Jarní přílet stěhovavých ptáků

Některé druhy ptáků od nás na zimu odlétají, obvykle se říká, že na jih. Naprostá pravda to není, některým stačí, že popolétnou směrem západním. Správněji bychom měli říkat, že odlétají do zimovišť, prostě tam, kde se v zimě snadněji uživí. Jejich odlet bývá vcelku hodně nenápadný a termín pozvolný, zvláště pak proto, že přes naše území protahují i severněji od nás žijící populace různých druhů ptáků, které žijí i u nás. Ti naši mohou být dávno pryč a my pozorujeme, třeba nějakého Švéda nebo Fina. Jarní přílet vypadá trochu jinak. Jednak si mnohem snadněji všimneme, když nám najednou zpívá nad hlavou nějaký pták a přitom bylo před tím několik měsíců ticho, anebo vidíme nějaké velké, nezvykle velké hejno ptáků. Prostě vidíme nějakou nápadnou změnu.

Některé takové změny bývaly docela pravidelné, proto se dostaly i do lidových pranostik. Pokud se týká jarního příletu ptáků, nejznámější jsou asi dvě z nich. Ta první říká: „Na Hromnice musí vrznout, i kdyby měl zmrznout.“ Týká se skřivanů polních. Ti odlétají od nás většinou jen západním směrem k Atlantickému pobřeží Evropy, kde panuje mírnější podnebí. Pokud si pročtete starého Brehma, tedy jeho život zvířat, někde tam můžete najít, že je třeba v Belgii neměli rádi, protože jim ozobávali na polích salát a jeho pěstitelé sčítali velké škody. Párkrát jsem byl na jarních burzách v Holandsku nebo Belgii a zimní hejna špačků, kvíčal nebo cvrčal byla mnohdy svou početností možno nazvat spíše mračnem než hejnem. Taková velká hejna u nás mockrát neuvidíte. Bohužel skřivanů nám zbylo na našich polích tak málo, že jejich jarní přílet je v současnosti skoro nepozorovatelný. Protože Hromnice se slaví 2. února, můžeme tuto pranostiku považovat i za počátek jarního příletu ptáků, i kdyby to nebylo na den až tak přesné.

Čížek lesní Foto: Petr Podpěra

Druhá nejznámější pranostika pak říká, že na svatého Řehoře, čáp letí přes moře, líný sedlák, který neoře. Svátek svatého Řehoře slavíme 12. března a to by měl být jarní tah ptáků v plném proudu. Jak je tomu letos? Čápi to letos stihli o něco dříve. Již těsně před dvacátým únorem pozorovali lidé na komínech, jejich tradičních hnízdech, posedávající čápy. V Chebu, Klatovech a podobně. Ha, řeknou přívrženci katastrof způsobených globálním oteplováním, jasný důkaz. Běžní pozorovatelé se vyjádří krapítko mírněji. Mírná zima způsobila časnější návrat stěhovavých ptáků, řeknou. Dále svou myšlenku již nerozvádí. Kdo by si dal tu práci, že by skutečně četl Kosmovu kroniku, snadno by zjistil, že tenkrát bývalo mnohem tepleji než dnes. Pak zase bývalo, pravda, mnohem chladněji a nynčko se holt zase otepluje. Ještě já jsem se v obecné škole učil, že počasí se u nás mění, prý v pravidelných cyklech, z vnitrozemského na přímořské. Pokud si vzpomínám, takové cykly měly být sedmileté. Něco na tom bude, protože si pamatuji, že někdy takhle touto dobou jsem již do školy chodil v podkolenkách, jindy mě však zase omrzly uši. Někdy byl příchod jara náhlý, když z tuhé zimy, najednou ráno byla obleva, všechno teklo, ptáci zpívali a táta na venku našel první sněženku. Letos snad můžeme říci, že zima byla opravdu mírná, ale nerad bych to zařekl.

Ještě měsíc budeme mít tak zvanou kalendářní zimu. Nicméně si dovolím říci, že příroda se již opravdu probouzí. Jak se dívám z okna, sněženky, bledule a i čemeřice již kvetou a jak hlásí pozorovatelé, čápi si letos u nás pospíšili. Ale řekněte mi, jak oni až támhle někde v Africe, tisíce kilometrů daleko, nemaje internetu nebo mobilů či jiných lidských vymožeností, na tu dálku vědí, že u nás byla mírná zima? A tudíž, že se mohou vrátit domů o měsíc dříve. Samozřejmě se musí dát na cestu také o něco dříve, vždyť létají pořád stejně rychle. Jak to proboha dokáží, jak to mohou vědět? Pořád je tady něco, co by nám mělo ukazovat, jak jsme ve skutečnosti maličcí a jediné, co nám jde, je ve většině případů to, čemu říkáme obvykle rouhání. Někdy se také říká: vytahuje se jako kšandy.

Drozd zpěvný Foto: Petr Podpěra

Poslouchal jsem onehdá v televizi jednoho renomovaného klimatologa, který měl opravdu velké starosti, že támhle v Argentině mají příliš mnoho krav, které pšoukají a kazí tím ovzduší. Pravda, již po válce se k nám dováželo argentinské hovězí, které máma nekupovala, protože nebylo čerstvé. Nápadnější však je, když současně poslouchám, kolik bývalo dříve slonů, za faraonů je lovili například v Sýrii, anebo kolik bizonů se ještě relativně nedávno prohánělo po amerických prériích. Jak sloni, tak i bizoni jsou větší jak argentinská kráva, přičemž se živí stejným způsobem. Neříkejte mi, že pšoukají méně. Připadá mi, že tedy je rozumnější bedlivě pozorovat ptáky, protože oni toho umí viditelně více než my, v případě orientace a předvídavosti počasí pak rozhodně.

