Kvalita barevných kanárů

Poznámka redakce: Článek byl napsán v roce 2014.

Jestli tedy chcete něco vědět, tak já vám to budu vyprávět. Jestli tedy chcete vědět, zda kvalita současných barevných kanárů je nějaká omračující, pak tedy není. Mám na mysli ptáky po celé Evropě, nejen ptáky u nás. To by asi nebylo žádným překvapením. A proč asi? Inu i u kanárů došlo k záchvatu honičky po nových barevných rázech, nikoliv po urputné snaze docílit předepsaného ideálu. Jestliže dříve chovatelé dodržovali nějaké postupy a pravidla, byť třeba i nepsaná, v současnosti to vypadá tak, že prostě spáří ptáky, které mají k disposici a následně se teprve ptají: Copak to mám vlastně za mutaci? No, co by to tak mohlo být? Jsou to kříženci! Když se spáří dakl s dogou, tak to na štěňatech musí být vidět, i kdyby genetická kalkulačka říkala tisíckrát něco jiného. Když to nevidíte, jděte na oční.

Barevní kanáři se šlechtí především na barvu

Barevní kanáři se šlechtí především na barvu, to dá rozum, již podle jejich  pojmenování. Nesmí to však být nějací přerostlí obři, ale ani zakrnělí chcípáčci. Mají také předepsanou postavu. Nicméně jejich barva je to nejdůležitější o co se šlechtitelé snaží. Při posuzování tvoří jejich správné vybarvení přesně polovinu toho, co se posuzuje. Ta druhá polovina pak připadá na položky, o kterých chovatelé ani nevědí, že se také posuzují. Je dokonce i pravda, že i posuzovatelé někdy přistupují k té druhé polovině benevolentněji než k barvě. Zvláště pak, pokud jde o velikost. Ten pták je příliš velký, říkám. No, on těch 14 centimetrů má, zní obvyklá odpověď. Jenže je nad slunce jasnější, že někdo, kdysi, tam přikřížil  velkého postavového kanára, což je nejlépe vidět na siluetě těla. Zvláště pak u nás máme rádi velké, silné kanáry. Karel Svoboda byl tuším naším jediným mistrem světa v disciplině barevných kanárů. Kdysi již se smíchem říkal, že chová dva typy kanárů. Jeden typ pro soutěže u nás, s druhým typem pak vyhrál to mistrovství světa. Kdyby tam poslal takové, co vyhrávali u nás, tak mu je vyloučili. Kdo ví, jak by to asi dopadlo dneska?

Cz standard, Wiienerův, vyhledávač chyb

Postava barevného kanára

Barevný kanár má mít v podstatě postavu svého divokého předka. Protože opravdového, nefalšovaného, divokého kanára, neviděl na vlastní oči téměř nikdo, mne samotného nevyjímaje, tak proto skoro všechny tištěné standardy mají postavu kanára nakreslenou. A to tak, jak by měla ideálně vypadat. Pokud se týká velikosti jeho postavy, panuje tady jistá benevolence, když se říká, že jeho velikost se má vejít do určitého rozmezí. Velikost postavy barevného kanára se udává v rozmezí mezi 13,5 až  14,5 cm. Tím se myslí délka těla od špičky zobáku až po konec ocasu. Problém je v tom, že se tato míra nedá za života ptáků nijak změřit. Dá se pouze přirovnávat. Proto také má každý o skutečné velikosti svou vlastní představu. I kdyby tento pták měřil pouhých 11 cm, může se někomu zdát, že předepsaných 14-ti centimetrů dosahuje a naopak. Naštěstí rozdíl mezi představou a skutečností není u kanárů tak velký jako u jiných ptáků. Jak německý, tak i náš, tak zvaný Wienerův standard, poukazují na možnost křížení s velkými plemeny postavových kanárů. Obvykle s plemeny border nebo norwich. Posuzovatelé mají dbát toho, aby takové ptáky vyloučili jako křížence, anebo alespoň neprotěžovali na úkor ptáků správných postav. Ta záležitost je ovšem značně ožehavá, protože postavový kanár byl třeba přikřížen mnoho generací nazpět, ale stále je to na postavě jeho potomků vidět. Vystavovatel nemusí o této skutečnosti vůbec vědět. Je na posuzovateli, aby mu takovou záležitost vysvětlil. Jedinou možností, jak si udělat co nejsprávnější představu o předepsané velikosti ptáků je, udělat si přesný model a přiložit jej k mřížce výstavní klece. Když potom porovnáváte model s živým ptákem, jsou rozdíly ve velikosti, ale i tvaru těla snáze viditelné.

