O ornitologii a názvosloví ptáků

Na radu svého bratra, která ovšem není publikovatelná, protože byla hovorově přímočará, abych uchránil svoje vlastní duševní zdraví, jsem přestal kupovat noviny. Do jisté míry to skutečně funguje. Minimálně tedy ušetříte nějaké peníze, kterých není nikdy dost, i když je zase ani tolik nepotřebujete. Jenom musíte zaplatit nějaké ty mandatorní výdaje jako elektřinu, vodu, daně a tak. No a musíte také občas něco i polknout, i když sem tam nějaký ten půst jde k duhu, jak věděli lidé odedávna. Jenže všemožné novinky se k vám proderou tak jako tak. Kupodivu však působí méně depresivně, než když si to přečtete nárazově v denním tisku. Vrzat v mozku vám ovšem může i z věcí k životu vlastně nepodstatných, což tedy takový zájem o život ptáků vlastně je. Podstatné je jenom to základní. Kdosi z přírodovědců formuloval základní přírodní zákon jako: Nažrat se a nenechat se sežrat. Všechno ostatní k přežití nepotřebujete. Samozřejmě je to všechno daleko složitější, příjemnější však by bylo, kdyby se všechno dělo pohybem plavným jako vlnka. Zase každý ví, že je tomu v životě právě naopak. A je tomu tak i v tom k životu nepodstatném zájmu o život ptáků.

Ornitologie má být věda, která se o ptáky a jejich život zajímá. Jenže vy žijete tady někde uprostřed Evropy a ptáků je okolo deseti tisíc různých druhů a žijí v podstatě po celém světě. Do většiny jiných míst, než kde se ponejvíce vyskytujete, se nikdy nepodíváte, a i kdyby ano, tak jenom krátkodobě. Většinu ptáků, řekněme cizokrajných, tak třeba i znáte, ovšem jen zprostředkovaně. To, co však nevidíte na vlastní oči, jako kdybyste neviděl. Zprávy odjinud mohou být mylné nebo i falešné, tudíž zavádějící. Jde o to, do jaké míry jim věříte nebo ne. Takového motýlka rudouchého popsal již Linné a dal mu jméno Fringilla bengalus. Přeloženo pěnkava bengálská. To pojmenování je zavádějící. Vzorek se nejspíše připletl mezi vzorky z Indie, i když musel pocházet z Afriky. Naše poznatky jsou pokročilejší, proto dnes řadíme tyto ptáky do jiného rodu a dokonce i čeledi než Linné, mylné jméno bengálský zůstalo, protože bylo posléze dohodnuto, že platí zákon priority, tedy prvotního pojmenování. Tedy v tak zvaném vědeckém pojmenování. V každém národním názvosloví je tomu však jinak. Obvykle se držíme pojmenování, které je nejobvyklejší, pojmenování, které používá nejvíce lidí. Ne všichni si to sice myslí, mnozí se domnívají, že dohody, které platí pro názvosloví vědecké, by měly platit i pro názvosloví národní, v našem případě české. Dávno se ví, že bychom se ani mezi sebou nedorozuměli, přesto se někdy někteří zdají být sami sobě chytřejší než jiní. No a my ostatní nestačíme zírat. Připomíná mi to historku ze Švejka, kde se volnomyšlenkáři přeli s věřícími o to, zda bylo dříve vejce než slepice nebo obráceně tak dlouho, až si dali přes hubu. A myslím, že tuto situaci použil i Hrabal. Nedokážeme se dohodnout, které jméno je správnější. Jestli takové, které více odpovídá tak zvaným vědeckým zásadám, anebo takové, které běžně používáme.

Amarant malý - samec

Opravdu dlouhou dobu se u nás pořádají výstavy ptáků, ponejvíce ptáků exotických. První čtyři takové výstavy se konaly v Praze v letech okolo roku 1880 a pořádal je Český spolek pro ochranu ptactva, jehož duší a hnacím motorem byl MUDr. Vladislav Šír. Tomu potom jaksi došly peníze a byl nucen tuto činnost roku 1884 ukončit. Od roku 1932 se potom pořádají v botanické zahradě University Karlovy v Praze Na Slupi pravidelné výstavy exotického ptactva pořádané KPEP až dosud. Pro tyto účely potřebujete prostě ptáky na výstavě česky pojmenovat a to nejlépe tak, jak jsou lidé průběžně zvyklí. Lidé ty ptáky chovají, kupují, prodávají, vyměňují, inzerují. Potřebují jména stabilní, ne taková, která se nějakým jednotlivcům zdají být správnější. A správnější ani být nemusí, jen někteří mají prostě nucení něco napravovat. Tvoří pak jen další synonyma. Někdy se nové pojmenování může dokonce i uchytit, bývá to však jen výjimka. Něco o tom trochu i vím.

