Rehek domácí - pták roku 2024

Jednou z veřejně známých aktivit České společnosti ornitologické je vyhlašování jednoho druhu z našich domácích ptáků ptákem roku. Dělají to již dlouho, samozřejmě si nevzpomínám, kdy se tak stalo poprvé, ale dalo by se říci, že je tomu již drahně let. Cílem je povzbudit všechny, říká se veřejnost, ke zvýšené všímavosti svého okolí, lepšímu pozorování, i zvýšené komunikaci. Viděl jsem u nás, což je tam a tam, rehka domácího, pošlete to dál. No a někdo další si udělá čárku do notesu a tím pádem můžeme všichni vědět o tu čárku více než včera, což je suma sumárum pokrok. Obvykle k tomu Česká společnost ornitologická vydávala i malou tištěnou brožurku, která toho ptáka v kostce představovala. Jen tak orientačně si vzpomínám, že v roce 1993 byl takovým ptákem roku rehek zahradní, což tedy bylo před třiceti léty. Do té brožurky tehdá použili moji fotku. Připomíná mi to, že bych si měl udělat jaksi pořádek a mohl mít ty brožurky pěkně seřazené, což nemám. V letošním roce jsem tedy takovou patřičnou brožurku zatím neviděl. On totiž byl pták roku vyhlášen o něco dříve, než bývalo zvykem. Má to svůj důvod. Ornitologové touží získat lepší přehled o rehcích domácích, kteří nám tady zůstali i zimních měsících a neodlétli někam směrem k jihu, do svých zimovišť. Obvykle tak činí někdy v průběhu října, až v listopadu a zase se k nám vrací koncem března. Ono to zase až tak dobře pozorovatelné není a lépe si uvědomujeme, kdy jsme na jaře viděli toho prvního, než na podzim toho posledního. I proto je každý údaj cenný.

Rehek domácí – Phoenicurus ochruros gibraltariensis (Gmelin, 1789)

…..je oficiální pojmenování rehků domácích, které můžeme pozorovat v našich krajinách. Již podle tohoto „vědeckého pojmenování“ si můžeme všimnout, že pták, který nám žije obvykle přímo před nosem, může být dosti zajímavým pro další studium. Tak zvané vědecké pojmenování se řídí ve své tvorbě jistými pravidly, dohodnutými na zoologickém kongresu v roce 1905 v Paříži. Od té doby se sice žádný další takový kongres nekonal, nicméně ta tenkrát dohodnutá pravidla stále platí. Chtělo by to sice krapítko inovovat, ovšem mezi zoology žádná shoda tedy nepanuje. Systém třídění našich poznatků sestavil v druhé polovině osmnáctého století švédský lékař a přírodovědec Carl Linné. První vydání jeho díla, které se týkalo i ptáků, vyšlo v roce 1758 pod názvem Systém přírody. Jeho systém třídění používáme dodnes. Samozřejmě od jeho časů toho víme celkově více, máme lepší poznatky, lepší možnosti, nicméně mnohdy se mi zdá, že lepší celkový přehled tedy ani moc nemáme. Lidově bych řekl, že panuje spíše čurbes.

Vraťme se však k našemu rehkovi. Většinu evropských ptáků Linné znal, dal jim jejich jména a zařadil je do systému. Většina evropských ptáků se proto objevila v jeho seznamu v roce 1758, případně v dodatku, lépe řečeno v druhém dílu, v roce 1775. Rehek domácí v něm ovšem chybí. Jako druh popsal toho ptáka až v roce 1774 Gmelin. Zmínil se o něm v knize Cesta Ruskem 3 (Reise durch Russland 3). Vzorek, podle kterého byl druh popsán, pocházel z pohoří Gilan v severním Iránu. Nominátní forma tedy pochází ze Střední Asie. Později si tedy Gmelin všimnul, že takoví ptáci žijí i v Evropě a o pět let později uveřejnil jejich popis, dnes jako zeměpisné formy středoasijských rehků Phoenicurus ochruros gibraltariensis (J.F.Gmelin, 1789). Řadil je ovšem do rodu Motacilla, což jsou dnes konipasové. Sám Gmelin je ovšem za zeměpisnou formu nepovažoval, protože je nazval původně Motacilla gibraltariensis. Dalo by se uvažovat třeba i o tom, že se rehkové domácí rozšířili do Evropy až po Linném nebo Gmelinovi, kdybych zcela náhodou nenarazil v knížce Zdenka Klůze na to, že byli identifikováni z našich zemí již koncem sedmnáctého století. Konec konců to dokazuje i velké množství synonym v lidovém českém názvosloví, z nichž asi nejznámější je pojmenování čermák nebo kominíček. S pojmenováním čermák se potkávám dodnes a zdá se mi dosti běžné. Ostatně odkazuje na černé zbarvení samců rehků domácích, právě tak jako kominíček.