Postava barevného kanára. Standard DKB 1997.

Co mne přimělo k napsání tohoto článku

Jeden ze členů KPEP přinesl mi jedno číslo italského časopisu Alcedo, Ornitologia e Natura. Abych se prý kouknul. Chtěl mě popíchnout co do kvality fotografií. Oni mají fotky skutečně dobré, kvalitně tištěné, někdy i na celou stránku časopisu. První článek referuje o mistrovství světa v roce 2011 v Tours ve Francii. Soutěžilo celkem 23 121 ptáků. Z toho potom 9 360 barevných a 5 026 postavových kanárů. Více jak polovinou celé výstavy byli kanáři. Jsou uveřejněny všemožné přehledy, co do počtu vystavených ptáků, vítězů, medailí, úspěšnosti národností a podobně. Také však celých 39 stránek barevných fotografií kanárů. Samozřejmě tam mají i popisy barevných rázů, které jsou na těch fotografiích. Musel jsem se naučit několik italských obratů, jako třeba in basso = dole, jinak bych se v tom vůbec nevyznal. Společného ti ptáci měli pak to, že u všech bylo uvedeno hodnocení 90-ti a více body. Další podobnost pak byla v tom, že ve většině případů u tmavých, melaninových ptáků se dá vysoké hodnocení snadno zpochybnit. Pokud bych mohl tyto fotografie použít pro otištění ve Fauně, názorně bych mohl ukázat proč! Ono to bohužel nejde. Nedovedu si vůbec představit, jak bych se mohl s italským časopisem dohodnout na bezplatném otištění jejich fotografií. Nebo i placeném. To bych zase nevěděl, jak to zaplatit. Samo sebou se dají ty fotky obyčejně ukrást, to se ovšem vystavujete nebezpečí, že vás následně připraví o desetitisíce za cizí autorská práva. Takže ukazovat na těchto fotografiích proč jde o křížence, bohužel nejde. Mohl bych jenom podle těchto fotografií namalovat vlastní rukou stejný obrázek, to by mě však kde kdo okamžitě vytknul, že jsem tohle nějak přehnal, tamto malinko upravil. To by taky nešlo. Takže jsem se nakonec rozhodnul, jít na věc, jak se říká od lesa. V širším záběru. Komentovat podle standardu a barvu zatím ponechat u ledu, i když u ní to právě všechno začíná.

Hodnocení nebarevných posic u kanárů

Proto dnes začínám u té poloviny položek při hodnocení, která se nezabývá barvou opeření. Takových položek je celkem pět.  Položkou označenou III. je opeření a je pro ní vyhrazeno 15 bodů. Položkou číslo IV. je velikost s vyhrazenými 10-ti body. Položkou V. je postava opět s vyhrazenými 10-ti body. Položkou VI. je postoj s vyhrazenými 10-ti body a poslední položkou VII. je kondice s 5-ti body. Některé části těla kanára jsou ovšem hodnoceny v různých skupinách. To se pozná podle výkladu standardu, který bývá uveden. Třeba držení ocasu spadá do položky VI. postoj, když se říká: Ocas musí se zády tvořit rovinu a nesmí viset ani být nesený. Jeho tvar je však již hodnocen ve skupině V. postava, když se říká: Ocas je přiměřeně velký, široký, uzavřený a na konci symetricky zaříznutý (rybina). To je popis, řekněme kulantní, který umožňuje značně široký „právnický“ výklad. Autoři standardů jsou si této skutečnosti vědomi, proto bývají standardy doplňovány tak zvanými vyhledávači chyb. Přinejmenším ty starší standardy. Lze si tedy udělat správnější představu. Ocas musí být dostatečně široký proto, že některé rasy postavových kanárů mají mít právě ocas úzký, rovně zakončený, bez oné vidličky, které se říká rybina. Například fife-fancy. Jenže nesmí být zase příliš široký, s velkou rybinou. Takový ocas je pojmenován a nakreslen přímo ve vyhledávači chyb. Říká se mu vějířový. Další chybou, která je přímo nakreslená ve vyhledávači chyb je opeření na dolejší straně těla, které je uvolněné a nepřiléhající. Jde o opeření na spodní části břicha a opeření spodních krovek ocasních. Tady, v pásmu od nohou směrem dozadu až po rýdovací péra musí být opeření hladké, nepřerostlé a přiléhající. Jsou dokonce předepsány body, které se musí strhnout, když posuzovatel něco takového vidí. Jenže se to nedělá, i když se k tomu nějakým způsobem přihlíží. Tím základním o co při posuzování jde, je vybrat nejlepší ptáky z přítomných. Body měly být pomocným kritériem pro všeobecné srovnání. A právě tohle selhává. Proto se většinou také od bodování ustupuje a posuzuje se  jen na pořadí. To je objektivnější.

