Pata dole a přesto neprošlápnutá?

Zásady správného sedu alespoň teoreticky zná asi každý – sedět hluboko v sedle s nohou volně spuštěnou dolů tak, aby rameno, kyčel a pata jezdce tvořily přímku. Tělo je uvolněné, ale přesto zpevněné, pata hluboko prošlápnutá… moment, opravdu je to tak správně? Kde se vzala poučka, že správně sedící jezdec musí mít prošlápnutou patu? Je na ní něco pravdy?

Nebudu vás napínat a hned na začátku prozradím, proč je prošlápnutá pata špatně (pro ty čtenáře, kteří nemají trpělivost číst až do konce). :-)

Aby se jezdec v sedle (ale i kůň) cítil dobře, musí být zpevněný, ale současně pružný, aby dokázal absorbovat pohyb, vytvořený hřbetem koně. Tento přijímaný pohyb je postupně „rozpouštěn“ ve všech částech jeho těla. Pokud jezdec pruží správně, žádná jeho část se nemusí pohybovat moc. Každá však odebere nějakou energii a výsledkem je ladnost, vyváženost a pocit, že se jezdec v sedle vlastně skoro nehýbe. Co konkrétně v našem těle pruží? Kosti moc ne, ale vše ostatní - šlachy a vazy, ale i klouby, které mají svůj rozsah pohybu. Ten rozsah pohybu je ale daný – je omezený a někde končí. Pokud máme kloub ve střední poloze, je nejuvolněnější, má největší možnost pohybu na všechny strany a tudíž i největší pružnost. Pokud ho máme ve kterékoli z krajních poloh, jeho pružnost je značně omezena.

V této poloze už kotník opravdu pružit nemá kam. Mimoto si na fotografii všimněte, jak prošlápnutá pata tlačí chodidlo dopředu, takže se narušuje linie rameno-kyčel-pata. Foto: Kateřina Lipinská

A co se stane, pokud máme omezenou pružnost některého kloubu? Některý jiný kloub, klouby, nebo jiné části těla musí toto omezení vykompenzovat a pružit víc. A rovnováha je narušena. Jestli jste někdy viděli jezdce, kteří třeba v pracovním klusu výrazně kývají hlavou nahoru a dolů, tak to je důsledek ztuhlosti jinde, kompenzované nadměrným pohybem krční páteře. Totéž je třeba i houpání rameny nebo mávání lokty. Nikdo nejsme optimálně stavění ani uvolnění, všichni máme své slabiny a bloky a oproti tomu místa hyperpohyblivá, která kompenzují. Je to přirozené a můžeme se jen snažit na sobě pracovat, aby se to věkem nezhoršovalo (čas bohužel hraje proti nám), a pokud možno i trochu zlepšilo. Proto je mimochodem tak strašně důležité cvičit pod (alespoň občasným) dohledem odborníka – zajistí, že skutečně pracují ty partie našeho těla, které pracovat mají, a nepoužíváme místo nich nevědomě pružnější části, které nás poslouchají lépe.

Ale to jsem odbočila, zpět k prošlápnutým patám. Zkuste si na chvíli prošlápnout patu – do jaké polohy se tím dostává váš kotník? Samozřejmě do krajní. Pokud se tedy budete na koni snažit jezdit s prošlápnutou patou, cíleně se ochuzujete o možnost jednoho místa na vašem těle absorbovat pohyb koně. Váš kotník tam přestává fungovat jako tlumič nárazů. Navíc se jeho ztuhlost pravděpodobně přenese i výše do kolene a kyčle. Důsledkem bude buďto ztuhnutí celého těla, nebo „rozpojení“ těla tam, kde je nejpohyblivější, a nadměrný pohyb v jiném místě (například v bedrech), přesně jak jsem vysvětlila výše.

Přesto dejte patu dolů!

Pokyn „patu dolů“ by tedy nikdy neměl být prováděn prošlápnutím paty. Má svůj smysl v případě, že nadměrně pobízející jezdec se snaží dosáhnout na koně vytažením paty nahoru a měl by mu připomenout, aby nohu spustil zpět do střední polohy, tedy tak, aby chodidlo bylo rovnoběžně se zemí, podobně jako kdybychom na ní stáli.

Jinak patě není potřeba připomínat, aby byla ve správné poloze, protože o to by se měla postarat gravitace. Postačí, pokud nohy uvolněně spustíme dolů – vlivem gravitace klesne koleno a stejná síla bude působit i na patu – při každém kroku tak nepatrně klesne dolů, čímž zajistí, že kotník bude v pohybu pružit. Pokud tedy uvidíte jezdce, jehož chodidla se ve třmenech mírně pohupují nahoru a dolů s uvolněným, pružným kotníkem, dívejte se dobře, protože je to pravděpodobně jezdec, který sedí správně a pruží v celém těle.

Kde se vzalo „prošlápni paty“

Tady mohu jedině spekulovat, ale domnívám se, že to souviselo se snahou přimět jezdce, aby spustili nohu níž a tak se usadili hlouběji. Jenomže správného spuštění nohy níž, popsaného výše, nelze dosáhnout tlačením samotné paty dolů. Noha se musí spustit již od kyčle a to pouze tak, aby všechny klouby nohou byly ve svých středních polohách. Nejčastějšími příčinami „krátké nohy“ a vytahování pat nahoru je buďto zkrácení vazů kolem kyčlí, anebo snaha držet se na koni křečovitě svaly. To je věc, kterou bychom neměli nikdy dělat. Dovolím si na závěr ocitovat větu Sally Swift, zakladatelky Centered riding a expertky na vyvážený sed: „Jezděte kostmi, ne svaly.“ Znamená to, že se nesmíme snažit silou svalů dostat tělo do nepřirozené pozice, v níž budeme blokovat sebe i koně. Svaly, které musí na koni primárně pracovat, jsou svaly „core“, středu těla, která udržují tělo v rovnováze a pozitivním napětí.