Jak se mi snáší australáci - II.
Nejsem právě příznivcem různých dílek na pokračování typu Mission impossible 14., ale před dvěma roky jsem na těchto stránkách slíbil, že se podělím o zkušenosti a zážitky z chovu vybraných druhů australských papoušků ve smíšené voliéře a sliby se mají plnit nejen o vánocích.
Pokud chce laskavý čtenář následujících řádků znát historii, může si první díl na těchto webových stránkách najít, ale není to pro dále uvedené informace nutné. Jen pro přehlednost si dovolím uvést, že voliéra má dnes přibližně rozměry (šxdxv) 6x2x2 metry s jedním „letním záletem" 1x1x2 metry a jedním zimním záletem 2x2,5x2 metry.
V uvedeném prostoru se pohybují 3 páry korel, jeden pár andulek, dva páry papoušků nádherných, jeden pár papoušků horských a jeden pár, o kterém bude řeč později, protože nepatří právě k těm nejtradičnějším.
Historie vzniku této skupiny je poměrně zdlouhavá a tak ji nebudu příliš pitvat. Částečně šlo o mou snahu poručit větru dešti nebo alespoň tomu vytvořenému kousku přírody, což bylo samozřejmě velmi odvážné předsevzetí, které matička příroda rozcupovala na kousky. Z velké části pak došlo k jisté selekci i díky mé nedbalosti. V loňském roce jsem totiž získal neocenitelnou zkušenost pro začínající chovatele. Pokud se rozhodnete vybudovat venkovní voliéru, rozhodně doporučuji nešetřit na kvalitním materiálu. Mým papoušků se po náročné zimě 2009-2010 podařilo ve zvětralém betonovém základu proklovat dostatečně velký otvor, díky kterému svou domnělou volnost proměnili v absolutní svobodu. V jediném okamžiku jsem tak přišel o deset kousků, bohužel většinou těch větších, tedy o papoušky nádherné a horské (6), dvě korely a dvě andulky. Pokud mají chovatelé svého patrona, potom já ještě musel mít hejno andělů strážných, protože během čtyř dnů se mi jich různými způsoby vrátilo devět. Sameček andulky se vrátil dobrovolně stejnou cestou, kterou použil pro únik. Asi nechtěl nechat partnerku, která původně odmítla emigrovat, samotnou. Jo, láska je láska.
Chytání ostatních uprchlíků chvílemi připomínalo špatně režírovanou grotesku. Ostatně zkuste zapojit svou fantazii a představit si následující situaci. Malá středočeská obec na břehu Labe. Po asfaltové cestě, vedoucí asi 20 metrů od břehu, lemované spoustou vzrostlých stromů, pobíhá zmateně člověk. V jedné ruce drží klec, ve druhé teleskopický podběrák na ryby o délce cca 2 metry, rozhlíží se po stromech a s voláním „Na, puťa puťa" láká exotické ptactvo rozptýlené v korunách stromů asi ve výšce 15-ti metrů. Ptactvo, a to už nejen to exotické, na tuto osobu blahosklonně shlíží ze své perspektivy a štěbetá si pravděpodobně něco o tichých bláznech. Proč by měli ti svobody chtiví opeřenci reagovat na nabídku oschlých semínek, když na stromech právě raší čerstvé lístečky.
Šťastnou náhodou a za vydatného přispění mé drahé polovičky se podařilo odchytit samici papouška nádherného a to bylo opravdu štěstí, protože s nabytou svobodou se v samečcích zvýšila i hladina hormonů. Během další hodiny se totiž čtyři z nich (3 nádherňáci a jeden horský) nechali nalákat na past s touhle samičkou. Pánové obávám se, že nějak podobně to s námi provádí naše partnerky, před kterými tímto smekám. V každém případě, víkendová procházka místních obyvatel a jejich ratolestí podél řeky nahradila návštěvu ZOO, nehledě na komickou vložku na motivy jedné části z pohádky O chytré horákyni.
