Co nám to zpívá nad hlavou?

I když se o ptáky zase až tak moc nezajímáte, sem tam se může stát, že zažijete situaci, kdy si takovou otázku můžete položit. Nejspíš taková situace bude příjemná, vždyť se o tom i zpívá. Ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít. Když pak se ptáci stanou předmětem vašeho zájmu ve vyšší míře, musíte se naučit rozeznávat jednotlivé jejich druhy, což je základ. Jenže je jich hodně, je jich tolik, že je všechny ani znát nemůžete, natož abyste je všechny viděli na vlastní oči. Proto je musíte poznávat po celý život, tedy, pokud se o ně opravdu chcete zajímat. A chce to krapítko pokory, když si musíte sami sobě přiznat, že tedy všechny ptáky, kteří vám kdy přelétnou před očima, prostě určit nedokážete. Je i mezi ptáky naší přírody dost takových druhů, které jsou si podobné jako příslovečné vejce vejci, přitom se ovšem v něčem zásadně liší. Obvykle se v tomto případě dávají za příklad tři druhy našich budníčků, kteří jsou si svým vnějším vzhledem naprosto k nepoznání, přičemž se ozývají zcela odlišnými zvuky, zpívají úplně odlišně. I naprostý hluchoun, jakým jsem například já sám, dokáže je rozlišit podle jejich hlasu. Když to tedy dokáži já, musí to dokázat každý. Jsou ovšem osoby obdařené nejen obyčejným sluchem, ale i sluchem hudebním a mluví se i osobách obdařených sluchem absolutním. To si ani představit neumím. Znám však jednoho, kterého když se zeptám: jsou tady žluvy? Tak on začne pískat a za chvíli přiláká samce. Umí tu samici pískat tak dokonale, že oklame samce žluvy. Je to však muzikant, co má holt sluch.

Budníčci se dávají za příklad asi proto, že jsou to ptáci „normální“ krajiny okolo nás. Pak jsou ovšem třeba porosty rákosu, které jsou také plné podobně vypadajících ptáků, s kterými však obyčejný smrtelník zas až tak často do přímého styku obyčejně nepřijde. Ale co když je má určit podle fotografie? Může se splést raz dva. V přírodě by se mu to asi nestalo, protože například taková cvrčilka slavíková a lejsek šedý žijí jednak v naprosto odlišném prostředí a také se chovají zcela jinak. Zatímco takový lejsek šedý je dokonalým letcem, který si svou potravu obstarává ve velké míře během letu, cvrčilku slavíkovou jen tak vlastním okem ani nespatříte. Žije někde v okolí vody a neustále prolézá nízkou vegetaci, kde i hnízdí. Jen sem tam přeletí mezi trsy trávy a pobřežním vrbovým proutím. Stavbou těla je samozřejmě přizpůsobena způsobu svého života, avšak nemáte čas si ji lépe prohlédnout. Proto se lehce může stát, že dojde k záměně obou těchto ptáků, i když se tomu ani nechce věřit.

Budníček severní, Obrvaň Foto: Petr Podpěra

Příkladem budiž ukázka z odborné literatury. Ottův průvodce přírodou, Ptáci. Je to knížka vydaná u nás podle německého originálu Welcher Vogel ist das? Vögel Europas, vydaného nakladatelstvím Franck-Kosmos-Verlags GmbH & Co. ve Stuttgartu roku 2002, přeložila Ing. Alena Červená. Je to knížka sestavená z originálních fotografií, zřejmě různých autorů. Na straně 325 vpravo nahoře najdeme fotografii cvrčilky slavíkové, je to ovšem lejsek šedý. Tutéž fotografii najdeme pak na straně 317 vlevo nahoře, jen stranově obrácenou. Tady potom představuje opravdu lejska šedého. Jestliže se tedy splete renomované vydavatelství, co tedy řadový smrtelník?

