Zajíc polní Lepus europaeus, Pallas, 1778

Kdo by neznal zajíce? Nejsem si však vůbec jistý, jestli dnešní omladina tohle zvíře pozná, s největší pravděpodobností je však nikdy neochutnala. Kdysi visel před Vánocemi téměř za každým oknem zajíc ještě v dece, aby zvěřina patřičně uzrála. Dnes je to delikatesa k nezaplacení. Sám jsem nejedl zajíce dobře čtyřicet let a také jej již asi nikdy neokusím – není totiž nikdo, kdo by ho uměl správně připravit. No, ušetřím. Nejsem myslivec, tak proč se pouštím do zajíců? Mám dva důvody. Jednak jsem náhodně ulovil jeho fotografie, tak aby příští generace věděly, jak zajíc vypadal. A také nějaká dobrá duše, která se mnou vedla jakousi filipiku, již ani nevím o čem, napsala kouzelnou větu: že v Praze máme dobře zazajícovaná sídliště. Tak to mě skutečně dostalo…

Počty zajíců

Kdysi býval zajíc opravdu hojným zvířetem, což si tedy dobře pamatuji. Víte, já bydlím celý život na jednom a témže místě a dívám se z jednoho a téhož okna. Bývalo to na periferii, dnes je to rezidenční čtvrť. Mám obavu, že mi proto zvednou daně. Za prašnou silnicí byla široká mez, za ní pole s vojtěškou a lom na opuku. Dnes jsou tam tenisové kurty. Kdykoliv jsem vykoukl z okna, mohl jsem vidět zajíce, koroptve, skřivany nebo i bělořita. To bylo. Jenže již delší dobu tomu tak není. Ta dobrá duše psala, že se již třicet let stará o zvířátka, a proto tedy o nich něco ví. Já jsem mezinárodním posuzovatelem ptáků čtyřicet let, mohu jí proto závidět, co se týká věku. Uvědomil jsem si, že tedy dobré, staré počty zajíců v našich krajích již na vlastní oči neviděla. Ale srovnejme si nějaké údaje pro lepší představu. V roce 1980 vydalo Státní zemědělské nakladatelství knihu „Atlas zvěře“. Vyšla nákladem šedesáti tisíc výtisků. Tenkrát vydat nějakou knihu trvalo mnohem déle než dnes a také publikované údaje musely mít v době vydání již nějaké časové manko. Řekněme si tedy, že v roce 1975 bylo u nás před podzimními hony na tři miliony zajíců, jak tato kniha uvádí. Když si tedy rozlohu naší republiky, která činí 78 866 km2, což je tedy 7 886 600 hektarů, vydělím třemi miliony, tedy počtem zajíců, vychází mi 2,62 zajíce na hektar. Protože tenkrát jsem z okna mohl vidět na dobře dva hektary, skutečně jsem vídal pravidelně i zajíce. Ten atlas uvádí, že se ročně uloví okolo milionu kusů zajíců o hmotnosti zvěřiny asi tři a půl tisíce tun. Říká také, že zajíc je v ČSSR nejdůležitějším myslivecky chovaným druhem zvěře. To bylo, ale není. Česká vlastivěda pak uvádí, že v roce 1910 se ulovilo 1 071 176 zajíců. To je téměř stejný počet jako o šedesát let později. Oněch sedmdesát jedna tisíc méně připočteme na vrub administrativy. Všeobecně se uvádí, že pokles stavu zajíců se začal projevovat právě okolo roku 1975. V roce 1979 byl pak vydán všeobecný zákaz lovu zajíců odstřelem a byl ponechán jen lov živých zvířat na finančně lukrativní vývoz. To bude asi dnes bezvýznamné, pokud se tak vůbec děje. Z nejdůležitějšího myslivecky chovaného zvířete se stalo zvíře chráněné. Proč k tomu došlo? Touto otázkou se zabývá bezpočet prací, aniž by tomu někdo vlastně přišel na kloub. V přírodě však obvykle všechno souvisí se vším, proto si troufám na některé souvislosti poukázat.