Postava kanára z vyhledávače chyb německého standardu

Posuzování a politika

Jestli si tedy někdo myslí, že posuzování ptáků je oproštěno od politiky, je na omylu. Ono to vlastně jinak ani nejde. Podívejme se na to takhle. Pořadatelům támhle v Nejdedál se podařilo zorganizovat výstavu a pozvali si posuzovatele. Vystavovatelé jsou začátečníci a v podstatě ani neví, jak by měli ideální ptáci vypadat. Posuzovatel jim řekne, že to, co vystavují, za nic nestojí, všichni ptáci jsou nevyhovující, vyloučeni ze soutěže. V takovém případě jej nejspíš sežerou za živa. Dříve se říkávalo: udělejte nějakých těch 90 bodů, jinak nám sem příště na výstavu nikdo nic nedá. Nebo obráceně. Na mistrovství světa se předpokládalo, že opravdu soutěží jen ti nejlepší z nejlepších, proto mívalo povícero ptáků oněch 90 bodů, vítěz pak 93, druhý 92 a třetí 91 bodů. To byly body navíc jako přídavek k jejich umístění a to proto, že kdyby dva měli stejný počet bodů, aby se zase ti dva se stejným počtem dosažených bodů nakonec neservali. Byli to přeci tři nejlepší ptáci světa, tak si ten přídavek zasloužili. V některých výstavních třídách by bylo však vysoké hodnocení opravdu do očí bijící, proto mohl mít vítěz a mnohokrát se tak i stalo, třeba jen 89 bodů. V takovém případě však nezískal zlatou, ale jen stříbrnou medaili. A co potom měli pořadatelé dělat s připravenou zlatou medailí? V dnešní době se šlo s hodnocením ještě výše a není nic zvláštního, když mají ptáci třeba 94 bodů. Opravdu si je však zaslouží jen zcela výjimečně. Jestli tohle všechno není politika, tak jsem tedy asi královnou včel. Nebo snad trubcem?

