Sýček obecný - indikátor zdravé krajiny

Poznámka úvodem: text byl napsán v roce 2018

Každoročně vyhlašuje Česká společnost ornitologická některý druh našich ptáků ptákem roku. Činí tak z toho důvodu, aby upoutala pozornost nejen ornitologů, ale především široké veřejnosti k tomu, aby byl upřen zvýšený zájem právě tímto směrem. Tím lze získat více údajů, lidé se více dozvědí a jejich zájem a pozornost přináší své ovoce při ochraně přírody. V roce 2018 se stal symbolem roku sýček, který nám v posledních desetiletích mizí před očima z našeho okolí.

Něco sýčkům v dnešních časech nevyhovuje a také se množí jeho nepřátelé. Ne­myslím tím v tomto případě přímo člověka, protože dnešní lidé sýčka na vlastní oči ani neviděli, ale svou činností, nebo nečinností, jej na životě stejně ohrožují. To, že sýček mizí z naší přírody, je souhrnem všemožných příčin, ať už si je uvědomujeme, nebo ne. Základem všeho je změna hospodaření s půdou neboli zemědělství. Tady je však nejdůležitějším prvkem to, že se musíme snažit zemědělství zachovat. Je to totiž těžká fyzická práce, kterou chce vykonávat jen málokdo. Proto se zvětšují lány a stroje potřebné k jejich obdělávání, rozmanitost pěstovaných plodin mizí. Tím se mění ráz celé krajiny. To nezměníte, i kdybyste sepsali tisíc petic někam do Bruselu. Na druhou stranu se hodně změnila i takzvaná myslivost, kdysi považovaná za hospodářské odvětví. Dnes jde spíše jen o zájmovou činnost. Stále známe pojem škodná, ale netlumíme ji. Kuny, straky, sojky zdárně prosperují a domácí kočky můžete vidět v polích třeba pět kilometrů od nejbližší vesnice. Kdyby takovou kočku snad myslivec zastřelil, má denní tisk o námět na týden vystaráno. Podíváte-li se na mapu, kde se sýčci ještě drží, nemůžete přehlédnout oblast jihovýchodní Moravy. To je vinařská oblast, kde se hospodaření s půdou až zase tolik nezměnilo. Tak nejdříve něco o sýčkovi.

