Základní informace o motýlech

Mezi hmyzími řády patří motýli (Lepidoptera) k vývojově nejpokročilejším a druhově nejbohatším. Rozmanitostí je předčí jen brouci. Na světě je známo více než 150 000 různých druhů motýlů! Jen ve střední Evropě jich žije více než 4000.

Mezi hmyzem je motýl opravdovým klenotem. Dokonce při důkladném pohledu na malé i nejdrobnější druhy motýlů nezřídka zjistíme, že představují opravdové umělecké dílo přírody - vyváženou hru barev, vzorů a kreseb.

Je tedy pochopitelné, že motýli více než kterýkoliv jiný řád hmyzu budí oprávněnou pozornost, dokonce i sběratelskou vášeň. Dříve patřily skříně s krabicemi pečlivě uspořádaných a dokonale vypreparovaných motýlů k obvyklé ozdobě soukromých sbírek přírodnin. Mnohý slavný biolog objevil svůj zájem o přírodu právě jako sběratel motýlů. Co vlastně tedy dělá motýla motýlem? Čím se příslušníci tohoto řádu liší od ostatních hmyzích skupin?

Na vnějším vzhledu motýla je možné snadno rozpoznat, že odpovídá základnímu členění těla hmyzu. Tělo tvoří tři hlavní části: hlava (caput), hruď (thorax) a zadeček (abdomen). Hlava nese pár tykadel (antennae) umožňujících přijímat signály z okolního světa; pár složených poměrně velkých očí; místo kousavého nebo bodavého ústního ústrojí, které je u hmyzu obvyklé, mají motýli vyvinutý více či méně dlouhý, spirálovitě stočený sosák. Pomocí něho mohou sát nektar z květů, vodu z kapky rosy nebo minerální látky rozpuštěné v exkrementech. Sosák vznikl přetvořením vnitřní části čelistí. Po stranách sosáku je většinou zřetelně vyvinutý pár tříčlánkových pyskových makadel (palpi labiales). Jen nejprimitivnější drobní motýli ještě nemají vyvinutý sosák k přijímání potravy. Mají nedokonalé kousavě-žvýkací ústní ústrojí, odvozené od jejich předků. Jejich potravou je převážně květní pyl.

Je možné si představit, že předkové motýlů se živili pylem, a tak objevili zdroj nektaru v květech rostlin; následný vývoj vedl postupně k vytvoření dokonalého a dlouhého sosáku. Pro opylování květů však mají motýli nesrovnatelně menší význam než třeba včely a čmeláci, kteří tyto zdroje potravy nalezli sice mnohem dříve, ale dokonalá sací trubice jako u motýlů se u nich nevyvinula. Spirálovitě stočený sosák je opravdu zvláštností jen motýlů.

Hlava je úzce, ale zřetelně oddělena od tříčlánkové hrudní části těla, která má na spodní straně tři páry nohou. U denních motýlů (např. baboček) je první pár nohou někdy zkrácený a přeměněný ve více či méně zřetelné čisticí zařízení: funkční jsou pak jen dva páry hrudních nohou. Na rozdíl od většiny brouků i mnoha jiných skupin hmyzu jsou nohy motýlů poměrně tenké a slabé. U většiny druhů jsou na nich smyslové orgány umožňující vnímat chuťové podněty.

Po stranách hřbetní části středo- a zado- hrudi vyrůstají dva páry křídel. Kromě nepočetných výjimek, jako jsou např. krátkokřídlé samičky píďalky podzimní nebo některých přástevníků a dokonce bezkřídlé samičky vakonošů, jsou křídla motýlů velká, blanitá a oboustranně pokrytá charakteristickými šupinkami. Ty představují přetvořené a rozšířené chlupy a jsou uspořádány jako tašky na střeše - mírně se překrývají. U některých druhů jsou větší a široké, u jiných velmi malé. Některé šupinky mají zvláštní stavbu, jsou to tzv. voničky (androkonie), vytvářející někdy větší skupiny nebo zvláštní útvary, které umožňují šíření druhově specifických „voňavých" látek, feromonů.

Také barevnost křídel je vytvářena šupinkami. Barvy je možné rozdělit na pigmentové a strukturální. Pigmentové barvy vznikají ukládáním skutečných barevných látek v šupinkách (melanin, pteriny, flavony). Zvláště zelené, ale také červené a žluté odstíny však nejsou stálé a při delším působení intenzivního denního světla postupně blednou. Proto mnoho motýlů v zasklených krabicích umístěných nevhodně na denním světle po čase vybledne. Jinak je tomu u barev strukturálních: vznikají jako fyzikální efekt při průchodu světelných paprsků jemnou a složitou strukturou šupinek, v nichž jsou malé vzduchové komůrky. Část složeného slunečního záření prochází tenkými vrstvičkami, zatímco druhá část se pod určitým úhlem láme a odráží zpět. Leží v oblasti krátkých vln viditelného spektra, čímž vzniká modrá barvoměna. Také produkty látkové výměny, které se usazují v podobě bílých krystalických struktur, mohou částečně odrážet světelné paprsky a tak napomáhat vzniku barvoměny.

