většinou o přejaté rozbory výživnosti. Těmto přejímaným částem textu jsem se většinou vyhýbal, a to proto, že v podstatě nic z toho si na vlastní oči nemůžete ověřit. Dnes mám také za to, že tyto části textu byly v podstatě chovateli špatně vnímány. Zatímco chovatelé to četli tak, co všechno ptáci potřebují a co by do nich měli nacpat, správný pohled byl, řekněme, z pohledu diabetologa. Abych to přenesl do lidského pohledu, řekl to nějak srozumitelně, tak to musím připodobnit ke svalnatému sportovci. K chovatelskému úspěchu potřebujeme svalnatého atleta, nikoliv zkrmeného, líného špekouna.

Jako posuzovatel musím dokázat rozeznat, jestli posuzovaný pták má ideální linie těla, nebo je tlusťoch. Kdybych mohl posuzované ptáky vzít do ruky, jsem přesvědčen o tom, že většina z nich by po rozfouknutí peří měla jasně viditelnou žlutou tukovou vrstvu na břiše. To je okolnost, u které to všechno začíná. Proč tomu tak je? Proč nedokážeme naše chovance udržet v tak příhodné kondici, aby jejich přírodně řízené procesy probíhaly, tak jak mají?

Když budete takzvanou chovatelskou literaturu číst opravdu v klidu a důkladně, nakonec zjistíte, že ono to tam vlastně napsané je. Jenom to správně přečíst, a hlavně správně pochopit. To nejzákladnější ale je, že organismus astrildovitých je naprogramován na zcela jiný režim dne, než v jakém jej držíme my. To je naprostý základ, který se podařilo prorazit pouze u takzvaných domestikovaných druhů. Ne však zcela.

Amada modrolící, samec Foto: Petr Podpěra

Původ astrildovitých

Všechny druhy astrildovitých pocházejí z tropických krajů Starého světa – z Afriky, tropické jižní Asie, Austrálie a Oceánie. Tedy ne z Jižní Ameriky, i když některé druhy nyní najdeme i tam. Nicméně jejich původní místo v ekosystému zaujímají v Jižní Americe některé druhy, jež se v podstatě chovají jako astrildovití.

Například kubánky, rod Tiaris. Celá oblast původního výskytu těchto ptáků leží na zeměkouli v oblastech mezi obratníky. Obratník je pomyslná rovnoběžka na zemském povrchu, která vymezuje pás, na který může sluneční světlo dopadat celoročně kolmo. Pro chovatele je nejpříhodnější říci, že v těchto oblastech je celoročně stejně dlouhý den jako noc. Jestliže tedy v letních měsících u nás mají ptáci, jejichž organismus je naprogramován na tento pravidelný rytmus, mnohem více času, ne aby se krmili, ale přímo cpali, nemůžeme se divit, že potom nefungují tak, jak bychom si přáli.

Viděl jsem na vlastní oči zatraceně úspěšný chov v Německu, který byl založen právě na principu řízeného dne. Nicméně i při dodržení této základní podmínky najdeme celou sérii dalších otázek, které bychom se měli naučit řešit. Když se tedy ptáci budou krmit jen dvanáct hodin za den, tak jako doma, je tady další důležitý faktor – a to je omezený pohyb. Chci to však vzít od začátku. Můžeme si třeba představit, že za ideálních podmínek jsem se rozhodl stát se úspěšným chovatelem astrildovitých. 

Jak začít za ideální situace?

K ideální situaci samozřejmě potřebujete peníze. Všechno na světě stojí nějaké peníze. Jste najednou v situaci, že máte horu peněz, pracovat nemusíte, máte spoustu času, ale cosi vás k nějaké činnosti nutí. Budu chovat ptáky. Něco podobného jsem viděl v Německu. Chovatel vybudoval ve sklepní místnosti, opravdu velké sklepní místnosti, chovatelské zařízení s řízeným režimem dne. Slunce nahrazovalo ultrafialové osvětlení, které nesvítilo na ptáky přímo, ale odrazem. Tolik základní podmínky.

Dalším rozumným krokem bylo pořízení ptáků. Nakoupil amady modrolící ve větším množství, kde se dalo, většinou v Holandsku. Držel jen asi čtyři druhy, tím hlavním druhem byly tyto amady. Nikdy nechtěl všechno možné, tak jako my většinou podléháme tomuto nucení. Jeho odchovy byly pravidelné a hojné, přičemž právě tento druh má u chovatelů špatnou pověst.