Domníval jsem se před nějakou dobou, že třeba i nedokonalá fotografie pořízená modernějším způsobem, může být mnohdy i dokladem něčeho. Třeba přítomností žluvy někdy po termínu, kdy mají tito ptáci od nás odlétat. Poučil jsem se. Stačí, aby si takovou fotografii příjemce neprohlížel stejným způsobem a heleme se, byl jsem za blbce. Koncem září to být prostě žluva nemůže, žluvy jsou již dávno pryč. Fotografie mají oproti přímému přírodnímu pozorování jednu zásadní nevýhodu. Nevidíte skutečnou velikost zobrazeného ptáka. Také silueta jeho těla nemusí v okamžiku záběru tak úplně odpovídat skutečnosti. Pták může být všelijak natažen nebo pokrčen, což zkresluje váš dojem. Můžete si celý snímek ovšem zvětšit v nějakém programu, nejspíše ve photoshopu a ukáže se vám při zvětšení nějaký typický znak. Když jsem si záběr zvětšil, ukázalo se, že ptáci mají u kořene červený zobák. Takže to musela být mladá žluva, vyfotografovaná koncem září. Jenže nikdo z příjemců si nijak neostré záběry prostě nezvětšil. Takových situací se může objevit natolik obsáhlá paleta, že se to ani popisovat nedá. Nicméně rozličné situace by se tedy někde někdy zaznamenávat měly, protože se mohou i v našich krajích najednou objevit náhodně i ptáci z druhého konce světa, aniž tedy víme, jak k tomu došlo. Může k nám zanést severoamerické pěvce nepřízeň počasí nebo mohou ptáci ze Sibiře podniknout nějaký invazní výlet, mají k tomu jisté vlohy, anebo to mohou být exotičtí chovanci uniklí ze zajetí. Populace některých druhů najednou třeba zvětší svojí úspěšnost a expandují jak co do velikosti své populace i území, na kterém se původně ptáci vyskytovali. U nás jsou nejznámějšími příklady hrdlička zahradní (původně balkánská) a hýl rudý. Jsou ovšem i další druhy.

Takhle bez mála před dvaceti léty, když jsem musel uklízet sníh z chodníku, najednou koukám, že mi ta práce až moc nejde. Byl to vlastně tak zvaný chladový test. Jelikož můj dobrý kamarád byl povoláním náhodou kardiolog, který se o mne staral jako vlastní maminka, netrvalo ani týden a byl jsem po operaci. No a měl jsem nárok na lázně. Na příslušném formuláři byla i kolonka, kam bych asi tak chtěl zamířit. Vyplnil jsem Františkovy lázně. Sloužil jsem totiž kdysi v Chebu, což je hned vedle a tak jsem věděl, že pokud se týká pozorování ptáků, je to tam více než příhodné. A nebyl jsem zklamán. Měl jsem tam být sice čtyři neděle, bohužel jsem si užil jen čtrnáct dní. Přihodil se mi po cestě další defekt.

Okolí lázní je co do výskytu ptáků a tudíž i jejich pozorování více než příhodné místo. Velký lázeňský lesopark se ptáky jen hemžil a navíc hnízdní sezóna byla v plném proudu. Byl poslední týden května a první týden června roku 2005. Po hlavní cestě v lázeňském parku jsem šel směrem k rybníku Amerika a těsně před ním byl vysoký, listnatý les, rostoucí z podmáčeného terénu. Takový severský les plný komárů. Najednou z korun stromů zaslechnu zpěv, který jsem neznal. Typově budníček. Tak jsem tam hlídkoval dobře hodinu, než ten pták sletěl trochu níže a byl pozorovatelný. Silueta typická pro budníčka. Potom jsem ten zpěv slyšel ještě na druhém konci parku, kde v té době stála lesní restaurace Rybárna. Vyfotit se mi toho ptáka nepodařilo a popsat jeho zpěv jsem samozřejmě nedokázal.

Tak asi po deseti létech obdaroval mě bratr takovým terénním reproduktorem, já k němu zakoupil další přístroj zvaný MP3 a on mi nahrál hlasy ptáků. Kde to vzal nevím. Jak tak si s tím hraju a zkouším sám sebe, jestli si z těch hlasů ještě něco pamatuji, najednou se tam objevilo budníček severní. Přímo mě to praštilo přes uši. To je přeci ten, jak zpíval ve Františkových lázních. V hnízdní době a na dvou místech! Kdybych to jen tušil, asi bych na tom místě snad i nocoval. Naštěstí jsem to tedy netušil.