Systematika

Sýček obecný – Athene noctua (Scopoli, 1769) – je pták, kterého systém řadí do řádu sov, Strigiformes. Zajímavé také je, že sýček, ačkoliv je evropským ptákem, nebyl do systému zařazen Linném. Nejspíše proto, že sýček ve Švédsku nežije, jižněji odtud je hojnějším právě směrem dále k jihu. I já jsem svého posledního sýčka „na vlastní oči“ viděl na Hvaru. Původní pojmenování Scopoliho bylo Strix noctua. Řád sov je potom řazen do systému někde mezi kukačky – Cuculiformes a lelky – Caprimulgiformes. Sovy jsou charakterizovány jako noční dravci, i když to ve všech případech nemusí být pravda. Taková ketupa loví ryby – a to jde nejlépe ve dne. Nebo vysoko na severu, někde na Sibiři, nemáte přes léto nikdy tmavou noc. Ostatně většina sov je při lovu nejúspěšnějších někdy za šera, při přechodu dne a noci, anebo ráno, při přechodu noci v den. Nicméně sovy jsou pro noční život dokonale přizpůsobeny. Od jiných ptáků se liší především tvarem hlavy a umístěním očí. Ty směřují dopředu a tím se síla zraku zdvojnásobuje. Sice úhel pohledu je zúžen, ale to je zase nahrazeno lepším pohybem hlavy, kterou sovy dokážou otáčet více než jiní ptáci. Sovy jsou pověstné svým neslyšným letem. Někteří se domnívají, že je to tím, že vnější prapory vnějších letek mají jakési třepení, jiní takové vysvětlení odmítají. Kdosi, jehož jméno mi právě vypadlo z paměti, totiž tuto část letek prostě ostříhal, ale sova letěla znovu bezhlučně. Sovy mají oproti jiným ptákům také poněkud odlišný trávicí systém, když nemají klasické vole. Třeba taková poštolka, která se živí, stejně jako sýček, ve velké míře myšmi, svou kořist zpracovává odlišným způsobem. Poštolka kořist škube a trhá, sýček prokousne nejdříve lebku a potom kořist spolkne v podstatě celou. V jakémsi přírodovědném seriálu v televizi jsem kdysi viděl, jak mladé sovy na hnízdě polykají celé myši. Nebyli to sice přímo sýčci (zřejmě puštíci, ti jsou větší než sýček), ale celé to bylo neuvěřitelné, jak do sebe nasoukají sousto, téměř tak velké jako oni sami. Protože sovy polykají kořist i s nestravitelnými částmi, jako jsou kosti, srst nebo peří, a potom je vyvrhují v podobě jakýchsi oválných útvarů, kterým se říká vývržky, dá se pomocí těchto vývržků jejich potrava docela dobře analyzovat, aniž by pták byl usmrcen. Po dlouhou dobu výzkumů bylo publikováno více prací na toto téma, víme proto o potravě sýčků poměrně dost. V příhodnou roční dobu se sýček živí ve velké míře i hmyzem. I to je jeden z důvodů, proč sýčků výrazně ubývá. Vraťme se však ještě k systematice. Sýček obecný je řazen do rodu Athene a tento rod v současnosti zahrnuje ještě další tři druhy malých sov, kterými jsou sýček brahmínský – Athene brama (Temminck, 1821), sýček lesní – Athene blewitti (Hume, 1873) a sýček králičí – Athene cunicularia (Molina, 1782). Rod je řazen do čeledi puštíkovití – Strigidae (Leach, 1820) a podčeledi Surniinae, pro kterou české jméno vytvořené nemáme. Na našem území se vyskytuje sov poměrně málo, když je uváděno jen 11 druhů, a to včetně zatoulanců. Sýček je malá sova, ale ne u nás ta nejmenší. Těmi menšími, co do hmotnosti těla, jsou kulíšek nejmenší a výreček malý. Druh sýček obecný vytváří až 13 zeměpisných forem, které se vyskytují po celé palearktické oblasti a v Africe. I když termín celé palearktické oblasti, jak je často uváděno, není zcela pravdivý, protože na jejím severu nežijí. Jejich výskyt směrem k severu je v Evropě i Asii omezen asi 35. rovnoběžkou severní šířky, což je asi tak jižní pobřeží Baltu. I výskyt v Africe je lepší omezit termínem severně od rovníku, když nejvíce na jihu se vyskytuje na východě kontinentu, v Somálsku. U nás se vyskytuje nominátní forma sýček obecný středoevropský – Athene noctua noctua (Scopoli, 1769). Vzorek, podle kterého byl druh popsán, pocházel z Korutan. Samci i samice jsou stejně zbarvení, ale samice je větší než samec, někdy i výrazně. S tím musí počítat především chovatelé, protože v omezeném prostoru voliér to může stát samce život.

Sýček obecný a lidé

V současnosti se sýček usídluje ponejvíce v blízkosti lidí, když hnízdí někde v děrách zdí starých domů, na půdách, ve stodolách a v zemědělských stavbách. Jak tomu bývalo dříve? Dr. Josef Jirsík v roce 1949 píše, že sýček je naší nejobyčejnější sovou, místy hojnější, místy řidší. Žije také v Praze i v jiných městech. Jeho životní prostředí popisuje takto: „S oblibou žije v otevřené, stromy porostlé krajině, ve štěpnicích, zahradách, parcích, polních remízcích, na hřbitovech, ve vsích a ve městech (stodoly, staré hradby měst apod.) a také v krajinách skalnatých (v lomech). Miluje hlavaté vrby, staré aleje od rovin až do středních horských poloh. V souvislých lesích chybí, je omezen jen na jejich světlé okraje.“