Po přečkání zimy 2010-2011 a doplnění počtů na patřičné dvojice (alespoň matematicky vzato) začalo jarní hemžení. Nejdříve ta negativní stránka takového chovu. Pokud se vyskytne byť jediný agresivní člen, je to problém. Než se mi podařilo zjistit, že tím agresorem je samička andulky, přišel jsem o tři snůšky korel a to již včetně vylíhnutých mláďat. Jen náhodou jsem přistihl tuto samičku v jiné budce ale masakr už byl dokonán. Dostala okamžitě doživotní žalář ve formě pobytu v kleci u sousedů, kteří se jí, i s vědomím jejích přečinů, ujali. Následně se situace uklidnila a všechny tři samičky korel se rozhodly snášet do jedné budky. Je zřejmé, že i matka příroda racionalizuje. Celé hejno se pak svorně střídá a to i v krmení již vylíhnutých jedinců. Kupodivu rozdíl velikosti mláďat neznamená, že ba ta menší byla utiskována, nekrmena nebo dokonce ušlapána. V tom jsou tedy korely absolutně nekonfliktní a s ostatními druhy se velmi dobře snáší.
Také u papoušků horských a nádherných jsem, kromě námluv a hlídání hnízdní budky, nepozoroval žádné příznaky agresivního chování. Ke složení párů došlo velmi rychle a jen s krátkým bojem o pozice mezi dvěma papoušky nádhernými. Překvapilo mne, že úspěšnějším byl ten fyzicky zdánlivě slabší. Tak se postupně vedle již zaběhlého staršího páru papoušků nádherných vytvořil nový pár mladých. Vedle nich se spojil párek papoušků horských a zůstala mi volná samička papouška horského a sameček papouška nádherného. Nevím, jestli někdo z Vás čtenářů-chovatelů zkoušel tyto dva druhy dát dohromady, já je rozhodně nenutil.
Starší pár papoušků nádherných, opět nezahnízdil. Ne že by musel řešit bytovou otázku nebo jiné existenční limity, prostě se chovají jako pár, ale mladé zatím nevyvedli. Možná je odrazuje pohled na mé osobní výchovné „úspěchy". Zato mladší pár se do budování rodinného krbu pustil s vervou. Během jednoho týdne se dohodli a do tří týdnů byla kompletní snůška čtyř vajec v budce. Bohužel jedno z vylíhlých mláďat se dostalo mimo dosah samičky právě v období velmi chladných jarních nocí a do rána zastydlo. Také pár horských papoušků úspěšně zahnízdil a i jim se vylíhla čtyři mláďata a jak je vidět na fotografii, jsou v dobré kondici.
Trochu prostoru bych chtěl teď věnovat tomu smíšenému páru - sameček papouška nádherného a samička papouška horského. Ve snaze o potomstvo jsem jim mnoho šancí nedával i přesto, že jsem je přistihl při páření. Ani se moc nestyděli. Ale opět se prokázalo, že když si partnerka něco zamane, obvykle se věci dějí podle její vůle. Po pár týdnech od prvních zoufalých pokusů samečka uniknout ze spárů samičky papouška horského jsem objevil v kmenové budce první vajíčko a nakonec jich snesla pět.
Bohužel jedno samička naťukla a tak jsem ho raději odstranil. Stále jsem byl skeptický k životaschopnosti takto zplozených jedinců, ale připojené fotografie hovoří jasně.
Co se týče fyzické konstituce, jsou tato mláďata stejně velká jako mláďata papouška horského, tedy trochu větší než u nádherných, ale jak můžete pozorovat na zbarvení letek, je trochu potlačena jejich barevnost. Zato opeření na břiše je více do žluta.
Tak jsem zvědavý, co z nich nakonec vyroste. S ohledem na kapacitu voliéry budu muset tři kousky dát pryč, ale jednoho si zcela jistě nechám na další „studium". Zajímalo by mne, jestli má někdo podobné zkušenosti. Především je to otázka přenosu genetické informace do další generace a vlastně v první řadě vůbec schopnost mít další generaci. Možná si příroda ochrání čistotu svého díla.
Závěrem mohu doporučit chov ve směsné voliéře jako cestu k překvapivým výsledkům v chovatelství. Pokud budete mít někdo zájem o informace k dalšímu vývoji vzniklých unikátů (alespoň z mého pohledu), nechte svůj kontakt v diskuzi, rád Vám odpovím.
Ochránce čistoty populace prosím, aby mne nepranýřovali, k páření dvou druhů došlo z jejich vlastní vůle a bez mého svolení. Pro ochránce přírody připojuji informaci, že v průběhu focení, psaní článku jakož i dalších souvisejících činnostech, nedošlo ke zranění či usmrcení žádného z papoušků ani k jejich týrání.