Zdá se sice dosti pravděpodobným, že rehci domácí jsou původem z centra Asie, odkud se rozšířili posléze, jako do okrajové oblasti rozšíření druhu až po jižní Anglii, ale tvrzení z materiálu České společnosti ornitologické, že jde původně o vysokohorský druh, považuji za výstřel od boku. Ptáci se sice dokázali rozšířit až do vysokých poloh v horách, některé z nich nazývá literatura jako vyslovené alpinisty, ale zpátky do nižších poloh je to mnohem obtížnější. Tam nahoře je totiž mnohem zdravější povětří, hlavně tam není tolik plísní a jim podobných organismů, proti kterým nemají ti ptáci vyvinuté obranné prostředky, imunitu. Sestupují sice z hor v zimních měsících, kdy však plísně nerostou, ale vrací se zpátky do zdravějšího prostředí dosti záhy na jaře. Třeba dovezení zvonohlíci královští, také obyvatelé hor Střední Asie, často hynuli na plísňová onemocnění. Rehkové domácí jsou ptáci, které lze považovat za takové, že dávají přednost skalním biotopům, kterých je však dostatek i v nižších polohách. U nás třeba v okolí řek najdeme nějakou tu skálu téměř všude.

Dosti překvapen jsem rovněž údajem z internetového materiálu České společnosti ornitologické, který říká, že rehky domácí řadíme do čeledi lejskovitých- Muscicapidae Fleming, 1822, protože jak Fauna ČSSR, tak i Soustava a české názvy ptáků světa řadí rehky do čeledi drozdovitých Turdidae Rafinesque, 1815. To zdá se mi být správnější již od prvního pohledu. Ať je tomu jakkoliv, měli bychom si uvědomovat, že v každém případě jde o systém umělý, stvořený v první řadě proto, abychom se my, lidé mohli mezi sebou pokud možno jednoduše domluvit. Nedávno jsem třeba četl vtípek o tom, jak molekulární genetik nedokázal rozeznat ovci od ovčáckého psa, což se tedy k této situaci vztahuje.

Vraťme se tedy k našim rehkům. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že rozeznat rehka domácího není žádný problém. To je tedy ten první pohled. Literatura říká stereotypně, že je to pták velikosti vrabce. Není to zcela pravda, rehkové jsou o něco menší a štíhlejší postavy a jsou na vysokých nohách. A to oba naše druhy, jak rehek domácí, tak i rehek zahradní. Jejich silueta těla je odlišná od siluety těla vrabce. Zcela odlišné a nápadné je jejich chování. Často třepou ocasem a dělají podřepy. Jsou to hmyzožraví ptáci, kteří svou potravu sbírají ve vysoké míře na zemi. Krátkou dobu sedí na své pozorovatelně, na zemi seberou nějaký hmyz a okamžitě zase zmizí někam do větví. Jinak jsou to individualisté, kteří přísně střeží svoje hnízdní území. Nikdy jsem neviděl snad nějaké hejno rehků. Svoje území si pečlivě brání, a to dokonce i vůči příbuznému druhu, kterým je u nás rehek zahradní. Samec rehka zahradního je jeden z našich nejpestřeji zbarvených ptáků. Sedal na vrcholu kvetoucí divizny a já se těšil, že ulovím hezkou fotku. Nikdy jsem to nestihnul, protože rychlejší byl dominantní, starý samec rehka domácího, který toho zahradního vždy vyhnal. Bylo to místo sice spíše na hranici jeho území a jak vlastně poznal, že tam má vetřelce nevím, ale poznal to.

Pokud se týká zpěvu, nemůžete se mýlit. Nikdy jsem nevlastnil vlastnost, které by se snad dalo říkat hudební sluch, ovšem zpěv rehka domácího nelze považovat snad za melodický. Jeho trylek je krátký. Zpočátku tedy něco melodického zazní, jeho konec je takové chrchlání. Napadají mě sice nějaká přirovnání, všechna by však byla považována za neetická. Nicméně, když ten zpěv poznám já, musí jej poznat každý.

