Názvosloví ptáků a čeština

O ptáky se zajímám od dětství, dokonce si dobře pamatuji okolnosti, za kterých mě tato mánie přepadla. Bylo to během dětské hry na indiány. Takže je to již zatraceně dlouho. Potom nás v základní, pardon, tehdá ještě obecné škole učili, že u nás existují i lidé, kteří trpí neustálou a nepomíjející představou o tom, že musí neustále cosi napravovat, zdokonalovat a uvádět jaksi na pravou míru. Ovšemže zásadně jen a jen podle jejich představ. Což o to, špekulovat jak něco vylepšit, je v zásadě přínosem, ale co když to zase až tak přínosem vlastně není? Co když to přináší spíše nedostatky, či zmatek? Co když to není vynalézání, spíše hnidopišství? V případě napravovatelů rodného jazyka nás na to tedy upozorňovali již ve škole. Mohli si to venkovcem dovolit, protože tehdejší brusiči jazyka jaksi nebyli již vzati v potaz, lidé dál mluvili tak, jak jim zobák narostl, a to hlavně proto, aby se mezi sebou co nejlépe mohli domluvit. Kapesník, případně šnuptychl, zůstal kapesníkem, čistonosoplena humornou připomínkou.

Pokud se týká českých názvů ptáků, je různých pojmenování bezpočet. V každém kraji, co kraji, na každém konci jedné a téže vesnice se mohl jeden a tentýž pták jmenovat různě. Tak tomu v podstatě kdysi skutečně bylo, nehledě na to, že v takovém jednom a témže místě mohli nést ptáci jména česká, německá nebo hebrejská, případně i další. Proto původní snahy po sjednocení názvosloví mají svoje opodstatnění. Aby jeden nemluvil o voze, druhý o koze. Pracovalo se na tom dlouho a přineslo to svoje výsledky. Některá jména se povedla, jiná méně, ale po jistou dobu se zájemci o ptáky mohli vcelku bez potíží domluvit. Jenže napravovatelé nevymřeli ani se nespokojili svými dosavadními úspěchy a pokračují zuřivě ve své činnosti.

Amarant malý, samec Foto: Petr Podpěra

Před dvaceti a jedním rokem vydalo Museum Komenského v Přerově práci nazvanou Soustava a české názvosloví ptáků světa. Práce je to na jednu stranu velká, záslužná i imponující, na druhou stranu byla vykonána téměř v utajení a až zcela nakonec se dočkala náhodné oponentury, takže nebyl čas vyhledat a upozornit na jisté nevhodnosti až zvěrstva. Autoři vysloveně trpěli jistým opovrhujícím nadhledem a docela ignorovali skutečnost, že určité skupiny ptáků tady zná velká skupina lidí lépe než oni a má pro tyto ptáky svá zavedená jména, která běžně používají. Jistě, ptáků je na světě tolik, že absolutně všechny je nikdo znát nemůže a také je nikdy nemůže na vlastní oči vidět. Po dvaceti letech se dá již něco srovnávat a lze poukázat i na to, co se tedy nepovedlo. Pokud se týká ptáků exotických, můžete si třeba vyhledat inzeráty a porovnat je s názvoslovím. Někde se to bude shodovat, jinde nikoliv. Snahou, alespoň tou deklarovanou, vždy bylo názvosloví sjednotit natolik, abychom jej všichni bez problémů mohli používat a bez potíží se domluvili. Nikoliv tedy další výroba synonym, podle představ několika málo jedinců, která se snaží vnutit ostatním.

Ale podívejme se na ukázku toho, co se nepovedlo, jak nám nabízí Soustava a české názvosloví ptáků světa. Například je na straně 193 uváděn budníček temný Phylloscopus fuscatus (Blyth, 1842). Až tedy do roku 2003 byl tento druh budníčka znám i v české literatuře jako budníček hnědý. Jeho celkově značně výrazný tón opeření je určovacím znakem druhu na první pohled. Jeho předešlé jméno bylo proto více než vhodné, nebylo co napravovat.