V časech brzkého jara jsou pak mezi tažnými ptáky nápadná hejna čejek chocholatých posedajících v polích, zvláště pak na vlhkých loukách. Jde sice většinou o ptáky severského původu, přes naše území pouze protahujících, avšak za vlhkých roků, mnohé zůstávají a na příhodných místech i zahnízdí. Jakmile i v pozdním jaru zůstanou někde v polích velké louže, které tam běžně nejsou, mnozí z ornitologů se radují. Budou bahňáci. Mezi ně řadíme i čejky. Naposledy jsem takový vlhký rok pozoroval na Rakovnicku v roce 2013. Zůstala tam v poli taková louže asi 20 x 30 m až do podzimu. Ulovil jsem tenkrát fotky asi čtyř druhů vodoušů a jespáků, někde v blízkosti vyhnízdily čejky i divoké kachny. V letošním roce zdá se mně být docela vlhko, proto si myslím, že pozorovatelé by měli věnovat zvýšenou pozornost nepravidelným, vlhkým místům v polích a případnému výskytu čejek. Jsou docela dobře pozorovatelné, protože varují, poletují typickým letem okolo.

Někteří ptáci táhnou na zimoviště a zpět v hejnech, jiní však nikoliv. V nejbližších dnes můžeme očekávat tah, třeba červenek. To jsou ptáci, přísně teritoriální, kteří drží svoje území, které brání vůči ostatním jak v době hnízdění, tak i při zimním výskytu. V zimě jsou u nás v současnosti ojediněle červenky pozorované, jinak jsou to však opravdu tažní ptáci. Jakmile však, třeba při jízdě autem, uvidíte na vcelku malém úseku několik červenek, je to známka toho, že právě táhnou. Takový zvýšený výskyt, známka tahu, může trvat však třeba jen pouhý den. Přes den se snaží nějak nakrmit, v noci pak letí dále. Téměř současně táhnou v tuto dobu i drozdi zpěvní. Je jich u nás v současnosti, oproti časům minulým, opravdu poskrovnu, když jich najednou vidíte, třeba pobíhat po silnici na kratším úseku, více kusů, jsou na tahu. Právě teď, někdy na začátku března, se objeví další z ptáků, jejichž přílet je nápadný. Najednou ze dne na den, vidíte samce holubů hřivnáčů, kteří zvláštním letem vyznačují svůj hnízdní revír. Vyletí do výšky, aby potom klouzavým letem zase někde přistáli. Jsou všude okolo, zatímco ještě včera jste žádného neviděli. Museli přilétnout v noci.

Skřivan polní Foto: Petr Podpěra

Právě touto dobou se budou někam na sever vracet i hejna čížků. Odborná literatura tvrdí, že až 90% populace tohoto, kdysi populárního klecního ptáka, hnízdí v jehličnatých lesích severní Evropy. Jejich návrat na hnízdiště bývá sice většinou nenápadný a nepravidelný, ale čas od času se stává, že je opravdu mohutný a hladových čížků je najednou všude žluto. Hnízdí sice i u nás, zvláště pak v horských oblastech, ale hejna čížků, která můžeme pozorovat třeba na olších, anebo za slunných dnů, kdy se otevírají šišky jehličnanů, jsou většinou ptáci severského původu.

Opravdu tažným ptákem, o kterém to asi každý ví, je vlaštovka obecná. Netrpěliví jedinci, kteří se vrací domů někdy v první polovině dubna, se objevují i v lidové pranostice, která říká, že jedna vlaštovička jaro nedělá. Až někdy po polovině dubna se objeví vlaštovky v plném počtu, záleží však na počasí. Pokud počasí není právě příznivé, ostatně říká se přeci duben, za kamna vlezem, zdržují se vlaštovky někde nad větší vodní plochou, nad rybníkem, protože tam se drží většina létajícího hmyzu, kterým se živí. Vlaštovkám příbuzné jiřičky, přilétají o něco později, někdy o týden, jindy i déle.

Z hmyzožravých pěvců se na jaře objevuje nejdříve pěnice černohlavá. Samci jsou nápadní hlavně svým zpěvem a také dobře viditelní, protože stromy a keře ještě nemají plně rozvité listy. Rádi se v této době živí i bobulemi břečťanu, které právě na jaře dozrávají. Ačkoliv jsou plody břečťanu pro člověka jedovaté, ptáci je rádi berou. Zvláště pak kosové. Asi to má vliv na chuť jejich masa, protože krahujci, třeba, pokud je hlad nenutí, kosa nemusí. Pokud vidíte, že škubají kosa, znamená to, že v jejich okolí je docela vyžráno.

Vlaštovka obecná Foto: Petr Podpěra

Někteří hmyzožraví ptáci se vrací k nám až někdy na začátku května. Jsou to třeba ťuhýci, rorýsi, kukačky, žluvy.

Nejspíše posledním druhem ptáků, který se vrátí do našich krajin, aby zde vyvedl na svět svá mláďata, je však semenožravý hýl rudý – Carpodacus erythrinus. To je však dáno tím, že naše země leží na úplném okraji území jeho výskytu. Tito ptáci jsou svým původem ptáky Střední Asie. Druhem, který prosperuje a pozvolna zvětšuje území, na kterém se vyskytuje. Je to však druh tažný, avšak nezimuje někde v Africe, jako většina našich tažných ptáků, avšak až v Indii. Mají to tito ptáci poněkud delší cestu než z Afriky, proto jim to také trvá i o něco déle.

Tolik v kostce asi vše, co by měl vědět o ptácích každý, kdo se jejich pozorování občas i věnuje a mně tak nějak v rychlosti napadá.