Co nám to přilétlo na krmítko? Dokážeme to pojmenovat?

Petr Podpěra 20.10.2025, 13:00

37 11 minut čtení

Knihy o ptácích se vydávají především proto, že jdou dobře na odbyt. Dobře se prodávají. Je tomu tak průběžně po celou dobu, pomalu od vzniku knihtisku. Kdyby tomu tak nebylo, nemělo by to v podstatě žádný smysl je vydávat, protože někdo to tak jako tak zaplatit musí. Některé takové knihy jsou opravdu výpravné, drahé a vydávají je jen opravdu zavedená nakladatelství, ovšem jen v nevelkém, předem dobře spočítaném počtu výtisků. Muzea, vědecké instituce, či společnosti je nakoupit musí, lidé si takové publikace budou půjčovat. Jak takové publikace vlastně vznikají a do jaké míry jim můžeme věřit, je otázka, kterou si téměř nikdo ani nepoloží.

Knihy o ptácích s nejvyšším nákladem

Nejoblíbenější jsou tak zvané „polní atlasy“, publikace, které unesete v batůžku a vybavené ilustracemi, podle kterých si můžete ověřit, že váš odhad na druh ptáka, který vám právě přiletěl na krmítko, či snad jen přeletěl před nosem je správný. Určit správně druh ptáka, kterého pozorujete, je vůbec to nejzákladnější, co se musí stát. Od toho se potom všechno další dále odvíjí. Že kočka není pes, to každý ví, rozlišit ptáky pak již zase tak jednoduché není. Samozřejmě se to musíte někde nebo od někoho naučit. Tady již začínají problémy. O skutečné znalce je bída a dokonce i na vysoké škole se prý učí ornitologie jen dva semestry. To je hodně málo na tak rozsáhlý repertoár. Proto musíte sbírat poznatky po celý život a ovšem, naučit se oddělovat zrno od plev. Mnohokrát není pravda to, co se vám říká. Třeba mě kdosi napsal: „Každý člověk se základním vzděláním se učil ve škole, že predátor nikdy nezlikviduje svou kořist tak, že ji vyhubí, to dělá jen člověk“. To je samozřejmě nesmysl, který odporuje logice a také onomu základnímu přírodnímu zákonu, který formuluje přežití tak, že každý se musí nažrat a přitom se nenechat sežrat. Jestliže se to takto učí na základních školách, nesmíme se divit, že to vypadá tak, jak to vypadá. Dnešní odborníci se diví, že kdysi naše nejhojnější sova, totiž sýček obecný, je na vyhynutí. Formují se skupiny pozorovatelů na ochranu sýčka, vyvěšují hnízdní budky a pozorovatelé se diví, proč je tak málo sýčků, když je dost myší? Inu on sýček je od dubna až po léto výrazně hmyzožravý. Stačilo by pozorně číst Brehmův život zvířat. V Itálii si kdysi drželi lidé sýčky jako domácí mazlíčky, protože jim pomáhali likvidovat šváby. U nás od dubna až do léta lovili sýčci převážně dva druhy chroustů, kterých bývalo opravdu, po Ostravsku hafo. Dnes se tomu většímu říká chroust obecný a neviděl jsem jej dobře čtvrt století. Pak existuje chroustek letní, který býval všeobecně známým pod jménem babka. Je o něco menší, ale pro sýčky rovněž vydatné sousto. Začátkem prázdnin jich za soumraku létala mračna. Neviděl jsem je také drahně let. Jestliže není dostatek kořisti, má takový predátor jen dvě možnosti. Buď vyhyne, anebo se musí odstěhovat někam, kde se nažere. Ovšem i takový predátor, jakým sýček je, může být také ohrožen. Třeba kunou. Člověk je ovšem jeden z nejodolnějších živočichů, který se v opravdu krajním případě uchyluje i ke kanibalizmu, aby dostál onomu základnímu přírodnímu zákonu. Nemluví se o tom, přitom se o tom ví.