Ostatně Fauna ČSSR, Ptáci 3/1 na straně 663 uvádí klíč druhů rodu Phylloscopus, který hned v prvním odstavci říká: 1 (2) Ani stopy zeleného a žlutého zbarvení, nejvýše spodina těla může být nažloutlá; spodní krovky křídelní rezavě skořicové, nohy světlé..…Phylloscopus fuscatus (Blyth, 1842) - Budníček hnědý.

Shora (šedo)hnědý, nepatrný olivový nádech, boky narezavělé; zřetelný úzký nadoční proužek před okem bílý, za okem světle rezavě hnědý, bez proužku v křídlech, nohy vpředu růžově hnědé, vzadu žlutavé; 1. letka zřetelně delší než krovky, 2. přibližně rovna 9. nebo kratší (výjimečně i delší), zúžení vnějšího praporu je i na 6. letce, ocas zaokrouhlený (rozdíl mezi krajními a prostředními péry většinou přes 3 mm); zobák tenký; křídlo 53 až 70 mm. Sever východní a střední Asie, řídce zaletuje až do západní Evropy.

Budníček hnědý od Rakovníka Foto: Petr Podpěra

O vhodnosti nového pojmenování temný mě tedy nikdo nikdy nepřesvědčí. Jak je vůbec možné, že něco natolik zjevného, očividného, mohli tedy autoři ignorovat? A ono to přináší i další negativní okolnosti. Například v časopise Kroužkovatel byla před časem uveřejněna zpráva o tom, že při akci na Červenohorském sedle byl kroužkován budníček temný – Phylloscopus fuscatus, který ovšem nebyl toho druhu, jak bylo deklarováno. Byl prostě a jednoduše určen špatně, a to na první pohled! Jedná se přitom o ptáka, který se u nás vyskytnout může a také byl nejméně dvakrát u nás vyfotografován. Přitom jej komise ČSO jako Phylloscopus fuscatus neuznala. Nejspíše i nevhodná změna jména k tomu mohla přispět. Tenhle budníček je přitom snadno určitelný i podle fotografií, dokonce snad ze všech budníčků nejsnadněji a to nejméně podle tří dobře viditelných znaků. Konec konců ona ta schvalovací komise vůbec nemá mezi lidmi dobré jméno.

Ona stojí nakonec i za povšimnutí jakási česká záliba v různých komisích, vyšetřovacích komisích vůbec, podkomisích, pakomisích, pseudokomisích, kterými se kryjí jiné zájmy než původně zamýšlené, které mohou být všelijaké. V první řadě asi takové, když mám něco rozhodnout a přitom nevím jak.

Námět správného českého názvosloví ptáků kvasí mezi ornitology a chovateli ptáků dlouho, výraznější podobu nabyl asi od časů akademika Kratochvíla. Základní poznatky ke mně doputovaly před polovinou sedmdesátých let minulého století. Tenkrát se začalo mluvit mezi chovateli o tom, že chovají různé ptáky, kteří měli v té době svá ustálená jména, ale když se někdo šel na ně podívat do zoo, jmenovali se tam jinak. Že by se s tím mělo něco dělat. Načež tedy nové, modernizované názvosloví zpracoval u řádu papoušků Stanislav Chvapil, čeledi astrildovitých Rudolf Vít, a vrubozobých Dr. Pavel Pecina, který vypracoval i důkladný úvod, výklad k názvosloví. Ještě před vydáním, které měl na starost Československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva, jak se tenkrát tato organizace jmenovala, vypukla vřava. Ozval se Výzkumný ústav obratlovců ČSAV, který tvrdil, že jedině oni jsou kompetentní k tomu, něco takového stvořit, aniž by to snad opravdu dělali. Jako spojka se do této úlohy pasoval Ing. Havlín a já dodnes dostávám kopřivku z toho, když si přečtu některé jeho návrhy na pojmenování astrildovitých, kteří již v těch časech měli svá zavedená jména. Nejvíce v té době nesměla se používat jména věnovací. Proto se amada Gouldové musela nazvat amadou nádhernou. To všechno odnesl čas. Dodnes všichni chovají Gouldy, jsou gouldaři a mají tak nazvaný i svůj klub chovatelů.