Nepřipadá mi, že by něco podobného, vhodného, sýček nenalezl i v dnešní krajině. Proč tedy mizí? Řekl bych, že se musíme pozastavit nad dvěma faktory. Prvním je potravní nabídka. Díky dřívějším pracím o potravě sýčka víme, že sice jeho potravní návyky mohly být různorodé, a to i podle lokalit, avšak ihned najdeme, že vcelku dnes mnohé chybí. V Jirsíkovi se dočteme, že městský sýček se živí v podstatě jen vrabci. Protože dnes v Praze skoro žádné vrabce neuvidíte, nemusíme tady hledat ani sýčky. A to Wahl, podle Kadlece, říká, že jeden pár sýčků hnízdí na Štvanici nepřetržitě od roku 1929. Ta zpráva je v knize, která vyšla v roce 1945. V té době byl hojným i v oblasti strahovských lomů, od Petřína až po Bílou Horu. Jako kluk jsem se snažil založit si sbírku jeho vývržků, ale pro to rodiče nenalezli pochopení a všechno letělo do popelnice. Podstatné je vymizení některých druhů velkých brouků, především chroustů a chroustíků (dříve chroustů letních neboli babek). Těmi sýčci krmili především mláďata. Chrousta jsem neviděl opravdu dlouhou dobu. Přitom si vzpomínám, že kdysi jsem četl doporučení, návod ke sbírání chroustů jako velice vhodného krmiva, a to od slepic až po klecní ptáky. Stačilo vyjít, nejlépe do mladého dubového lesíka, rozprostřít prostěradlo a třást stromky nad ním. Prý se dal zakrátko nasbírat kbelík chroustů. Ti se spařili vařící vodou, usušili a rozdrtili. Slepicím se pak dávali celí. Možná se sem tam objeví ještě ti letní chrousti, ale zase ne zcela pravidelně a v takovém množství, jako tomu bylo dříve. Já si ta velká množství chroustů opravdu pamatuji. Myslím, že to byla docela významná složka potravy sýčka, která dnes chybí. Jenže i v dalších složkách jeho potravy panuje dnes mnohem větší konkurence. I když je sýček po určitou roční dobu třeba i výrazně hmyzožravý, základem jeho potravy zůstávají myši. Řekl bych, že zájem o myši také výrazně vzrostl. Všimli jste si třeba, jak jsou od prasat rozryté louky, meze i pole? Co asi hledají? No přece myši. Všimli jste si, o kolik se zvedl počet kun? Jejich hlavní potravou jsou zase myši. No a ty kuny. Sýček má i smůlu v tom, že žije s oblibou právě tam, kde se líbí nejvíc i kunám. Přitom jejich přítomnost ani nemusíte zpozorovat. Někdy jejich výskyt poznáte jen podle vytahané střešní izolace. Většinu vyžraných hnízd sýčků mají na svědomí právě kuny. Dříve měli myslivci přímo za povinnost hubit škodnou, tedy i kuny, což se dnes neděje. Pro představu vám zopakuji, kolik se zastřelilo před sto léty, podle Československé vlastivědy, v roce 1910, takové škodné. Tak tedy 5 869 kun, 39 915 lasic, 20 186 tchořů v jediném roce. Dnes se hodně lidí dívá na myslivce jen jako na vrahy. Musím však konstatovat, že tenkrát měli naši předkové okolo sebe přírodu mnohem rozmanitější, avšak také se jinak starali. 

Sýček a jeho případný chov

Sýček není příliš pohyblivým ptákem. Neloví za letu, ale spíše ze zálohy, hmyz sbírá převážně na zemi. Dá se proto dobře držet v zajetí, a protože jsou to tvorové pragmatičtí, dovedou ocenit pocit bezpečí, bezpracné získávání potravy a jsou v zajetí spokojeni. Slyšel jsem vyprávění o sýčkovi, který se dostal do zajetí jako osiřelé mládě. Bydlel ve vysloužilém uhláku pod sporákem a vylétal odtud jen na zavolání, krmení. Člověk držel sýčky v zajetí od nepaměti, již ve starém Řecku, ale hlavně v Itálii. Používali se především při chytání drobných ptáků. Italové prosluli svou náklonností k ptákům, a to jak na talíři, tak v klecích. Ve starém dobrém Brehmovi se dočteme, že „Vlaši starají se velmi o dobrá, tmavá hnízdiště pod střechami a o pohodlný přístup k nim. Z hnízd vybírají a odchovávají pouze tolik mladých, kolik jest jich potřebí pro dům neb na prodej; ostatním ponechává se úplná volnost. Ochočení sýčkové jsou pravými domácími přáteli Vlachů, pobíhají často svobodně po domě, na dvoře a v zahradě s přistřiženými křídly, chytají všude myši, zvláště pak rádi bývají chováni v zahradách dobře ohrazených, kde hubí hlemýždě a všeliký obtížný hmyz nepůsobí ani sebe menší škody. Pracuje-li po tamějším zvyku obuvník, krejčí, hrnčíř neb jiný řemeslník na ulici, mívá velmi rád, jak jsem často viděl, své miláčky, dva až čtyři sýčky, přivázány vedle sebe na bidle a pohlíží na ně co nejčastěji a nejlaskavěji.“ Těchto pár vět může o povaze sýčků a jejich vztahu k lidem napovědět hodně. I u nás se ochočení sýčci drželi často. Já sám jsem jej sice nikdy neměl, ale několikrát jsem se zúčastnil chytání „na sýčka“. Třeba asi před čtyřiceti roky pořádala ornitologická společnost výlet do Krkonoš a pracovník KRNAP přinesl na vrchol Sněžky sýčka, kterého posadil asi dvacet metrů pod vrchol hory. V mžiku na něho reagovaly pěvušky podhorní, které jen tak v tom kamenitém srázu neuvidíte, i když tam jsou. Pravidelně odchovával sýčky Václav Jakubíček. Ten říkal, že samec musí mít ve společnosti samice dobrý vlastní úkryt. Řešil to tak, že v rohu voliéry měl velkou hromadu větví z ovocných stromů, kde býval samec zalezlý. Jako krmení dával myši, vrabce, jednodenní kuřata a všechno, co se kde vzalo. Sovy však občas nepohrdnou ani zeleninou. Dr. Jirsík třeba píše, že jeho ochočený puštík miloval ředkvičky. Brehm pak zase, že Italové často přikrmují své sýčky polentou. Pokud někdo dnes drží sýčka, anebo se snaží o jeho odchov, musí k tomu mít patřičné povolení. Jinak se vystavuje citelnému postihu. Na to jsme si však již zvykli. 

