Jaro 2024 a pozorování ptáků

My, co jsme domovem na severní polokouli, jsme zvyklí dělit si rok na čtyři různá období. Za nejpříjemnější k životu považuje většina z nás roční období, kterému říkáme jaro. Nejvíce asi básníci. Astronomické jaro začíná, jak všichni víme, 21. března. A končí potom až 21. června. V období tří měsíců, kdy tedy máme jaro, může být počasí zatraceně různorodé, jak zase všichni víme. Může nám sněžit třeba i v květnu, což jsem osobně zažil, anebo dokonce i v červnu, jak jsem slyšel vyprávět. Aby jeden vzpomínal na jaro pohledem básníka, musí přijít náhle, nejlépe po tuhé zimě. Stalo se někdy začátkem padesátých let, kdy jsem jako neduživý hubeňour byl poslán na ozdravovnu Bukovany na středním Povltaví. Samotný ozdravovací pobyt připadá mi dnes spíše jako přípravný kurz pro základní vojenskou službu a za vzpomínky ani nestojí. Nezapomenu však nikdy na příchod jara, jaký jsem tam zažil. Jeden den jsem měl ještě na hlavě naraženou beranici a za krkem mě studil sníh po koulovačce, aby přes noc náhle dorazilo jaro. Ráno nás vzbudil zpěv ptáků, slunce svítilo, sníh tál takovou rychlostí, až to bylo slyšet a v louži po náhle roztátém sněhu se koupalo hejnko strnadů. Několik takových rychlých příchodů jara jsem ještě zažil opakovaně, ale nikdy to již nebylo tak dokonale zrežírované, zrovna jako ve filmu.

Letos tedy máme první třetinu jara za sebou, chvíli to vypadá, jako tedy, že jaro již opravdu je, dnes tedy zrovna zase jako kdyby nebylo, musel jsem si obléknout teplou vestu. Měli bychom si tohle pamatovat nějak v delších časových úsecích, abychom svému okolí, kterému někdy říkáme příroda, lépe rozuměli. Jenže nepamatujeme.

V roce 2013 muselo být deštivé jaro, protože támhle kousek od Rakovníka, na jednom místě zůstala stát voda v poli až do podzimu a vytvořila velikánskou louži. Vyhnízdila tam tenkrát rodinka kachen a dokonce i čejky. Vyfotil jsem tam v tom roce i na pět druhů bahňáků a objevil místo, kde fotím pravidelně ptáky „na gritu“. Manželka si tam koupila chalupu a já nesnáším hukot sekaček na trávu. Mám dávno odsekáno. Od dětství jsem se nasekal trávy tolik, že mám splněno. Byl začátek května, pršelo a v televizi dávali Rosemarie Pilcher, nebo jak se to jmenuje. Ten slaďák pro ženy, při kterém mě naskakuje husí kůže. Vlezl jsem do auta a jen tak zbůhdarma jel poznávat okolí. Přijíždím ke hrázi takového menšího rybníka a najednou koukám, jak tam několik stehlíků zobe bláto. Tak jsem objevil místo, kam ptáci pravidelně létají zobat drobné kamínky, které jim prý pomáhají trávit. Jezdím tam nynčko pravidelně na pozorování a počty ptáků zapisuji do sešitu, který jsem koupil u Lidla. Byl tak laciný, že se musel koupit. Mám proto nějaký srovnávací materiál, získaný vlastním pozorováním. To, co vidíte skutečně na vlastní oči je k nezaplacení. Co vám kdo bude kukat? Oko vidí, oko není žádný jiný orgán určený původně k jinému účelu.

Konipas bílý Foto: Petr Podpěra

Tak co jsme tedy viděli na začátku letošního jara?

Žádná krutá zima letos nepanovala, to si zajisté každý pamatuje. Ačkoliv jsme tedy v závěru letošní astronomické zimy obnosili spíše lehčí ošacení a potom bylo i nějaký ten čas vyhledat oblečení letní, příroda se postarala o to, abychom snad nezchoulostivěli. Pravda, zima byla teplá a její přechod v jaro nenápadný. Všechno vykvetlo o nějaký ten čas dříve jak třeba před rokem. Dívám se z okna a kvetou bezy, to je asi tak o tři neděle dříve. Ale jak je to s ptáky?