Dospělý zajíc

Dnes se loví především prase divoké, které se neobyčejně rozmnožilo. Co rozmnožilo. Přemnožilo. Jde přitom o zvíře, které může být člověku i nebezpečné, o škodách, jež působí, nemluvě. V roce 1910, kdy se střelilo přes milion zajíců, se střelilo pouhých 1 022 prasat, a to na celém území Čech, Moravy a Slezska. Prasata se chovala pouze v oborách. Takové nařízení vydala v roce 1754 císařovna Marie Terezie ve slavném lesním zákoně. V té době byla naše země v podstatě odlesněna a zákon nařizoval, jak se má napříště hospodařit, aby se tento stav napravil. Jelikož dnes pokrývají lesy dobře třetinu našeho území, dá se říci, že se to povedlo. Pokud se týká dnešních zákonů na ochranu přírody, nezdá se mi, že by měly s přírodou vůbec něco společného. A totéž se mi zdá o předpisech, které se týkají myslivosti. Ovšemže máme demokracii a nemůžeme jednat natolik razantně jako Marie Terezie, která, když nařídila „prasata zavřít do obor“, lidé šli a zavřeli je do obor. Nic jiného jim ostatně nezbývalo. Dneska každý ví, že se prasata musí nutně více tlumit, ale v novinách si přečteme, proč to není možné. Tady střílet nemůžeme, tamhle zase nemáme dostatek střelců nebo honců, není možné střílet všechna prasata, jen některá a tak pořád dokola.

Něco mu nevoní

Škodná

Před časem dávali v televizi jakýsi francouzský přírodovědný film, kde se jim podařilo natočit, jak tlupa divokých prasat ulovila zajíce. Obstoupila jej kruhem, a ačkoliv se snažil uniknout, vyskakoval do výšky, tlupa jej dostala. Vypadá to, že i koroptve doplácejí především na divoká prasata. Ta totiž sežerou vše dostupné, co na zemi najdou. Dospělý zajíc nemá však mezi predátory tolik nepřátel, jak o tom mluví stará myslivecká latina. Liška, výr, velký druh orla. V novější době snad krkavci, kteří jsou i organizovaní. Avšak takový orel mořský je spíše mrchožrout než hbitý lovec. Káně může zdolat malého zajíčka, velkého ve svých spárech s krátkými prsty neudrží. Nejdůležitějším škůdcem zajíců zůstává prase divoké. Nakonec úbytek zajíců se časově shoduje právě se vzestupem prasat. Připadá mi, že kampaně proti myslivcům, těm vrahům, jsou zpomaleným folklorem starších časů. Oni si ani moc nezastřílí. Zůstává jim leda tak stavba posedů. V tomto stavebním odvětví, musím uznat, jsem viděl již několik opravdu řekl bych stavebních skvostů. Dokonce i pojízdné kazatelny přemísťované z místa na místo. Vidím u myslivců spíše bohulibou činnost než záporné aspekty, které se jim kdekdo snaží přišít na účet. Ovšem s jednou výjimkou. Prasata se přemnožila a střílí se tak ledva do naplnění vlastních mrazáků. Jistě, střílet více, tomu brání mnoho všemožných překážek včetně ceny střeliva. A pak je tu odbyt zvěřiny. Tady se mi zdá, že něco v pořádku není. Asi třikrát jsme byli na pozvání v Reutlingenu, restaurace měla vždy na jídelníčku zvěřinu z prasete, a to za rozhodně nepřehnanou cenu (možná o euro více než další jídla). O tomhle u nás nic nevím. Slýchám jen něco o pytlácích, kteří dodávají zvěřinu do restaurací nelegálně. Zdá se mi proto, že tady něco nefunguje tak, jak by normálně mělo. Ozývat by se měli především myslivci. Já tedy mezi ně nepatřím, zdá se mi to však všechno nějak postavené na hlavu.