Asi začátkem sedmdesátých let minulého století zažilo organizované chovatelství exotického ptactva značný rozkvět a jednotlivé organizace měly vysoký počet členů, platících členské příspěvky. Lidé si začali všímat, že někteří ptáci na výstavách mají jiné jmenovky než například v zoologické zahradě. Zatímco na výstavách KPEP, který pořádá ty výstavy v botanické zahradě, se vystavovatelé řídili podle názvosloví, které vytvořil pro vydání Brehma profesor Janda a posléze mnohá další jména vytvořil pro svou knihu Cizokrajní ptáci chovaní v klecích MUDr. Jaroslav Karásek, ornitologové se tímto názvoslovím necítili nijak vázáni. Některá Karáskova jména skutečně neodpovídala vědeckým zásadám, když byla potrojná. Třeba papoušek travní modrohlavý nebo amandina papouščí tříbarvá. Zatímco u těch amandin se to v hovorové řeči v podstatě používalo, ovšem jen ve zkrácené formě jako tříbarvá nebo červenohlavá nebo dokonce ve zkratce APT či APČ, u papoušků se používala zkomolená němčina a chovatelé se zajímali o šény, glance a tak podobně. Což se nám nelíbilo. Vznikla jakási názvoslovná komise, která se dokonce i několikrát sešla k rokování. Po odborné stránce ji vedl promovaný biolog Pavel Pecina. Ten si byl vědem jaksi napadnutelné pozice takové komise, proto byl na její první zasedání pozván i ornitolog věhlasného jména docent Waltr Černý. Ten radil: „Držte se Karáska“! Zanechal pan docent ve mně nezapomenutelný dojem, jak obezřetně naslouchal a vyjadřoval se opatrně v přítomnosti lidí, kteří o malé skupině ptáků mohli vědět více než on sám. Dnes a denně takové ptáky mohli vidět opravdu na vlastní oči zblízka, zatímco on je znal asi jenom zprostředkovaně. Ale byl si toho vědom. Jaký to rozdíl, když jsem se o několik desetiletí později ptal přednášejícího o jejich návštěvě Kamerunu, jak na dálku rozeznali astrildy černohlavé od černotemenných a dočkal se namyšlené odpovědi: „My to umíme“. Měl jsem ty ptáky doma a očekával nějaké nové poznatky o tom, jak to rozeznat na dálku.

Jakmile však se nějak rozneslo, že kdosi pracuje na názvosloví ptáků, vypukla vřava. Prostřednictvím ing. Havlína se do celé záležitosti vložil Výzkumný ústav obratlovců v Brně, že jedině oni jsou kompetentní v této záležitosti konat a Svazu chovatelů bylo vyhrožováno i ÚV KSČ. Některá jejich pojmenování, třeba u astrildovitých byla natolik legrační, že mě baví dodnes. Jelikož jsem byl členem této komise, dostával jsem i kopie dopisů ing. Havlína, dnes archivováno u bratra, který býval bafuňářem, tedy funkcionářem KPEP.

Nakonec tedy došlo k dohodě mezi volnomyšlenkáři a hlavami pomazanými a nákladem Českého svazu chovatelů drobného zvířectva Praha vyšla brožovaná knížka, spíše sešit, Přehled soustavy a české názvy ptáků, zahrnující astrildovité pěvce, papoušky a vrubozobé. Autory jednotlivých částí byli Rudolf Vít, Stanislav Chvapil a Pavel Pecina.