Potom asi o deset let později si tahle hovím na zahradní houpačce v lokalitě zvané Obrvaň a je to součást města Ledeč nad Sázavou. A po ruce mám příhodně svůj fotoaparát, když tu náhle se asi čtyři metry ode mne najednou posadí na plot pták, který svou velikostí a siluetou těla odpovídá pěnici slavíkové. Příležitost. Než uchopíte foťák, zapnete jej, přiložíte k oku, přiblížíte objekt, zaostříte, trvá to nějakou chvíli. Podařilo se mi udělat asi dva záběry a pták byl pryč. Když jsem si ten záběr doma ještě zvětšil a prohlížel na počítači, bylo jasně vidět, že to tedy být pěnice slavíková nemůže. Ta totiž nikdy nemá na spodní části těla a vlastně nikde po těle žlutou barvu. To však na vzdálenost čtyř, či pěti metrů nevidíte. Musí to být budníček. Žádný náš budníček ovšem nedosahuje svou velikostí a ani typem siluety svého těla podoby pěnice slavíkové. Podle literatury je největším evropským budníčkem budníček severní – Phylloscopus borealis (Blasius,1858), jehož délka těla je udávána 14 cm. To odpovídá právě velikosti těla pěnice slavíkové. Původní data k tomuto snímku bych možná i dohledal, současná data jsou data, kdy byl snímek upravován. Původně byl pořízen na začátku léta.

Budníček severní Foto: Petr Podpěra

Aby toho snad nebylo málo, mám další záběr, který odpovídá popisu budníčka severního z jiné, další lokality. Pochází z místa, kde pravidelně fotím ptáky, kteří tam létají na grit. Byly tam ještě v loňském roce dvě staré, již proschlé švestky. Ptáci tam rádi posedávali a já ulovil nějaké, někdy i lepší záběry. Tak jsem tam 11. července v roce 2021 přistihnul zase ptáka, o kterém jsem si myslel, že fotím pěnici slavíkovou. Zase to byl pták velikostí těla a jeho siluetou odpovídající právě této pěnici. Zase to byl ovšem budníček. A zase je to fotka, která svou dokonalostí neodpovídá představě, jak by měla dobrá fotka vypadat. Tentokrát je ten pták zobrazen jaksi v příhodnějším postavení těla, takže jsou vidět jeho křídla. Budníček severní by měl mít přes křídlo světlou pásku, kterou tvoří světlé konce pér v jeho křídelních krovkách. Ruská literatura pak upozorňuje, že tedy tato světlá páska nemusí být v létě již viditelná, kvůli otěru pér. Nicméně u tohoto ptáka tam ještě viditelná je, i když ne nějak výrazně. Pak tam ještě vedle sedí strnad, což představuje možné porovnání velikosti těla.

Jsem přesvědčen o tom, že jsem tedy v našich krajích ve čtyřech případech zaznamenal výskyt budníčka severního, z toho ve dvou případech v nejvhodnějším čase pro hnízdění. Zbylé dva případy byli již ptáci asi na po hnízdní potulce. Jsem si vědom toho, že moje osoba nedosahuje pro ornitologickou obec nějakého věhlasu, přesto si dovoluji dát svoje pozorování a přesvědčení jaksi na vědomí. Nejsem čestným členem ornitologické společnosti, jako třeba byl J. Klápště, o kterém, když se vrátil z ciziny, každý věděl, že vlastní největší sbírku ornitologické literatury a proto se nikdo neodvážil mu oponovat, aby se sám neztrapnil. Takže si každý může sám myslet svoje o tom, co jsem si dovolil dnes předložit. Pro porovnání ještě předkládám dobře 40 let starou fotku skutečné pěnice slavíkové, kterou kdysi použil i pan Dr. Hudec ve své knize. Je to pták, který byl tenkrát chycen v Praze, v oboře Hvězda „na sýčka“.