Musím říci, že používám dva pohledy. Jeden pražský, ten druhý mám z venkova. Oba ty pohledy se liší. Ten pražský býval původně vlastně venkovský, když přímo pod okny bylo pole vojtěšky. Za ním býval lom na opuku. Samozřejmě bývala zcela jiná i skladba ptačích obyvatel. Nemohou tady být vysloveně polní ptáci, když celé okolí poměrně hustě zarostlo. Na druhou stranu je to však i k zamyšlení. Původně krajina zemědělského rázu nebyla nikdy ošetřována moderní zemědělskou chemií, tudíž by se tady mělo více dařit jak hmyzu, tak i ptákům, kteří se tím hmyzem živí. Avšak nějak to vůbec nepozoruji. Třeba hejna zimujících havranů se viditelně zmenšila, tedy pohledem z mého okna, ale pozoruji, že se při svém denním shonu za potravou spíše posunula ven z města, směrem do chemií ošetřované krajiny. Navíc jsou hejna havranů smíšená s kavkami. Někdy před padesáti léty jste v Praze neviděli žádnou kavku a ornitologové zakládali skupiny k jejich studiu, protože se zdálo, že kavka je extrémně ohrožený druh. Dnes jich je plná Praha.

Nejviditelnější je ovšem v Praze populační exploze straky. Strakám se daří extrémně. Původně pták spíše otevřené krajiny, řídce porostlé keři podél silnic a železničních tratí. Na městské prostředí se adaptoval náramně. Ještě před příchodem strak se však na pražské prostředí adaptovala sojka. Svým chováním mnohem nenápadnější pták než straka, proto její přítomnost nebyla až tak nápadná. Zajímavé je pozorovat vzájemné vztahy různých krkavcovitých, dříve havranovitých ptáků. Havrani rozhodně straky nemají právě v lásce a straky se drží od havranů v uctivé vzdálenosti. Straky pak zrovna nemusí ve své blízkosti sojky a dá se říci, že je i napadají a jejich stavy do jisté míry i tlumí.

Strnad obecný Foto: Petr Podpěra

Populační exploze strak asi ještě nedosáhla svého vrcholu, i když je jasné, že jejich počet na určité ploše musí mít nějakou hranici. To se však ponejprv projeví na okolí takového místa, kde počet strak dosáhnul svého maxima. Také ve svém současném venkovském rajonu pozoruji stále zvyšující se počet strak. To se musí nějak projevit, nesmíme se divit, když budeme vídat stále méně zpěvných ptáků. Vedle strak vidím ze svého okna jako nejnápadnější ptáky holuby hřivnáče. Objevili se letos předpisově ze dne na den, avšak také dobře o tři neděle dříve. Letos ovšem v neobvyklém množství. Je vidět, že jejich městská populační exploze asi vrcholí. S hnízděním začali okamžitě, již 8. dubna jsem našel první vypité holubí vejce. Ačkoliv jsou jejich hnízda nutně vystavena predaci strakami a sojkami, dokáží tito ptáci vyhnízdit v dostatečných počtech.

Zajímavé je sledovat chování drobných ptáků. Většinou sedím u PC u okna umístěného směrem k jihu. Vegetace před domem není až moc hustá. Lojovou kouli, kterou jsem přivázal k parapetu z kontrolních důvodů, sežraly pouze straky. Od ledna do dubna jsem na ní neviděl žádnou sýkoru. Z druhé strany domu, je situace jiná. Na lojovou kouli létají koňadry i modřinky. Na zahradě u sousedů je tam hustý tis a břečťanem porostlé kůlny. Ptáky od kosů, sýkor, špačků, pěnic zahlédnu, ale okamžitě mizí v husté vegetaci. To svědčí o zvýšené míře predace. Populační exploze krahujců v Praze je sice již za svým vrcholem, ale chování jejich kořisti svědčí o jejich přítomnosti.

Situace na venkově není totožná s tou pražskou. Vývoj tak zvané urbanizace, totiž osídlování měst některými druhy ptáků, je sice patrný i na menších městech jako je Kladno nebo Rakovník, ale není tak nápadný jako v Praze. Svoje pozorovací stanoviště na venkově jsem v letošním roce, shodou okolností navštívil letos zatím jen čtyřikrát. To je zatím málo na to, abych zaznamenal případné změny. Na místě, na které létají ptáci na grit, došlo však k malé změně. Silničáři tam porazili dvě staré švestky, které byly sice proschlé, nicméně živé. Ptáci na ně rádi usedali a já ulovil hodně slušných fotek. Stalo se to dosti necitlivě a jsem zvědav, jestli to nebude mít negativní vliv na oblíbenost toho místa pro ptáky. Na konci sezony to budu moci nějak vyhodnotit.