Postava lipochromového kanára dle C.O.M. Foto: Hermann Heinzel

Přísnost a benevolence při posuzování

Když starý Klabzuba, v knížce od Eduarda Basse, Klabzubova jedenáctka, sebral svých jedenáct kluků a začal je cvičit, tak jim zhola nic neodpustil. Výsledkem pak bylo, že z nich udělal mistry. Byla to sice jen spisovatelova představa, nicméně se ví dobře, že právě takhle to ve většině případů funguje. Jakmile polevíte, jen malinko zvolníte svou píli, svou přísnost, jdete dolů. Jakmile zmírníte svůj pohled na hodnocení, nedočkáte se kýženého ideálu, ale okamžitě se začnou objevovat nežádoucí jevy. Jako první fotografie melaninového kanára je v tom časopise Alcedo celostránková fotografie kanára, který je pojmenován jako nero giallo intenso, hodnocený 94-mi body. Přeloženo do češtiny má to být černo žlutý intenzivní kanár. Je to sice dobrý pták, ale nenese klasický melanin, ale melanin onyxový, protože jeho čárkování na zádech je natolik široké, že již neodpovídá klasickému melaninu. V Německu musí barvu kanára správně určit chovatel, pokud se mýlí, je pták vyloučen ze soutěže. Ten pták na té fotografii má ovšem ještě další drobné chybičky, za které se také strhávají body, takže by šlo zcela názorně ukázat, proč jeho hodnocení je nadsazené. Jsou tady však mnohem více do nebe volající případy. Vybral jsem si jeden příklad, který jsem překreslil vlastní rukou do černobílé siluety. Ten pták je pojmenován jako bruno onice giallo mosaico – hnědo žlutý onyxový mozaikový. Pokud se týká barvy, tak tam tedy nevidím žádnou mozaiku. Na zádech má pták široké čárkování, tudíž ten onyxový faktor tam je. Jenže na zádech to čárkování má zcela jinou barvu, není hnědá, ale nese černou asi té intenzity jako mají mít achátoví ptáci. Zbytek těla hnědý je, avšak přeci jenom s šedým přelivem. Tohle by tedy u starýho Klabzuby neprošlo. Na černobílé kresbě vám však mohu ukázat klasické chyby z kategorie těch pozic, které se nezabývají barvou. Především ocas. Je příliš široký a jeho rybina je nadmíru velká, klasicky nestandardní. Takto nevyhovující ocas pak vidíme dobře u poloviny kanárů tmavé řady, kteří jsou zde zobrazeni. I když ten pták není zobrazen v pozici, ve které by se dalo dobře hodnotit, jak svůj ocas ve skutečnosti drží, dá se předpokládat podle viditelného úhlu, že jej drží sklopený. Opeření spodní části těla za nohama má viditelně přerostlé, což je další pozice přímo zakreslená ve vyhledávači chyb. Pokud tedy sečtu všechny chyby „nebarevné“, dostávám takový výsledek, který nedává oněch 91 bodů, které ten pták dostal. Dá se předpokládat, že ten pták měl na své výstavní kleci nějakou kokardu, byl tudíž přinejmenším nějakým dílčím vítězem. Když tedy pták s tolika chybami byl vítězem, jak asi vypadali ti ostatní? A jsme zase zpátky u politiky. Nějaký čas si můžeme všimnout, že pokud je ve výběru pokračováno až do výběru nejlepšího jedince celé výstavy, setkáváme se obyčejně s tím, že vyhrávají žlutí nebo bílí lipochromoví ptáci. Pokud bych si dělal statistiku, asi bych došel k závěru, že nejspíše mohu vyhrát s bílým recesivním kanárem. Tady nemají ptáci ze své podstaty žádné chyby v barvě a dokonce mívají i dobré postavy, protože jsou geneticky nejblíže k přírodním ptákům.

Postava tmavého kanára černé řady Foto: Hermann Heinzel

Závěr

Musíme si ovšem položit i otázku, kde jsou základy nevyhovujícího stavu. Naši chovatelé nemají dostatek odborných výkladů a to nejen o nových barevných rázech kanárů, ale i o těch již více známých. Nemáme dostatek kvalitních ptáků na fotografiích, podle kterých by se dalo diskutovat o viditelných chybách. Nakonec i chov barevných kanárů vůbec nemá u nás nijak na růžích ustláno. Nemá ani tolik výrazných osobností mezi chovateli jako třeba mají andulky. A kanárkářům chybí i výrazní teoretici, znalí cizích jazyků, kteří mají i důležité styky mezi osobnostmi i v nejbližším Německu. Nakupujeme kanáry na burzách, ale tady nemají ti ptáci dobrou genetickou výbavu. Přitom kanáři se dají chovat v dobré kvalitě i na malém prostoru. Musíte jim ovšem dobře rozumět a také musíte umět nakupovat a rovněž být připraveni na to, že ceny kvalitních ptáků jsou tak vysoké, že je u odchovů u nás nedocílíte. Tak je tomu ovšem u všech druhů ptáků. Můžete se snad jen uklidňovat tím, že špičkový barevný kanár je přeci jenom mnohem lacinější než špičková andulka.

Silueta vysoce hodnoceného kanára s vyznačením chyb