Budníček hnědý Foto: Petr Podpěra

Chemizace zemědělství

Příčinou viditelného úbytku hmyzu bude nejspíše chemizace zemědělství, která započala někdy okolo roku 1960, původně jako program rozvoje podle KSČ, aby se posléze stala začarovaným kruhem. Základem všeho je zachování zemědělství, obdělávání půdy. Jak na to, abychom přitom neničili přírodu okolo, je v období poznávání. Jsme opět někde na začátku, proto i tak zvaná ochrana přírody, ať chce, jak chce, působí ve výsledku hodně impotentně. Že nejsou chrousti, je docela dobře viditelné. Jenže to není prvopočátek. Kdysi na okraji Prahy, již někdy od dob Rakouska, bývalo na Vypichu vojenské cvičiště. Plocha neoraná, trávou porostlá, avšak vždy nesekaná. Domov skřivanů a chocholoušů. Travní společenstva byla tenkrát zcela jiná než dnes. V současnosti se to musí sekat a nikoho to neudivuje.

A samozřejmě hrají v našem rozhledu svou úlohu i zdánlivé maličkosti, ke kterým správné rozeznávání ptáků patří. Sami sobě si však mnohdy házíme klacky pod nohy, místo toho, abychom si situaci zjednodušovali. Tím se zase vracím k těm naučným knížkám. Mám jich docela dost a mnohdy v nich čtu i pasáže, které možná nikdo jiný ani nečte. Kdo by třeba četl slovní popis takového stehlíka, když přeci každý z ptáčkařů toho ptáka dobře zná? Když mě tedy spadne do klína, náhodou, třeba napsat do další knížky popis stehlíka, za honorář, tak jej prostě opíši z nějaké jiné knížky. Která se tváří vědecky. Tak třeba v knize Fauna ČSSR, v podstatě té nejvědečtější knihy, která u nás v té době vyšla, se píše, že stehlík má záda bílá. Všichni však vědí, že je má hnědá a dokonce se podle té hnědé rozlišují i zeměpisné formy. Autor popisu balkánské formy třeba píše, že nominátní forma má typický rezavohnědý tón barvy zad, zatímco ta balkánská má na zádech barvu hnědošedou. Může být stehlík v přírodě s bílými zády? Jako rarita skutečně může, zdůrazňuji jako rarita.

Detail křídla budníčka hnědého Foto: Petr Podpěra

Určování druhu pěvců podle délky ručních letek

Některé druhy ptáků, pěvců, pokud je máte v ruce, se rozlišují podle délky ručních letek. Ručních letek mají pěvci podle dosavadních poznatků vždy deset. Někteří z pěvců, ačkoliv jsou si svým vnějším vzhledem k nepoznání podobní, liší se však diametrálně svým zpěvem a také tvarem křídla, když vnější ruční letky jsou různé délky. Například u budníčků, rákosníků nebo slavíků. Starší literatura, třeba u těch budníčků počítá krajní ruční letky vždy od kraje křídla. A samozřejmě i tak zvané polní atlasy. Od autorů zvučných jmen jako Roger Peterson, Makatsch, Jirsík, W. Černý, K. Hudec. K. Šťastný, kteří mě napadají zpaměti, aby najednou, svět se zbláznil, mladé pušky počítají ruční letky zevnitř křídla s odůvodněním, že ptáci začínají měnit peří, pelichat uprostřed křídla. Z hlediska mechaniky letu je to pochopitelné, z hlediska určování druhu naprostá blbost. Z kraje křídla se to jednak snadněji počítá a také pamatuje. Nehledě na to, že po celá desetiletí se to takto počítalo a to i v různých zemích jako jsou třeba Německo nebo Rusko. Jenže přes všechna úskalí pokrok nezastavíš. Dnes třeba máme mnohem, ale mnohem kvalitnější fotografie než ještě před nedávnou dobou. Většina opravdu kvalitních fotografií zobrazuje ptáky z profilu. Na takové fotografii z profilu může být zobrazeno nejvíce znaků z povrchu jeho těla, které jsou důležité pro určení druhu. Pokud počítáte důležité ruční letky z prostředku křídla, nemůžete je na fotografii nikdy spočítat. Pokud však počítáte z kraje křídla, tu fotografii si v počítači zvětšíte, spočítáte je raz dva. Pak se nedivte, že si sem tam opravdu myslím, že svět se asi zbláznil.

