Češi vybírají národního ptáka

Tak si prý budeme volit národního ptáka, paní Mülerová. No, to jsem opravdu zvědavý, jak tohle může asi dopadnout? Ono to totiž není ani tak o ptácích, ale o lidech.

Jo, jo, v ptácích se lidé sem tam opravdu vidí a je dokonce ledasco, co jim tedy můžeme závidět. V první řadě dovedou létat, což člověk dokáže jenom zprostředkovaně. A to ještě jenom některý, musí se to učit a dělat zkoušky a až potom na to dostane licenci. Všichni ostatní si to musí holt zaplatit. Zadarmo to není a komu se asi tak chce něco platit? Ta schopnost létat je sama od sebe opravdu tak viditelná, že není žádný problém, aby byla také závidění hodná. Co již tedy není tolik viditelné, je schopnost ptáků orientovat se. Nejen v prostoru, ale i v čase. Bez kompasu i bez hodinek. Krucipísek, jak oni to vůbec dělají? Ještě včera jsem si bláhově myslel, že jako starý skaut se dovedu dokonale orientovat. Opravdu jsem sem tam dokázal určit správný směr bez navigace a byl jsem pyšným natolik, až to tam nahoře někoho našňuplo a řekl si: „Jo? Tak počkej.“ A zrovna zavřeli jednu křižovatku na severu Prahy a objížďka. No a ztratil jsem se na sídlišti Bohnice a to tak, že dokonale. Před tím jsem ani nepřemýšlel o tom, co to může být nějaký urbanismus. Jestli to nakonec nebude tvorba bludišť. Bylo již tma a pršelo, takže jsem ani nepoznal, kde může být strana půlnoční a kde polední. No a vidíte. Ptáci táhnou většinou v noci bez problémů. 

Jeden slovutný psycholog se onehdá vyjádřil a jeho slova potom použil jeden emeritní prezident, že každý národ se skládá asi z poloviny lidí, kteří mají podprůměrný intelekt, jsou alkoholici a tak podobně. Jinými slovy to již kdysi říkal i Jan Werich, ale vyjadřoval se obezřetněji, když říkal, že chytrých lidí je nedostatek. Sám se tedy za nějak chytrého nepovažuji, na druhou stranu se mi nezdá, že bych byl zase tolik blbej. Těší mě, že mnohdy si mohu dokonce říci: Hele, ten je ještě blbější než já. Použiji tedy zase slov Werichových: zdravý průměr.

Jsem si tedy vědom, že volba národního ptáka je volbou lidí, kteří toho tolik o ptácích zase moc nevědí. Ačkoliv se tedy na lidi dívám stejně dlouho jako na ptáky, je tady rozdíl. Existují takzvaná přísloví, někdy se říká lidová moudrost a ono to má opravdu něco do sebe. Říká se třeba, že do vosího hnízda se klackem nešťourá. Jeden geniální karikaturista, jmenoval se Renčín, to nakreslil tak, že vpředu stojí jeho dva typičtí paňáci v kloboucích v družném rozhovoru a vzadu na plotě sedí ptáček. Ten jeden pak říká: „To je budníček. Je hrozně užitečný, do ničeho nekecá.“ Chtěl bych se tímhle řídit, ale je to jako ve škole. Napiš sloh na tenhle námět.

Já jsem byl tou volbou docela překvapen, paní Mülerová. Jako máme národním stromem lípu, to je nějak dané, i když to nikdo nevolil, ani si nevzpomínám, že by to někdo dal befelem, asi to nějak vyrostlo samo. I když zase, sází se stromy republiky, samá lípa. Ovšem takový Žižka se narodil pod dubem. Každý generál má na límci a čepici lipový ratolesti. A proti kašli je nejlepší čaj z lipového květu. Ne, že by zase každý zrovna tenhle strom miloval. Jezdíval jsem přes nějaký Pavlovice a tam nad příkopem rostly dvě prastaré, krásné, staleté lípy. Najednou je podřízli. I ptal jsem se. Bylo mně řečeno: dělalo to bordel, suchý větve padaly na silnici. Co s tím? Vždyť to dělá bordel dvakrát do roka, jednou, když to odkvete, podruhé když opadá listí. Někdo k tomu kácení musel však dát povolení.

To jsem tedy zvědavý, jak to asi dopadne s tím národním ptákem? Jestli by nakonec nebylo lepší to udělat befelem, když už to nějak nevyrostlo samo. Já jsem si tedy myslel, že tedy národního ptáka venkovcem máme, když tedy všichni z plna hrdel řveme, tedy zpíváme, což tedy zrovna já moc neumím: „lví silou, letem sokolím kupředu kráčejme“. Ne že by ten zpěv uměl každý celý, ale zrovna tuhle část zná většina. Jestli to ona nebyla sokolská hymna?

Sokolské hnutí. Byla to ohromná doba. Tužme se! Většinu lidí, kterým se říká národ, to opravdu semklo. Na každé, jen trochu větší vesnici vyrostla sokolovna. Pravda, z pragmatických důvodů k sokolovně bývala přistavěna i hospoda. Ta povětšinou zůstala, cvičence odnesl čas. V Praze na Strahově byl postaven největší stadion světa, se kterým si dnes nikdo neví rady. Je však Národní kulturní památkou. Také symbolika. A všechno se to točilo okolo sokola. Ušlechtilého dravce, který skutečně loví, většinou tedy pernatou, ale na pohled dokonalým způsobem. Ovšem jeho osud byl jeden čas naplněn téměř stejně jako osud sokolského hnutí. U nás totiž vyhynul. Pravda, zase se vrátil a vyhnízdil pak jednou přímo nad Staroměstským náměstím v Praze. Podíváte-li se na internet, kam lidé dávají na vědomí, co za ptáky viděli při svých procházkách, dozvíte se, že na komíně přerovské elektrárny sedí sokol den co den. Jsou to dnes stejní sokolové jako kdysi?  Toť otázka. Podobné hnutí bychom však dnes potřebovali jako sůl.