Jeho odchovna byla zařízena trojím typem klecí. Menší klece určené pro výběr ptáků, chovné voliéry a společné voliéry pro odchovy a mimohnízdní péči. Jsme zvyklí na určitý typ klecí a voliér s jednoduchým půdorysem, který však není ideální. Neměli bychom naše chovance držet celoročně v jedné a téže kleci, ale jejich pobyt měnit. Proč? V jejich domovině se jejich život řídí ročním obdobím, které sice není stejné jako u nás doma, ale střídá se. S obdobím dešťů, s příchodem vláhy, začnou trávy o překot růst a ptáci mají dostatek potravy. Rozptýlí se po krajině, najdou si svoje vlastní hnízdní teritoria, postaví hnízda a vyvedou mladé. To je období, kdy žijí po párech. Potom však období dešťů přejdou a dostaví se sucho. Potravy je sice všude v okolí dostatek, ale chybí voda. Astrildovití se shluknou v hejnech a žijí v podstatě kočovným způsobem života. Stěhují se za vodou. Život v hejnu je nutností. Má to určitý režim, kterému zřejmě příliš nerozumíme, ale hejno představuje i obranný prvek proti predátorům. Ulovit jednoho ptáka z hejna představuje pro dravce větší problém než ulovit nepozorného jednotlivce. Všichni astrildovití mají v sobě geneticky zakódovaný jakýsi společenský prvek. Nejméně půl roku vždy žijí v nějaké větší nebo menší skupině. Jsou to společenští ptáci, což je nesmírnou výhodou při jejich transportu. Můžete jich do jedné transportky vecpat velké množství, a je to dokonce i lépe, nemohou se tolik potlouct v omezeném prostoru. Tady se ochránci zvířat mýlí, když vyžadují při transportu co největší prostor. 

Tak znovu. Řízený režim dne, ale i napodobování změny prostředí během roku. Chovatel po vyhnízdění držel své odchovy v té největší voliéře společně. Samozřejmě měl ptáky vhodně označené a koncem této periody již pozoroval, kteří jedinci se k sobě více mají a podle toho sestavoval i páry pro následující sezonu. Až potom svoje přebytečné ptáky z odchovů prodával a můžeme říci, že pěkně mastně. Naše praxe je taková, že nechceme zbytečně krmit tolik ptáků, tak s nimi honem do výkupu. 

Chovné klece

Protože většina z nás nebuduje chovatelské zařízení podle toho, jak by to nejlépe vyhovovalo našim svěřencům, ale podle toho, co si v danou chvíli můžeme dovolit, můžeme si přiznat, že taková zařízení mají k dokonalosti daleko. Astrildovití jsou sice nenároční ptáci, častokrát jsem viděl jejich odchovy docílené v bývalé králíkárně, ale to je vždy dočasné. Jakou velikost klece lze považovat za ideální? Kromě chovu s řízeným režimem dne jsem viděl i zákulisí některých zoologických zahrad, kde kromě řízeného režimu dne měli ptáky, ale třeba i malé opičky v klecích o objemu nejméně 1 metr kubický. Míval jsem klec asi 120 × 80 × 100 – a bylo to ideální. Celá ležela jen na podložce, dalo se to přendat o kus vedle a spodek vyčistit. Vyrobit takovou klec ze zakoupených komponentů je dnes vlastně legrace.

Nicméně se to všechno dá ještě vylepšit. Pokud bych dnes stavěl více klecí, v podstatě na zemi, stavěl bych na půdorysu tvaru L. Jsou totiž situace, kdy se ptáci chtějí schovat, sednout do klidnějšího prostředí. Být za rohem. Měl jsem takovou voliérku a ptáci toho rohu hojně využívali. Vnitřek prostoru o velikosti kubíku je vhodné rozdělit menšími zástěnami ze svařovaného pletiva tak, aby se mohli sice volně pohybovat, hlavní letové dráhy by měly zůstat volné, ale vytvořit v tom prostoru klidnější zóny. Na principu „je lepší dvoupokojový byt než garsonka“. Hnízdní budky je lepší věšet zvenku a zevnitř vytvořit krycí předstěnu. Hodně důležitý je pocit bezpečí, který musí ptáci cítit. Pták sedící na hnízdě se musí cítit v bezpečí, ale měl by vidět co nejširší své okolí. Třeba když otvor do budky umístíme proti stěně, ale pták přitom nevidí na dveře ptačí místnosti, odkud přichází jakékoliv nebezpečí, nemůže se cítit bezpečně.