Zvětšený detail ocasu Foto: Petr Podpěra

Tvorba knih o ptácích

A teď si představíme, jak asi takové knížky o ptácích vznikají. V podstatě jde o dvě záležitosti. Text a ilustrace. Text bývá svěřen osobě, která má v ornitologii významnější postavení. Nedílnou součástí, zvláště pak tak zvaných polních atlasů, jsou ilustrace. Ty bývají buď malované, kreslené, anebo jsou použity fotografie. Jelikož autoři textu nebývají v současnosti i ilustrátory, vybírá autor textu, anebo vydavatel ilustrátora, kterému musí někdo předložit vzorek, podle kterého autor ilustrací pracuje. I v případě použití fotografií, nebývá autor textu současně i autorem fotografií. To, co je zobrazeno na fotografii za druh ptáka sice schvaluje autor textu, ovšem může se snadno mýlit. V podstatě druh určuje autor fotografie, ten však nemusí být až tak velkým odborníkem jako autor textu. Nakonec však vstupuje do hry redaktor, který může být pouze amatérským ornitologem, anebo dokonce ornitologem jen povrchním. Nakonec tak vstupuje do hry sem tam obvyklá chyba, které se lidově říká tiskařský šotek. Vyšla mně kdysi kniha, kde jsem byl autorem textu i fotografií. Poslední korekturu jsem k disposici nedostal. Je tam třeba fotografie dvou čížků s textem, že jde o pár, jsou to však dva samci. Nejvíce mě mrzí fotografie hýla formy cinerea, u které je uvedeno, že jde o samici, přičemž jde o samce. Kdo ty texty změnil nevím, ale již se nedalo nic dělat. Šotek. Anebo Ottův průvodce přírodou Ptáci, výpravná kniha, která vyšla v roce 2002. Na straně 317, vlevo nahoře je na fotografii představen lejsek šedý – Muscicapa striata, aby na straně 325 vpravo nahoře byl tentýž jedinec, na stejné fotografii, jen stranově obrácené, představen jako cvrčilka slavíková – Locustella lusciniodes. Jde však o lejska šedého.

Křídelní formule a tvar ocasu podle ruského klíče pro budníčky hnědého a většího

Podivné změny českých jmen ptáků

Zajisté v této situaci nijak nepřispívají změny pojmenování některých druhů ptáků, když jména zavedená a všeobecně používaná třeba i sto let, jsou najednou změněna na základě nějakého subjektivního názoru, který však nikdo jiný nezná. Příkladem budiž toto: Fauna ČSSR, díl 3/I, strana 663. Klíč druhů rodu Phylloscopus. Začíná to takto: 1. (2) Ani stopy zeleného a žlutého zbarvení, nejvýše spodina těla může být nažloutlá; spodní krovky křídelní rezavě skořicové, nohy světlé…. Phylloscopus fuscatus (Blyth, 1842) – budníček hnědý. Jde u nás vlastně o exotického budníčka, který žije na území Ruska, asi od Uralu směrem na východ, ale může se u nás vyskytnout. Ruština toho ptáka zná pod jménem buraja pěnočka. My starší, co do nás tloukli azbuku, víme, že buryj je hnědý. Hnědá barva opeření je tedy základním určovacím znakem. Jsou však i další znaky. První letka ruční, která bývá u pěvců zakrnělá, je neobvykle dlouhá. Z ocasních, rýdovacích pér jsou nejdelší ta prostřední, čili ocas je zakulacený, oproti ocasům našich budníčků, kteří je mají do vidličky. Z těchto důvodů nemohu uznat určení vyobrazení budníčka temného, jak byl budníček hnědý nevhodně přejmenován, kterého fotografie vyšla v časopise Kroužkovatel. Ptal jsem se oznamovatelů, jak byl tento pták takto určen a bylo mně řečeno ne jak, ale: My jsme jej tak určili. Bohužel špatně!

Proto mě i potěšil vtip o tom švýcarském ovčákovi a molekulárním genetikovi, který, jak se ukázalo, mnozí i znají a který si spletl ovci s ovčáckým psem. Je toho s určováním ptáků, zvláště pak v zimě hodně na pováženou. Zvláště pak u zimních hejn různých strnadů, jejichž opeření v podstatě neznáme. Nedivte se proto, že místo, aby rostl můj obdiv k naší ornitologii, můj obdiv se naopak ztrácí. No a vo tom to je.