Nakonec tedy došlo k nějakému kompromisu a ta brožurka nakonec vyšla. Jmenovalo se to Přehled soustavy a české názvy ptáků. Ačkoliv tedy autoři té práce, která potom vyšla v roce 2003, museli o této předchozí záležitosti vědět, nevypadá to, že ji brali v úvahu. Nejvíce tenkrát ovšem vadila pasáž vrubozobých, kde jim vlastně vyfouknul námět dr. Pecina. To nemohly hlavy pomazané přenést přes vlastní pocit důležitosti a tato pasáž je dodnes nejvíce ignorována. Až do dneška se však česká ornitologie nejvíc zajímá o ptáky, žijící v okolí vody. Dění okolo pojmenování ptáků mě přestalo nějak oslovovat, když tedy v roce 2003 vyšla ona celková práce a přestal jsem tomu věnovat pozornost. Také jsem již neměl místo, kam dávat všemožné ornitologické zprávy, knihy a časopisy a přestal odebírat i známou Sylvii. Soustředil jsem se jen na to, co vidím na vlastní oči.

Budníček hnědý z Českého lesa Foto: Petr Lang

Až tedy takhle vloni po vánocích přišel impuls, když dostal bratr pod stromeček exkluzivní dárek, v hodnotě přes 2000,- českých, totiž velkou fotografickou knihu o evropských ptácích, kterou mě na týden zapůjčil. To jsem se zase po čase nastartoval. Strnad severní, dříve laponský, dostal nové rodové pojmenování, které jsem si nakonec nezapamatoval, ačkoliv jsem se o to tedy snažil. Ponejprv jsem si tedy myslel, jestli nejde o nějakou kytku. Nejvíc mě dorazilo, že autoři překladu uznali za vhodné změnit pojmenování amarantů malých - Lagonosticta senegala, změnit jej na rudozobý nebo červenozobý. Nemám zrovna tu knihu po ruce. Krucipísek, ti ptáci si svoje české pojmenování nesou více jak sto let a najednou se tady objeví někdo, zřejmě v této pasáži tak zvaná rychlokvaška, jak se česky říká a usoudí, že jeho typickým znakem je červený zobák. Ano, je červený zobák typickým znakem, avšak pro téměř celý rod amarantů, Lagonosticta.

Ačkoliv, jak jsem již řekl, jsem se o tuto problematiku přestal v zájmu zachování svého duševního zdraví zajímat, nejsme pány svého vlastního osudu. Najednou klik a vyskočila na mne značně obsáhlá práce, kterou se snaží názvoslovná komise obhajovat svojí činnost. Nějak jsem nestačil ani zaznamenat, že ČSO ustanovila v roce 2021 nějakou názvoslovnou komisi. Zřejmě můj k tomu kompetentní andělíček strážníček nějak zařídil, aby mě snad z toho nakonec nešíblo. A teď zase nějaký rarášek to přes jeho cenzuru zase protlačil. Na štěstí jsem to ani nestačil přečíst celé a znovu to ani na netu nenašel. Protože však autor toho textu se několikrát vymezuje proti vulgárním výrazům na nějakém, snad původně ekologickém serveru, usuzuji, že tedy neutuchající činnost napravovatelů vyvolala vzrušenou polemiku.

Nu což, když nejde o život, nejde o nic, znáte to. Autorům bych ovšem doporučil jako povinnou četbu stať pana docenta dr. Waltera Černého z knížky Zdeňka Klůze Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii, která nese název Dějiny našeho ornitologického názvosloví. Kdyby tu pasáž skutečně dopodrobna četli, možná by se potom potkali s odpovědností k rodnému jazyku a potažmo i k ornitologii. Já za sebe bych prosil, pánové, nedělejte nám v tom čurbes. Jde nám většinou o ptáky, ne o to, jak se jim má podle vás správně říkat. Zítra se v tom nakonec nemusí vyznat vůbec nikdo.