Pokud se týká vzhledu, v jarních měsících, kdy jsou ptáci ve svatebním opeření, obvykle není problém správně rozeznat druh, tedy rehka domácího od rehka zahradního. A obvykle také není problém správně rozlišit pohlaví. Samec je na hlavě a prsou sytě černý, v tmavém křídle má výrazné bílé zrcátko. Ta bílá barva není z kraje křídla, ale vyskytuje se u kořene vnitřních letek ručních a na  krovkách, které je překrývají. Ta skvrna bývá různě veliká, může i chybět a další souvislosti prý nebyly dosud zpracovány. Traduje se však, že čím je samec černější, tím je starší. Ocas je rezavohnědý jak u samce, tak i u samice. Prostřední péra v ocasu jsou tmavší, tuším, že jsou dvě. Samice je po celém těle středně šedá. Jenže někteří, zřejmě mladí samci, mohou být na jaře stejně vybarvení jako samice a poznáte je jenom podle jejich zpěvu. Samice totiž nezpívají. I takoví samci jsou však schopní rozmnožování. Jakmile však mláďata z prvních hnízd opustí rodná hnízda, je tady problém. Mláďata zpravidla rozeznáte jen podle světle žlutých koutků jejich zobáků, jinak jsou vybarvena jako samice. Obvykle se usuzuje na stáří ptáků podle opotřebovanosti jejich peří v křídlech. Většinu ptáků v přírodě však vidíte na jistou vzdálenost, mnohdy jen jako černo bílou siluetu. Koncem léta se proto  objevuje další problém.

Samce rehka domácího stále rozeznáte, zůstává pořád černým, i když ne v takové míře jak v čase hnízdění. Samice vypadají o něco světleji a jsou tady současně i šedavá mláďata. Samci rehků zahradních ztratili po pelichání svojí výraznou oranžovou barvu na prsou a jsou nyní nenápadní. Také samice přepelichaly a na dálku je není skoro možné rozeznat od samic rehků domácích. Výrazná černá barva samců rehků domácích na jaře není tak úplně jasně objasněna. Uvažuje se v některých pracích o tom, že u rehků domácích neprobíhá žádné před hnízdní pelichání. Pokud by to tak skutečně bylo, museli by samci černat tak zvaným otěrem peří. Péra na prsou jsou černá spíše u kořene, na své špičce šedá. Ta šedá špička se tedy během zimy odlomí a máme tady kominického mistra.

Mohou se i vyskytnout kříženci rehka domácího s rehkem zahradním.  Zatímco rehek domácí, samec, má ve většině případů černou barvu na celé přední části těla, rehek zahradní má jen malou, černou a ostře ohraničenou masku. Dvakrát jsem v životě pozoroval podzimního rehka domácího, který již neměl plné černé vybarvení, ale měl ostře ohraničenou, výraznou černou masku. Jenom dvakrát. Samozřejmě budou tvrdit, že to nic neznamená, důkaz to jednoznačný není, je to jenom náhoda. Podezřelé to ovšem je.

Objevilo se na internetu i pozorování rehka domácího, který byl směrem od spodní části prsou až po ocas rezavě oranžový jako rehek zahradní na prsou. Mělo by se jednat o zeměpisnou formu, která je rozšířena od východního Turecka, Sýrii a Palestinu směrem na východ. Nemá v křídle bílé zrcátko. Jako vzácný host u nás vyloučen není. Ale pozor, na fotografiích, kdy pták sedí na střeše, může vypadat jeho břicho jako oranžové, jde však o odraz světla od červených střešních tašek

Rehek domácí hnízdí v různých dutinách, převážně na budovách. Časté je hnízdění i uvnitř budov. Docela extrémní jsem kdysi viděl uvnitř velké dřevěné haly, ve které běžel velký katr, tedy rámová pila na řezání celých kmenů. Hnízdo bylo hned vedle vypínače, kterým se ten stroj spouštěl. Obsluha toho stoje sahala tak pět centimetrů od sedící samice na ten vypínač, aniž by to nějak vadilo. Když jsem si to chtěl vyfotit, byli ti ptáci pryč, jakmile jsem otevřel dveře. Prostě jsem nebyl od začátku součástí toho cirkusu.

No, již toho povídání bylo dost, i když by se dalo pokračovat. Nakonec může pokračovat každý, o tom ta celá akce pták roku vlastně je. Tak do toho.