Pásovník krátkoocasý Foto: Petr Podpěra

Krmení

Je samozřejmostí, že během roku bychom neměli krmit stejně. Jenže nechceme naše svěřence šidit, proto mají celoročně hody a bez většího pohybu zdařile tloustnou. Když se po tom státním bankrotu v roce 1989 pořádaly první autobusové zájezdy do Holandska, navštívil jeden zájezd i pana velkochovatele Postemu. Všichni se hrnuli k jeho voliérám, podívat se na vlastní oči, čím krmí. Všichni ptáci měli vyžráno, žádné krmení nikdo neviděl. No a o tom to je. Dnes bych nazval pana Postemu nutričním specialistou. 

Astrildovití krmí svoje mláďata potravou, kterou jim vyvrhují z vlastního volete. Nekrmí žádným živým hmyzem, který by jim strkali přímo do zobáku. To dělají třeba strnadi, u nich potřebujete k odchovu hmyz. Všechny druhy astrildovitých, které jsem kdy měl, se mi podařilo odchovat bez hmyzu. Myslím si, že jde v podstatě o pocit sytosti. Astrild se musí nejprve sám nažrat, mít pocit plnosti – a jde nakrmit mladé. My předložíme krmení ráno a jdeme do práce. To sice není špatně, ale potřebujeme donutit ptáky k tomu, aby se šli nažrat vždy v nějakém cyklu. Víme třeba, že mají oblíbenou lesknici. Ráno bych ji nedal, ale pokusil se sestrojit automat, který by lesknici nasypal ptákům třeba až v deset hodin. 

Astrildovití jsou ptáci, jejichž život se odehrává v přízemním rostlinném patře. Část potravy sbírají vždy na zemi. Proto je také nejlepší předkládat jim potravu na zemi, ostatně musí se i koupat – a v závěsných koupelničkách to nedělají s dokonalou radostí, nejlepší je mělká miska na zemi. Část podlahy by měla být s pískem, část odolná vůči rozstříkané vodě. Klíčené zrní nebo semena v takzvané mléčné zralosti znají ptáci v přírodě jen v období hnízdění. Ale také se musí nějakým způsobem o svou potravu zasloužit. Ten úspěšný chovatel podával klíčené krmení v miskách a smíchané s rašelinou plus dalšími komponenty, z nichž si jako Čech pamatuji hlavně pivovarské kvasnice. Kdysi jsem o tom již ve Fauně referoval. Je to trend, jak zvířata v omezeném prostoru zaměstnat. Ptáci oceňují v zajetí pocit bezpečí. V přírodě je to nepřetržitá snaha o přežití. Na druhou stranu to není nuda. Podle toho, jak to všechno dokážeme uspořádat, se potom projeví míra úspěchu. Stoprocentní úspěch očekávat sice nemůžeme, protože každý pták je originální jedinec s vlastní povahou. Čtyři základní typy povahy, které definujeme u člověka, můžeme pozorovat i u ptáků. Jestliže je nějaký samec sexuální maniak, asi nemůžeme očekávat, že bude ideálním otcem, který na sobě nechá štípat dříví. Proto ani nelze předem stanovit, jak se ke kterému páru máme chovat. Vždy to bude rozdílné.

Musíme se naučit i některým maličkostem. Kdysi byl velmi úspěšným chovatelem drobných exotů pan Krupička z Bělok u Kladna. Byl zázrak pozorovat, jak prochází voliérami a motýlci a amaranti mu lezou po ramenou. Neudělal žádný rychlý pohyb a také měl na sobě vždy jedno a totéž sako, které viselo v předsíni voliér. Taková maličkost, ale ptákům to říkalo: Žádnej strach, kluci, je to von, co nám nosí to krmení. 

K papouškům v nadpisu jsem se nakonec nedostal, ale je to u nich totéž, jen v bleděmodré. Jsou to také v podstatě ptáci, kteří znají jen noc stejně dlouhou, jako je den. Žijí však o něco déle než astrildovití, proto mají také více času na přizpůsobení. Naprosto přesný návod k tomu, jak být úspěšný, vám sice nepředkládám, přesto věřím, že si leckdo může nějakou tu radu vybrat.