Než proběhnu okolo, musím si to řádně prohlédnout

Něco z vlastního pozorování

Sedávám v autě a sleduji především stehlíky na jistém místě. Jeden zajíc tam chodí pravidelně okolo a jsme již téměř dobří známí. Když jej zdravím ahoj, nepříliš hlasitě, zastaví se, abych mohl udělat nějakou tu fotku. Jinak se k zajícům, když je náhodou zahlédnete, příliš blízko nedostanete. Ti z pražské periferie a sídlišť, ale není jich zas až tak mnoho, v žádném případě tolik, kolik jich bývávalo, si vyvinuli zvláštní chování. Oproti venkovským musí mít nutně více zkušeností. Zajíci žijí samotářsky a dříve měl jejich obytný prostor v průměru asi tři kilometry. Na pražském sídlišti to musí být nutně o mnoho méně. Aktivní jsou zajíci převážně v noci, ve dne polehávají v mělkém loži. To však vůbec neznamená, že byste je ve dne neviděli někde pobíhat. Řekl bych, že v noci jsou opravdu aktivnější. Pod strahovským stadionem, na travnatých plochách sporadicky porostlých nějakými keři, je ve dne neuvidíte, v noci pravidelně, ale jen z auta. Pro pražské zajíce se lidé stali pouhou kulisou. Seděl jsem na lavičce u břevnovského rybníka a čekal, až na druhé straně přestanou lidé krmit kachny a ty připlavou na moji stranu. Najednou koutkem oka vidím, jak zprava přibíhá nějaký divný pes. Než mi došlo, že je to zajíc, proběhl mi pod lavičkou a mírným během pokračoval dále do města. Ani jsem nestačil popadnout foťák. Jeden tady právě venčený pes menší postavy se rozhodl, že by jej mohl prohnat. Neměl to dělat. Zajíc ani nezrychlil, naopak si počkal, a když se ten podvraťák přiblížil na správnou vzdálenost, nakopl jej zadními běhy přímo do čumáku. Pes za úpěnlivého kvílení běžel pod ochranná křídla své paničky. Nechápu, kam mohl mít ten zajíc vůbec namířeno, není tam opravdu nic, kde byste jen malinko od nějakého macka mohli očekávat. Jenže oni vědí svoje.

Občas je potřeba uhladit si vousy

Jindy jsem brzy ráno sloužil s autem jako odvoz rekreantek, které se vracely letecky z Kanárů. Čekat na placeném letištním parkovišti je jen pro movité, proto jsem hledal místo někde u silnice poblíž, tak do tří kilometrů. Není to jednoduché, šetřílků tady je hodně v každou denní dobu. Nakonec jsem zacouval na rozestavěnou plochu poblíž kruhového objezdu. Bylo brzy ráno, nikde ani živáčka. Najednou na tom kruhovém objezdu zajíc. Foťák jsem s sebou měl, jenže jsem jej viděl jen přes přední okno. Snídal nějaké bylinky, které jinde v okolí nebyly. Zkusil jsem ho vyfotit přes to sklo, samozřejmě to nebylo ono. Nastartoval jsem a mírně auto pootočil. Zvedl hlavu a posunul se tak, abych na něj zase viděl jen přes to přední sklo. Takhle to dopadlo asi třikrát, než jsem to vzdal. Najednou zmizel, zalehl. Zdálky přijíždělo jiné auto. Jen co projelo okolo něho, již zase nevzrušeně snídal.