Sýček a jeho dřívější počty

Dr. Josef Jirsík píše ve čtyřicátých létech, že sýček je naše nejobyčejnější sova. Odhadnout jeho celkové počty podle toho nelze, již jenom proto, že nevím, jakou vlastně rozlohu státu měl autor na mysli. Jestli ta slova psal v době, kdy jsme byli ještě pospolu se Slovenskem, nebo ne. Podle vlastní paměti začal ústup sýčka s kolektivizací zemědělství. Že byl dříve všeobecně známý, můžeme domyslet i podle počtu synonym jeho pojmenování, které pečlivě zaznamenal Zdeněk Klůz a vydal o tom i knížku. Výčet těchto synonym by byl na jeden článeček příliš dlouhý, proto se zmíním jen o těch více používaných. Dřívější literatura používala, místo rodového pojmenování sýček, spíše sýc. Nejčastějším hovorovým synonymem je až dodnes kulich. Jiná, trochu častější jsou pak čuvik, kalósek, prorok, ujíček nebo umíráček. To poslední souvisí s lidovou pověstí, že houkání sýčka věští smrt. Jako dítě si pamatuji, že když umřela babička, rodiče si říkali: Houkal sýček. Jenže on houkal každou noc, protože lom na opuku, kde hnízdil, byl od našeho domu tak šedesát metrů. Pověry mají však neobyčejnou sílu, proto se přeneseně dostalo sloveso sýčkovat do češtiny jako výraz pro předvídání neblahých, nechtěných událostí, které není radno přivolávat.

Jestliže tedy můžeme považovat kolektivizaci zemědělství za počátek neblahých procesů pro sýčky, na přelomu padesátých a šedesátých let přišel další úder. Konalo se tenkrát nějaké důležité (jak nám tloukli do hlavy na vojně) zasedání ÚV KSČ, z jehož usnesení si pamatuji, že soudruzi rozhodli o chemizaci zemědělství. Ta chemizace pak výrazně omezila potravní možnosti pro sýčky. V podstatě zlikvidovala chrousty. Skutečně lepší výpočty stavu sýčků máme potom až po systematickém mapování ptáků, kdy území státu bylo rozděleno na takzvané mapovací čtverce o velikosti stran přibližně 11×12 kilometrů. Jestliže při prvním mapování, které proběhlo v létech 1973–1977, byl sýček zaznamenán v 72 % mapovacích čtverců, v dalším kole mapování v létech 1985–1989 pak v 68 %, v kole předposledním (2001–2003) již jen v 27 %. Poslední kolo mapování skončilo loňským rokem a jeho výsledky ještě známy nejsou. Může­me si domyslet, že výsledky asi příznivé nebudou, kolo osudu se otáčí čím dál rychleji. Proto byl asi sýček také zvolen ptákem roku. 

Nicméně máme i nějaké možnosti, jak sýčkům pomoci. Když již nevíme, jak tlumit kuny, tato na pohled roztomilá zvířátka, můžeme sýčkům, tam kde by se ještě mohli vyskytovat, vyvěšovat hnízdní budky. Musí mít ale takový tvar, aby se do nich kuna nemohla dostat. Jejich podoba je již vymyšlena, možná by se našel i výrobce. Musí být však také umístěna s citem pro věc, takže to zase není nic lehkého. Avšak v kritické situaci může pomoci i maličkost.