To bychom měli toho sokola. Ten však ve státním znaku či erbu králů u nás nikdy nebyl. Jenom kdysi v Egyptě, ještě za faraonů, měli nějakého boha s podobou sokola. Svatý Václav měl ve znaku Svatováclavskou orlici. Byl sice vládce, hodností však jen kníže. Takže tady byl někdo vyšší, který mu ji do erbu udělil, spíše povolil. V roce 1212 český vládce povýšil a dostali jsme do erbu bílého lva. Na Moravě zůstaly orlice. No, on ten orel je majestátní pták, když jej vidíte kroužit na obloze, je co závidět. Na druhou stranu, oni orlové jsou povětšinou mrchožrouti. Ono se to mezi znalci dokonce ví, ale vzhledem k majestátnosti jeho letu se to prostě neříká. Vždyť i USA mají ve znaku orla bělohlavého, ptáka patřičně velkého, majestátního vzhledu. Jenom někdy, když se to zrovna hodí, se posměšně nadhodí: Vždyť je to mrchožrout! Konec konců je orlů celá řada druhů. Ti, co se dostali až do královských erbů, jsou nejspíš orlové skalní. Ti u nás v současnosti ani nehnízdí, jsou však dostatečně majestátní. Jenže je má ve znaku kde kdo okolo nás, třeba i Poláci, Němci, Rakušané. A chceme se opičit? Naopak. Ani orel sokola neuloví.

Někde jsem se dočetl, co takhle třeba ledňáček. No, pták je to krásný, barevný, třpytivý. Zná jej ovšem málokdo. Jednou se mi jej podařilo fotografovat, jako na potvoru mě zničili při vyvolávání v Teplicích film a vrátili mi 65,- českých. Jenže odjakživa jej mají ve znaku či erbu holiči. A to i po jistou dobu, kdy nebyli holiči a lazebníci soukromníky, tak jej mělo ve znaku družstvo Hygie. Jako symbol na Hradě by se mi nějak nezdál. No řekněte, přijdete na hrad a oni se vás budou ptát: přejete si ostříhat nebo i oholit? Po nějakou dobu bylo možné sice oboje, a aby se nezdržovali, měli po ruce i šatlavu, slovutnou věž Daliborku. Tu, která naučila toho Dalibora housti. Jestli bychom si to nakonec taky krapítko nezasloužili.

A samozřejmě se najdou i vtipálkové, kteří okamžitě vyrukovali s tím, že by v té volbě měla být především symbolika. V takovém případě by to měla být straka obecná. Vychází ze známého lidového: krade jako straka. To je známá vlastnost těchto ptáků. Jsou to známí příživníci, kteří se vyznají a množí se snad více než myši. Asi k nim máme blízko, protože máme celou řadu podobných říkánek, třeba: kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Měli bychom mít však na paměti jedno z božích přikázání, které jak známo, říká: nepokradeš! Jako grafický symbol by se sice grafikům jistě líbila, protože je v podstatě dvoubarevná, ovšem grafik zase není typický Čech.

Pak jsem se také dočetl, že některé ptáky nám někdo již jaksi uzmul. Angličané prý zvolil červenku. Nejspíš je tam jaksi natolik obecným ptákem, že ji zná opravdu každý. Jejich ostrovní počasí červenkám vyhovuje natolik, že nemusí nezbytně létat na zimu někam do Afriky. Já jsem tedy v té Anglii nikdy nebyl, jenom se mi doneslo, že anglicky se ta červenka řekne robin. A pak jsem zaslechl něco o nějakém Robinu Hoodovi, o kterém si ti Angličané s oblibou vyprávějí. Tak jestli v té volbě nakonec nějaká ta symbolika také nehrála svou roli.

A také nám již prý někdo vyfouknul tu vlaštovku. Tu také máme většinou rádi. Příjemný pták, veskrze užitečný, fakt do ničeho nekecá, chytá nejraději mouchy, ty mrchy, který se vám v nejvypjatějším okamžiku posadí na špičku nosu a žerou a žerou. Rádi si obzvlášť o vlaštovkách i zpíváme, zvláště pak utečenci, daleko za mořem, tam kam se vlaštovičky vrací, leží má rodná zem. Jenže nám ji zase někdo již vyfouknul.    

Volba by byla nejspíš jednoduchá, kdyby na našem území žil nějaký pták, který by současně nežil nikde jinde, tudíž endemit. Jako třeba na Novém Zélandu tenhle kiwi. To bylo hned jasné. Třeba za druhé světové války se novozélandským jednotkám mezi vojáky neřeklo jinak než kiwiové.

Českého kiwiho tedy nemáme. Nedovedu říci, zda bohužel nebo bohudík. Jako slovo nebo symbol je u nás nejvíce známým sokol. Ne jako pták, ale jako hnutí, jehož přínos pro všechny byl zajisté nejpřínosnější. Já si to tedy myslím, i když jsem sokolem nikdy nebyl. Možná, že by někde jinde tedy národním ptákem volili lidé jinak, než jak to vnímáme my. Konec konců je to více o lidech než o ptácích. A kdo volí, musí zase počítat do budoucnosti i s úšklebky, ať volí, jak volí. No tak si vyberte.