Historie chovatelství v českých zemích - chov koní
Znát historii národa patří k všeobecnému vzdělání, nahlédnout do historie našeho zemědělství je zajímavou cestou na dvory a statky našich předků. Proto jsme se rozhodli přinést zajímavé informace z dějin našeho zemědělství. Postupně budeme sledovat vývoj chovu koní, skotu a prasat, vrátíme se do počátků chovu ovcí a koz či drůbeže, budeme sledovat snažení rybářů a nevynecháme ani včelaře.
Dosud zmiňované způsoby využití koní se týkaly především zájmů šlechty a později podnikatelů. Z tohoto důvodu byli koně převážně v držení šlechty, která však ve vlastní ekonomii na ně hleděla spíše jako na tahouny. Přímo na panských dvorech se vyskytovali koně pro polní práce, ale ve větší míře koně jezdečtí pro potřeby vrchnosti a některých jejích úředníků. Pro lehkou osobní přepravu zde byli tzv. koně špitální, tj. staří a dosluhující. Ovšem nechyběli ani šlechtici, kteří měli v koních zvláštní zálibu (Waldsteini, Colloredo-Mansfeldové, Kinští a řada dalších). Tito milovníci koní zřizovali své vlastní hřebčince, dováželi ušlechtilé koně ze zahraničí a podíleli se na zušlechťování nejenom koní svého vlastního chovu, ale často i chovu obecně. To, že vrchnost měla zájem i o chov koní mezi svými poddanými, byla její cílená zištnost. Selské potahy z velké části obdělávaly panská pole v rámci robotních povinností. Ve většině případů poddaní k robotním pracím využívali skot, převážně krávy a v menší míře voly. Koně pro ně byli drazí, a navíc neustále hrozilo jejich zabavení armádou bez náhrady v případě válečných konfliktů. Proto se poddaní snažili všemi způsoby bránit se nebo obcházet příkazy a zákazy, kterými je vrchnost do chovu koní nutila. O tom, jaké druhy koní se v selských usedlostech v minulosti chovaly na našem území, v malé míře vypovídají tzv. hospodářské instrukce jednotlivých panství. Více poznatků přináší Zpráva o dobytku koňském, kterou napsal v polovině 16. století rytíř Jan Dobřenský. Vypovídá, že v Čechách se chovají koně pěkní a znamenití, kteří se poznají podle jednotlivých krajů jako nymburský a čáslavský, kde jsou koně více narostlí. Dobřenský zřejmě porovnával místní koně s cizími plemeny, která se již v té době v Čechách vyskytovala (koně španělští a italští v císařském hřebčíně v Kladrubech nad Labem a koně válečníků z třicetileté války). Ani v instrukcích, vydávaných speciálně pro hřebčince, není mnoho informací o vzhledu místních koní, ale dávají přehled o způsobu jejich krmení a ošetřování. Vyplývá z nich, že koním byla již v té době věnována maximální péče, jaká nebyla poskytována žádným jiným hospodářským zvířatům. Předpisy, kolik ovsa a slámy, kdy a jak se mají koním podávat a jak se mají napájet, jak se mají ke koním chovat ošetřovatelé a povinnost informovat majitele o všech změnách, vypovídají o opravdovém zájmu o tato zvířata. Hřebčinecké instrukce nařizovaly i pečlivé vedení rodokmenů koní v chovných knihách, které představovaly jednak účetní knihu a jednak sloužily k posuzování zvířat. Z instrukcí však nelze zjistit mnoho o vlivu hřebčínů na selský chov, pouze se lze z jednotlivých útržků domnívat, že šlechtické hřebčíny v selském chovu ještě v 18. století nehrály žádnou roli (např. ještě r. 1725 bylo v Kladrubech zakázáno připouštět císařské hřebce k cizím klisnám) a jejich stav byl na velmi nízké úrovni. Selští koně byli malého vzrůstu a nezdravého vzhledu, protože byli předčasně zapřahání, aby mohla být plněna robotní povinnost. K podpoře chovu koní nařídil císař Karel VI. několik opatření, která ho měla vylepšit.
Jedním z nich byl zákaz vývozu koní a nařízení věnovat větší péči chovu a využívání kvalitních hřebců a klisen k plemenitbě.
Další kroky k podpoře chovu koní provedla za své vlády Marie Terezie. Jedním z jejich důležitých opatření byl patent z r. 1763 o zavedení jednotného chovu koní. Na jeho základě byla říše rozdělena na menší chovatelské oblasti a vrchnosti byl nařízen soupis hřebců s výškou v kohoutku nejméně 168 cm podle jednotlivých panství a označení ožehem klisen vybraných do chovu s hříbaty do tří let.
Patentem bylo nařízeno i zřizování připouštěcích obvodů. V následujícím roce 1764 vydala Marie Terezie nařízení o zřizování erárních hřebčinců, bezplatném připouštění klisen a volném prodeji koní. Pokračovatelem ve zlepšování chovu koní se stal i Josef II. I on zřizoval nové zemské hřebčince, koordinoval připouštění hřebců a zřídil zvěrolékařskou školu, jejíž základ položila již jeho matka.
Vypisoval chovatelské prémie, podporoval vydávání hipologických publikací atd. Dozorem nad plemenitbou v zemském chovu byla dvorským dekretem z r. 1781 pověřena vojenská správa. Ta vyhledávala a vykupovala vhodné plemenné hřebce a umísťovala je na hřebčí císařské stanice v sídlech vojenských pluků v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Z nich byly později zřízeny samostatné hřebčince. I z císařských hřebčínů bylo pro tento účel propůjčeno 30 hřebců a další byli vybráni ze zemských chovů. Během osmi let působilo v Čechách 116 vhodných hřebců. I přes všechna tato opatření se chov koní, zdecimovaný po sedmileté válce, rozvíjel jen pomalu. Všechna opatření však směřovala ke kvalitativní přestavbě stáda zaměřené na zvyšování výkonnosti koní, avšak podle nároků armády, která měla stále vysokou potřebu koní pro jezdectvo a vozatajstvo.
Čerpáno z časopisu Farmář
