Volný let papoušků ara - 1. díl

Pořízení velkých papoušků ara bylo už dopředu plánováno s tím, že budou trénováni na volný let. S menšími druhy, zvláště s těmi australskými, jsem měl zkušenosti z dřívějška, takže to nebyl skok úplně do neznáma. Tehdy mě hodně ovlivnil článek o volném letu papoušků od Zdeňka Krňávka v časopise Papoušci.

Zdeněk mi také pomohl sehnat samičku Goldie, samečka Diega mi pomohl pro změnu sehnat Petr Augustýn z Faunaparku v Lipové, kde také létá na volno sestřička Diega jménem Zoey. V první fázi tréninku, ve kterém mi nejvíce pomáhal a radil Přemek John, dostávali arové večer trošku kaše na chuť v injekční stříkačce. Tu dostali a pak „zaparkovali“ k miskám, aby si dali plnohodnotnou večeři. Šlo to výborně, oba si pro kašičku zprvu chodili pěšky. Když už měli sílu v křidélkách, tak si i přilétli, či zkoušeli sletět z menší výšky. Jakmile začali pomalu odmítat kaši a plnohodnotně zobali pevnou stravu, přešli jsme na odměnu v podobně kanadských borůvek. To už jsme také začali pomalu chodit ven na kšírech, aby se papoušci začali seznamovat se světem venku. Se zvuky aut, venkovním ptactvem a se vším, s čím by se mohli potkat při pobytu na volno tak, aby je v budoucnu překvapilo co nejméně situací. Začalo přivolávání z bidélka na ruku a z ruky na bidélko na velmi krátké vzdálenosti, které se posléze zvětšovaly.

Když toto zvládali téměř na 100 %, začali jsme hledat krytou halu, abychom mohli sundat kšíry a trénovat bez nich. Nejvíce se osvědčila hala pro jezdecké koně, která je ideální pro trénink papoušků z mnoha důvodů. Minimální rozptýlení pozornosti papouška, který nemá moc možností přistání, kromě bidélka nebo trénující osoby. V neposlední řadě se také nemusí řešit úklid. To už byli papoušci ve fázi, kdy ztráceli zájem o odměny v podobě borůvek, a tak jsme hledali, co jim nejvíce chutná z oříšků. Přišli jsme na to, že to jsou pinie, které se dodnes u nás používají jako odměny. Odměna by měla být malá, aby zabralo co nejméně času ji sníst, ale zároveň i chutná, aby papouška motivovala provádět další a další cviky (v této fázi tréninku zejména přílety).

Do této haly jsme chodili cca půl roku, někdy obden, někdy několik dnů v kuse. Vždy ale maximálně na půlhodinu až hodinu, aby papoušek dostal co nejintenzivnější trénink a udržela se jeho pozornost po celou dobu pobytu v hale. Opět se začalo s krátkými přílety z bidla na člověka a z člověka na bidélko. Posléze se daly využít i balíky slámy, které byly po obvodu haly připravené na zimu pro koně. Tam papoušci sedávali celkem rádi a my toho využívali později i k tréninku sletů z výšek, což je jedna z nejdůležitějších dovedností papouška před vypuštěním na volno. Slety z velkých výšek (například ze stromů) jsou totiž velmi náročné na fyzickou kondici papouška. V neposlední řadě se papoušek nesmí bát roztáhnout křídla a jen zaplachtit, takže musí získat i velké sebevědomí pro tuto důležitou a nezbytnou dovednost při pobytu venku na volno. Ovšem ani my jsme se nevyhnuli drobným excesům, jako když papoušek zakempoval vysoko na balících slámy a usnul... Ten den totiž bylo velké teplo, trénink jej unavil i přes velmi krátký pobyt v hale. To se pak prostě musí počkat, než se papoušek probudí (což naštěstí netrvalo dlouho) a začne nás svým voláním hledat. Museli jsme z haly odejít, aby nás neviděl, když se probudí. Po několika minutách, kdy nás papoušek hledal svým voláním, jsme do haly přišli a papoušek ihned přiletěl za námi.

V první fázi jsme papoušky střídali a brali je po jednom, aby se zbytečně vzájemně nerozptylovali, ale větší část tréninku v hale probíhala s oběma najednou. Po zhruba půlroční docházce do haly jsme souběžně začali chodit i na místo prvního vypuštění na volno. Na velmi rozlehlé a téměř rovné pole kousek za Prahou, kde jediná možnost byla přistát jen u nás. Opět probíhal v novém prostředí trénink jakoby od začátku, přílety na bidélko a k nám na krátkou vzdálenost, která se prodlužovala, když jim to šlo na jedničku. Jenže už se pomalu blížila zima, dny se sakra rychle začaly krátit a hrozilo, že první vypuštění bude až na jaře. Museli bychom trénink na zimní období omezit a na jaře začít skoro od začátku, i když to papouškům šlo velice dobře. Naštěstí nám přálo počasí, které bylo relativně teplé i na konci listopadu, a tak při jedné cestě na pole mi zmíněný kamarád, který mne vedl tréninkem ponoukl, že bychom je ten den mohli poprvé pustit na volno. Líbilo se mu, jak dobře spolupracují na kšírkách a jak jim jde přivolávání. Měli jsme na rozhodnutí zhruba patnáct minut než jsme dorazili na místo. A rozhodli jsme se, že je tedy zkusíme poprvé vypustit bez kšírů. I když jsme měli s sebou Diega i Goldie, samozřejmě jsme jednoho z nich vždy měli na kšírkách.

A tak Diego s Goldie začali létat na volno. Ze začátku se nás hodně drželi, létali jen od nás na bidélko a zpět, ovšem postupně si své prolety zvětšovali. Pověstné jsou jejich výlety u nás v okolí, když létají spolu (samostatně se drží více u svého hnízda). Ve většině případů, zejména od doby, kdy mívají mladé, se vždy vrátí ten den domů. Nejpozději pak následujícího dne ráno. Nejdále zmapovaný prolet byl necelých 40 kilometrů. Jejich společné prolety a zálety přičítám jejich povaze, paličaté až tvrdohlavé, klasická Arakanga ;-) S nimi to chce mít pevné nervy a kopec trpělivosti, ale určitě bych neměnil, jsou už součástí naší rodiny.

Závěrem bych řekl jen pár slov k volnému letu papoušků. Ne každý druh či jedinec daného druhu je vhodný na volný let, stejně tak nejde o vhodnou aktivitu pro každého člověka, co má papouška doma. Nelze také vypustit papouška jen tak venku a doufat, že se vrátí. Nevrátí!!! Papoušek se to nejprve musí naučit a být motivován se vrátit domů k lidem, což platí zvlášť u mláďat. U starších a ostřílených papoušků by se dalo už hřešit na to, že by se vraceli domů do hnízda (což se stalo několika chovatelům, kterým pláchli jejich svěřenci, ale po několika dnech se vrátili zpět domů). Nutno také podotknout, že drtivé většině se ulétnuvší papoušci už nevrátili, takže já osobně bych to určitě neriskoval bez řádného a pečlivého tréninku na volný let.

Ve druhém pokračování článku popíši různé příběhy a zážitky s Diegem a Goldie. V současnosti se oba stále ještě starají o poslední mládě, co zůstalo z poslední snůšky a čeká na nový domov. Ideálně u nějakého hodného chovatele či chovatelky, kde na ni bude čekat nějaký pěkný sameček. Mláďata totiž nechávám od vajíček až na bidlo čistě na starosti Goldie a Diegovi, takže nejsou příliš vhodní jako mazlíčci.

Poprvé venku bez kšírů