Z mého pozorovacího místa, tam na gritu, je dobře vidět na ptáky přilétající pro svojí dávku kamínků, ale i na hladinu přilehlého rybníka, který podle rybářských údajů má výměru 3,5 hektaru. Má i nevelké rákosové porosty. V roce 2013, kdy jsem to místo objevil, tam vyhnízdil pár labutí, divokých kachen povícero, to jsem nedokázal spočítat. Zaznamenal jsem hnízdění dvou párů lysek a dvou párů potápek malých. Zaznamenal jsem slípky zelenonohé s mláďaty. Hnízdil tam i ledňáček a jeden pár motáků pochopů. Dnes tam všichni tihle ptáci nejsou, druhým rokem jsem tam neviděl ani ten známý pohled na matku kachnu s vláčkem malých kachňat v závěsu. Zato jsou tam bobři. Každou chvíli můžeme zaznamenat někde nějakou poznámku o evropsky chráněných bobrech. Jsou to hlodavci, kteří se vyznají ve vodním živlu a o kterých vlastně nic nevíme. Respektive znalosti, kterými naši předci kdysi disponovali, dávno vymizely. Bobr je spíše noční živočich, kterého jen tak za denního světla neuvidíte. Já si tedy myslím, že je to zvíře užitečné tak leda pro kanadské zálesáky na čepice, tím ocasem dozadu, aby jim nepršelo za límec. Ponejprv poznáte jejich přítomnost jen podle do vody poražených stromů. Zvíře je to velikosti menšího psa. Protože ten můj rybníček leží na docela malém potoce, který dole ústí do Berounky, museli tihle bobři dorazit sem nahoru právě podél toho potoka. Jaká je situace dole na řece nevím, nemám již na nějaké pěší pozorování patřičnou kondici. Ukazuje se však, že bobři dorazili již i do Prahy, protože hned u řeky pod tržnicí (dříve jatka), pozorují lidé od tramvajové zastávky okousané topoly. Nejspíš to tam nějakým zvědavcům nakonec spadne na hlavu. Na Orlickoústecku již odbor životního prostředí, světe div se, povolil odstranění některých bobřích hrází, protože v případě povodní by to udělalo pěknou rotyku. Vcelku je vidět, že u bobrů probíhá slušná populační exploze. O jejich vlivu na okolí pak svědčí to, co jsem viděl vlastním okem. Vodní ptáci se vytratili! Doufám, že se nedožiji toho, až tihle hlodavci provrtají hráz Rožmberka a šplouchne to až do Prahy. Ještě, že bydlím na kopci.

Jeden neostrý bobr Foto: Petr Podpěra

Jinak jsem však letošním jarem docela navnaděn. Na zahrádce sice nic moc, na půdě se usadily kuny a je to znát. Majitelka nemovitosti jim to tam sice vylepšila nějakým příšerně smrdutým sprejem, já jen doufám, že je příště nenajdu v posteli, kde samozřejmě vystříkáno není. Vlaštovky jsem venku sice již pozoroval, avšak nikoliv v plných počtech. Inu, i to staré lidové přísloví říká, že jedna vlaštovička jaro nedělá. Stehlíci i konopky si stále létají na svůj grit. Několikrát v posledních létech byla zaznamenána na Rakovnicku přítomnost dudků. Jsou dobře rozeznatelní v letu podle svého výrazného způsobu letu. Viděl jsem tam dudka letos již dvakrát. Bohužel jen přes přední sklo auta, nedal se vyfotit, neb to okno bylo špinavé. Jak jinak? Alespoň jsem jej dostal znovu do oka. Někde je tam znovu najít a ulovit nějakou tu fotečku, to by se mi tedy líbilo.

Při prvním pobytu na stanovištích jsem ku podivu v širém okolí nezaznamenal ani jediného konipasa bílého. Asi jich v letošním roce dorazilo domů nějak méně, anebo si někteří ještě dávají na čas. Při druhém pobytu jsem však již přistihnul pás konipasů, který pilně sbíral materiál na stavbu hnízda.

Teplé počasí nemuselo zlákat ani všechny druhy ptáků, kteří se k nám vrací ze zimovišť. Při první kontrole nebylo třeba ani vidu ani slechu po strnadech lučních na lokalitě, kde jsou pravidelně k zastižení, aby o čtyři dny později opět byli tam, kde pravidelně bývají.

To by asi bylo tak všechno k první třetině letošního jara. Doufám, že se brzy oteplí a zbytek tohoto ročního období dostojí svojí pověsti nejpříjemnějšího období roku.