Na motýlích křídlech často nacházíme složité kresby vytvářející někdy nejpodivnější vzory. Slouží především k zamaskování jedince v prostředí, kde žije, nebo k zastrašení případných nepřátel. Podle toho pak rozlišujeme kresby a zbarvení ochranné (kryptické) a varovné nebo výstražné (aposematické). Ochranné plní svůj účel tehdy, když si motýl zvolí jako místo pro odpočinek odpovídající podklad. Výstražné zbarvení je především pasivní obranou před nepřáteli z ptačí říše a předpokládá jejich schopnost barevného vnímání. Kombinace kontrastních vzorů tvoří většinou základ varovného zbarvení. Motýli tak většinou informují případné predátory, že nositel tohoto zbarvení není chutný a je nepoživatelný, nebo že je dokonce jedovatý. Motýl se obvykle stává jedovatým, živí-li se housenka jedovatými rostlinami, a tak konzumuje jedovaté látky v nich obsažené. Nejenže si takový druh může dopřát nápadný vzhled a zbarvení, ale je pro něj dokonce výhodný, protože se dá podle něj snadno poznat. Hlavně v tropech, ale v menší míře také ve střední Evropě žijí neškodné druhy motýlů, které svým zbarvením i kresbou napodobují některé jedovaté druhy hmyzu. Žijí pak pod jejich ochranou. Tento jev se nazývá mimikry a jde o předstírání falešné skutečnosti. Takové formy zahrnuje celá čeleď nesytkovitých (Sesiidae); jsou to zcela neškodní motýli, ale vypadají jako nebezpečné včely, vosy nebo sršně. Další zbraní umožňující vypořádat se s nepřáteli jsou velké oční skvrny. Vyvinuly se na obou párech křídel nebo jen na zadních křídlech a napodobují oči obratlovců. V klidové poloze zůstávají zakryté. Přiblíží-li se však nějaký nepřítel, rozevře motýl bleskurychle svá křídla nebo zdvihne přední a odhalí oční skvrny dosud ukryté na křídlech zadních. Nečekané odhalení páru nápadných „očí" poleká nepřítele a právě okamžiku úleku motýl využije, aby se pokusil uniknout. A to se mu dost často podaří!

Sotva můžeme tak nesmírnou rozmanitost tvarů, barev a vzorů na motýlích křídlech chápat jen jako přizpůsobení se životnímu prostředí. Ale zatím se ve všech případech, které byly podrobeny důkladnému zkoumání, ukázalo, že jde o projevy zajišťující přežití druhu. To by nám ale nemělo bránit v pocitu nadšení a radosti nad krásou motýlů.

Také tvarová rozmanitost křídel je pozoruhodná. Dlouhými a úzkými křídly se vyznačují dobří letci, např. lišajové připomínající malé stíhačky, kteří snadno překonávají i obrovské vzdálenosti. Široká zakulacená křídla se hodí pro bleskurychlé obraty. Umožňují mihotavý, klikatý let většiny denních motýlů, který jim umožňuje unikat před přímočarým letem ptáků. Podobný tvar křídel mají také píďalky, kdežto můry s krátkými a silnými křídly jsou mnohem rychlejšími letci a tuto schopnost také dobře využívají při své noční aktivitě. Samičky bývají obvykle větší než samečci. Za letu musí totiž unést i poměrně objemný náklad svých vajíček. To má za následek i jejich větší tělesnou hmotnost. Aby za letu mohly dosáhnout rovnocenného výkonu, musí být i plocha jejich křídel větší. Mnohé samičky volí jinou strategii, jejich křídla jsou velmi zkrácená a letu neschopná, někdy zcela chybějí (brachypterie až apterie). Veškerou „ušetřenou" energii vkládají do produkce vajíček. V takovém případě se ale musí vzdát možnosti klást vajíčka na vzdálená místa. To je možné, jestliže jsou housenky buď polyfágní a nečiní si zvláštní potravní nároky, nebo jsou-li obdařeny zvláštní schopností se samy šířit. Tak housenky některých bekyní, píďalky podzimní nebo některých obalečů vytvářejí z vláken jemné předivo a v něm se nechávají pasivně unášet větrem i na velké vzdálenosti. Zpravidla však jsou křídla pro motýly nepostradatelná; jsou nejdůležitějším pohybovým orgánem, který jim umožňuje ovládat poměrně velký životní prostor, vyhledávat potravu, partnera opačného pohlaví i patřičné hostitelské rostliny pro kladení vajíček.

Zadeček představuje poslední ze tří hlavních částí motýlího těla. U některých skupin je poměrně štíhlý a dlouhý, u jiných, např. u přástevníků, je obvykle kratší a zavalitý. Na jeho konci se nachází kopulační ústrojí, které u obtížně rozlišitelných druhů umožňuje vždy jednoznačné určení. Jsou zde vytvořeny zvláštní a druhově specifické útvary sloužící k zachycení samce a samice při páření. Pro lepidopterology je vyšetření kopulačního ústrojí často jedinou možností, jak lze některé druhy přesně určit. Takový způsob determinace však vyžaduje nejen značné zkušenosti s preparační technikou, ale i dostatečný srovnávací materiál.

Motýl (imago) představuje konečné stádium ve vývoji každého druhu. Líhne se z kukly, která se předtím vytvořila při posledním svlékání plně dorostlé housenky; předcházelo ovšem několik vzrůstových stupňů (instarů) a svlékání v průběhu vývoje housenky. Zatímco housenka představuje stadium růstu a přijímání potravy, kukla je stadium klidové, při němž probíhá rozsáhlá vnitřní přestavba, a konečně motýl je stadiem pohlavního rozmnožování. Hlavním úkolem motýlů je zajistit reprodukci a naklást na vhodná místa oplodněná vajíčka. Z nich se pak znovu vyvinou housenky, které zdánlivě nemají (podle zevnějšku) s dospělým motýlem nic společného. Ale uvnitř už existuje „dědičně naprogramovaný" motýl, který se do své charakteristické podoby vyvine teprve během stadia kukly. Motýli proto patří ke hmyzu, který v průběhu života prochází dokonalou proměnou - jedním z největších zázraků přírody.