Čikarí červený – chov nenáročné veverky
Čikarí červený se vyskytuje na území téměř celé Kanady a Aljašky, ve Spojených státech v oblasti Skalistých hor a na severovýchodě. Čikarí bývá někdy také nazýván jako Hudsonova veverka podle Hudsonova zálivu v Kanadě.
Výskyt
Čikarí červený obývá ve volné přírodě jehličnaté a smíšené lesy. Vede samotářský život a jedna veverka obývá území o velikosti 2 až 5 kilometru čtverečných. V současné době se dostává do čím dál větší blízkosti člověka a obývá také parky a lidská sídla. Zakládá hnízda v rozvětvených korunách stromů a dutinách, občas ale obývá i podzemní nory. V přírodě upadá do zimního spánku, který často přerušuje kvůli hladu.
Čikarí červený v ZOO Sedlec u Mikulova
Foto: Zbyněk Pokorný
Popis
Čikarí červený se podle místa výskytu objevuje ve 24 poddruzích. Tito savci žijí v korunách stromů, což však neznamená, že by je občas neopouštěli. Kožíšek mají zrzavohnědý a břicho bílé. Nejvýrazněji jsou zbarvené boky. V létě bílé bříško výrazně kontrastuje se zbytkem kožichu. Známá je také vyšlechtěná černá varianta. Čikarí línají dvakrát do roka. Mají protáhlé tělo, relativně krátké končetiny a jsou velmi hbití a rychlí. Štětečky na uších nejsou příliš dlouhé. Tělo měří od 17 do 23 cm, chlupatý ocas 9-16 cm a váží 140 až 360 g.
Chov
Čikarí červený se chová v klecích o rozměrech 80 x 50 x 100 cm a ve venkovních voliérách, kde může strávit zimu. Čikari v zajetí neupadá do zimního spánku. Klec nebo voliéra musejí být z kovových prutů a pořádné sítě. Není vhodné používat dřevěné konstrukce, neboť nevydrží silné zuby těchto savců. Čikarí může přehryzat i kovovou síťku, pokud nebude dostatečně kvalitní. Uvnitř by čikarí měli mít pevné větve, kolotoče, římsy, žebříčky a budky.
Doma můžete čikarího z jeho obydlí vypustit, ale není snadné ho přimět k návratu. Za tím účelem se používají různé pasti s dobrotami. Dobře ochočený čikarí by měl vědět, že chovatel do jeho klece v určitý čas dává chutné oříšky a ovoce. Když je puštěn v místnosti, může překousat elektrické vedení nebo okusovat různé předměty, proto budete muset čikarího neustále sledovat. Před jeho vypuštěním z klece se ujistěte, jestli jsou všechna okna a dveře v domě zavřená.
Čikarí se rádi vyhřívají na slunci, proto by jim to mělo být umožněno. Pozor! Čikarí červený nesmí být vypuštěn do volné přírody, protože by mohl ohrozit populaci našich veverek obecných.
Klec pro čikarí v ZOO Sedlec u Mikulova
Foto: Zbyněk Pokorný
Potrava
V přírodě si čikarí červený shromažďuje jídlo na zimu v dutinách a norách. Živí se výhonky stromů, semeny smrku, borovice a jedle, lískovými oříšky a bukvicemi, žaludy, borůvkami, houbami a také vejci, písklaty a malými savci. V zajetí by měl dostávat podobnou stravu, tedy oříšky, různá semena, ovoce a občas trochu vařeného vejce a larvy potemníka. Na zimu se doporučuje nasbírat šišky smrků a borovic, a to relativně brzy, dokud se v nich ještě nacházejí semena. Na podzim by čikarí měl mít neustálý přístup k potravě. Jsou to hlodavci, takže jim zuby rostou celý život a potřebují je obrušovat. K tomuto účelu je nejlepší suchý chléb a nevylouskané ořechy. Tato zvířata také neustále potřebují čerstvou vodu.
Rozmnožování
Pohlavní dospělosti dosahují čikarí červení po ukončení prvního roku života. Plodné období přichází na konci zimy a trvá obvykle 24 hodin. V přírodě můžete v této době sledovat jejich živelné honičky. V zajetí do klece nebo voliéry samice vpusťte na nějakou dobu samce (nebo naopak). V kleci pak samici zajistěte vhodnou budku vystlanou suchou trávou a kousky kůry. Březost trvá kolem 33-38 dní. V březnu nebo v dubnu se narodí obvykle tři až sedm mláďat, která otevírají oči až po čtvrtém týdnu života. Osamostatňují se po osmi týdnech.