Hýl šedavý

Nejcennější částí této publikace se dnes jeví na úvod sepsaný výklad Pavla Peciny o soustavě živočichů, názvů, názvosloví a jeho pravidel. Na úvod cituje výrok akademika Josefa Kratochvíla z roku 1969: „Pokud jde o názvoslovné změny, ať se uplatní úcta k vykonané práci, kázeň hodná odborníků, nutná potřeba společnosti a vědy a především cit k potřebám celého českého zoologického názvosloví, od něhož názvosloví ornitologické nelze odloučit. Pokud se některým pamětníkům může jevit postava akademika Kratochvíla jaksi v současnosti kontroverzní, nelze jeho výroku co vytknout.

Potom v roce 2003 vyšla velká práce nazvaná Soustava a české názvosloví ptáků světa. Knihovna MOS, svazek 22. Vydalo Muzeum Komenského v Přerově. Musím konstatovat, že v části papoušků se toto názvosloví jaksi netrefilo a není používáno, v části astrildovitých jsou některá jména také nepoužívaná. Je vidět, že autoři tyto ptáky prostě neznají a je pod jejich úroveň se jimi zabývat. Ovšem již tato publikace vnáší do ornitologie některé změny pojmenování, které přináší spíše zmatek než posun ve vědomostech. Bohužel tento trend pokračuje.

Asi v polovině léta, mně telefonoval přítel, který se v ornitologii dobře orientuje, že se právě nachází v knihkupectví Akademia na Václavském náměstí, kde si prohlíží rozsáhlou publikaci Ptáci Evropy a blízkého východu, samé fotografie, no prostě nádhera. Co to stojí? Něco přes dva tisíce. No, pro mě to není cena zrovna lidová a potom cesta na Václavák není pro mě již nic osvěžujícího. Ale uložil jsem si to do podvědomí.

Ovšem brácha to dostal k ježíšku, asi byl nějak doma hodnej. A mezi svátky se u mne zastavil a nechal mi to k nakouknutí. Tak jsem si to v rychlosti prolistoval. A zavrtal se mi do hlavy červ, že jsem ani pořádně usnout nemohl.

Je tam třeba strnad laponský – Calcarius lapponicus, posléze tedy strnad severní, který se nyní jmenuje ostrožka severní. Nějak si tedy jméno ostrožka nemůžu a nemůžu zapamatovat a mezi tím jsem zase zapomněl, jestli zůstala severní. Nicméně tedy v roce 1880 byl ten pták vystavován v Praze právě pod jménem strnad severní. Co představuje jméno ostrožka, si tedy nedovedu představit. Kde to autoři překladu vůbec vzali? Zdeněk Klůz sice sepsal knížku Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii, kde uvádí, že Josef Jirsík takové jméno použil v roce 1928, ovšem dále je nepoužíval. Mám jednoho Jirsíka z roku 1945 a tam jej nepoužívá.

Dále je tam použito pojmenování amarant rudozobý nebo červenozobý, kdo si to má pamatovat, pro ptáka Lagonosticta senegala, kterého chovatelé znají již přes sto let pod jménem amarant malý. Autory tedy upozorňuji, že to není jediný druh amarantů, který má červený zobák.

Nebo středoasijský hýl Rhodospiza obsoleta získal v češtině již svoje třetí jméno hýl černozobý. V knize od Dr. Hanzáka měl jméno hýl pustinný, v Praze byl vystavován pod jménem hýl šedavý. Jelikož jsem kdysi tyto ptáky choval a dosáhl i na prvoodchov u nás, dovoluji si autory upozornit, že ptáci mají černý zobák pouze v období toku, jinak je jejich zobák v zimním opeření zcela světlý.

Postrádám tedy onen akademikem Kratochvílem zmiňovaný cit pro potřeby názvosloví. Zaznamenal jsem již nějaký nesouhlasný názor od ornitologa zvučného jména Tomáše Grima a jsem rád, že konečně vím, o co vlastně šlo. Nehodlám se však již touto záležitostí nadále zabývat, chce se mi lépe usínat bez dloubání v hlavě. Doufám, že jsem to již dostatečně ventiloval pro svůj vlastní klid. A nesmím zapomenout. Chci poděkovat P. Brandlovi kurátorovi savců pražské zoo za publikovaný vtip o setkání švýcarského ovčáka s molekulárním genetikem. O tom snad někdy příště, chci jej převyprávět, vždyť ono mi zase někdy šíbne.