Největším nebezpečím pro zajíce současné doby jsou auta. Ne pro městské, ti si dovedou poradit. Ti venkovští musí nutně čas od času používat k delším přesunům i silnice. Pokud zpanikaří, vystavují se smrtelnému nebezpečí. Takové pole se vzrostlou řepkou je prakticky pro zvěř neprostupné. A polních cest či pěšin je dneska pomálu. Ještě horší je to potom s polními studánkami. V mém okolí bývalo ve stráních mnoho pramenů, pod kterými bývaly alespoň malé loužičky, než zase voda zmizela pod zem. Všechno je pečlivě svedeno do kanalizace, nikde není ponecháno ani to nejmenší pítko pro ptáky či zvěř. A nikde jsem ani nezaslechl, že by to vůbec někoho napadlo. Tomu říkáme ochrana přírody…

Odrostlejší mladík

O jednom, který vyrostl v lidské péči

Zajíc nebyl nikdy chován v blízkosti člověka nebo vůbec jen držen. Jeho blízký příbuzný, králík, je pravým opakem. Tvrdí se dokonce, že to nejde. Že zajíce v chovu vůbec neudržíte. Já si tedy myslím, že když se chce, tak jde všechno. Znal jsem dokonce jednoho zajíce, který byl nalezen jako malinký někde v příkopu. Protože byl tak roztomilý, dostal se do lidské péče. Pil z lahve kravské mléko a žral samé zaječí delikatesy jako mrkev a na kousky krájenou kedlubnu. Jezdil dokonce každý týden v tašce vlakem od Ledče do Prahy a zase zpátky. Když již byl do té tašky příliš těžký a velký, bylo mně povoleno udělat si na louce nějaké fotky. Milý zajíc popoběhl sem, pak o kousek dál, tady okusil jitrocel, tamhle něco jiného. Pak zalezl pod ostružiny a zalehl. Již jej potom nikdo nikdy neviděl, ale všem se ulevilo. Jenom po nějaký čas mizela hajnému hned vedle té louky po nějaký čas mrkev, což se nikdy dříve nedělo. Zajíc, jako rozený samotář, si nikdy nevytvoří s člověkem bližší vazby. Asi by si po nějakém čase dokázal vytvořit jakési pragmatické vztahy a člověka nějak využívat, ne obráceně. Proto se nejspíš říká, že to se zajícem nejde.

Zajíc si k vodě jen přičichne

Dnešní ochrana přírody, které ostatně v podstatě nerozumíme, je jen o tom, že jsme v očekávání, jak to vlastně ona sama zařídí. Očekáváme, že to matka příroda nějak zařídí, přitom nejsme schopni její postupy ani dobře pozorovat a chápat. Stále se domníváme, že jsme zřejmě něco jiného než dítka přírody, ne jako všichni ostatní, stejně jako ten zajíc nebo nějaká blecha. Lidé tady hospodařili jako zemědělci po celá tisíciletí, my se však domníváme, že to tady začal zúrodňovat až praotec Čech. Kdyby snad někdo držel doma zajíce jako domácí zvíře, potom běda mu. Mohl by si to pěkně odskákat. Přitom jeho poznatky by byly ve skutečnosti k nezaplacení. Kdysi jsem viděl takového jednoho samce koroptve, který se vylíhl z vajíčka již v zajetí. Byl to vlastně obdobný případ jako s případným zajícem. Žil v panelákovém pokoji a běhal volně. Na zavolání se návštěvě ukázal, jinak byl schován někde v koutě. Jeho pán zavolal a najednou seděla vedle vás na křesle koroptev. Na oplátku zase ten člověk věděl o koroptvích více než všichni dnešní ochránci dohromady. Bohužel nám o tom již nic nepoví. Kdysi dávno jsem navštívil jednoho z vedoucích činovníků tehdejší České ornitologické společnosti Václava Kruise. V honosném pokoji měl čtyři klece. Stehlíka, čížka, motýlka rudouchého a ještě jednoho exota. Stehlík a čížek mě nepřekvapovali, exoti ano, a tak jsem mu to řekl. Odpověď zněla: Jak, prosím vás, byste chtěl rozumět ptákům, když se na ně celý den nedíváte? A vo tom to je.

Zcela mladí zajíčci se zpočátku drží pospolu