Zdraví a zoohygiena v chovu holubů

V době před dokončením kolektivizace naší vesnice, jak se tomu tehdy říkalo, byla na vesnici v každém hospodářství, ba i v každé chalupě, chována různá drobná "havěť". Tak se u nás říkalo králíkům, drůbeži a holubům. Věřte, nevěřte, ale veterinární lékaři byli na okrese dva a mnohdy nebyli ani dost vytíženi a dobytka a zvířat bylo na vsi nesrovnatelně více než dnes.

Začínal jsem s chovem králíků a asi za půl roku k nim přibyli holubi. Časem na dvorek přibyla čistokrevná drůbež. Prvními holuby byli různí kříženci, pak následovali moravští pštrosi, čeští voláči siví a poštovní holubi. V tu dobu králíci žili na vsi v různých podmínkách, stejně jako drůbež a holubi. Nikoho ani nenapadlo, že by bylo zapotřebí provádět nějaké preventivní léčebné kůry anebo dokonce léčit nemocné holuby. Stejně tak králíky a drůbež, pouze se většinou dbalo na přiměřené a čisté ustájení.

Poštovní holubi mne mnoho naučili, neboť pro čelní umístění na závodech, je prvním a nezbytným předpokladem jejich vynikající zdraví. Dobrý zdravotní stav se považoval za samozřejmost, neboť škrabka jednou do týdne provedla úklid holubníku a holubi čile polařili. To byla celá zoohygiena a preventivní léčba. Jedinci, kteří měli nějaké skryté zdravotní problémy, se nevrátili ze závodů. Nakrčení a nevitální kusy byly utraceni. Chuť do hnízdění a zdárné odchovy holoubat byly a jsou tím nejlepším indikátorem zdraví osazenstva holubníku.

Pro chov holubů je třeba vytvořit suchý, dobře větraný a dostatečně prostorný holubník. Každodenní pohyb na slunci a vzduchu, rozmanitá strava, minerálie a vitamíny a co nejméně veterinárních zásahů. Pro dosažení těchto podmínek, neexistuje jednotný recept. Každý chovatel musí zvážit své prostorové, časové a finanční možnosti, jak toto holubům zajistit. Osobně jsem vždy pro velmi střídmé podporování zdraví zvířat medikamenty. To však neznamená, že bych pro zdraví holubů nic nedělal. Ano, užíval jsem vždy přírodní bylinné čaje (kopřiva, hluchavka, heřmánek), česnek, cibuli, pórek a proti vnějším parazitům ořešákové listí. Medikamentózně jsem před chovnou sezónou, tlumil trichonomoniádu. Ve svých podmínkách jsem chtěl, aby holubi měli co nejlepší přirozenou imunitu, a proto jsem prováděl celoročně zdravotní selekci.

Vzpomínám si, že již někde těsně po roce 1960 jsem poprvé četl o používání antibiotik v časopise Poštovní holubářství. Jestli se dobře pamatuji, tehdejší přední chovatel PH a reprezentant na několika olympiádách PH, B. Lesa, popisoval vliv antibiotik na vývoj holoubat. Článek byl doplněn fotografiemi srovnávacích vzorků holoubat, sourozenců z jednoho hnízda. Jedno holoubě nedostávalo antibiotika a druhé ano. To s antibiotiky, bylo viditelně větší a lépe opeřené. Naštěstí v té době k antibiotikum měl přístup jen úzce omezený okruh lidí, takže ještě dlouho poté v naších krajích nikdo nenabízel různá preventivní opatření a léčiva. Možná ale, že právě někteří z těch předních chovatelů PH je již tenkrát používali. Určitě však 99 % holubářů je v chovu nepoužívalo a ani nepomyslelo, že by je mělo svým holubům podávat. To rozhodně platilo, možná s některými výjimkami, až do roku 1983, kdy se v Praze konala olympiáda PH a s ní se k nám zavlekl paramyxovirus. Mezi chovateli PH nastala panika a sháňka po léku, který neexistoval a proto ti, kteří měli kontakty na správných místech, měli možnost získat širokospektrální antibiotika a tlumit jimi vlastně doprovodné bakteriální onemocnění, neboť proti virům není obrana formou antibiotik. A ani v současné době nemá lidstvo proti virům účinnou obranu, neboť většina virů mutuje. V tomto roce žádné OVS (Oblastní výcvikové středisko PH) nedolétalo mistrovské soutěže se starými holuby a závody holoubat byly zakázány.

I u mne se na holubníku paramyxovirus projevil průjmem a nervovými příznaky. Neměl jsem čas, ani prostředky, shánět nějaké medikamenty a tak jsem si řekl, že příroda si musí poradit, tak jak se dělo po celá tisíciletí. Odjel jsem na 3 týdny na plánované léčení do lázní a doma jsem zakázal vstup na holubník. Tedy nekrmit a nenapájet. Bylo to vlastně pro manželku mnohem snazší. Byl měsíc srpen a já se s obavami vracel z lázní, jestli tam vůbec nějaké holuby najdu. Mohu říci, že jsem byl více než překvapený. Asi z 80 kusů holubů jsem postrádal 3 kusy. Všichni holubi krásně přepeřovali, na miskách byla holoubata jak buchtičky s tuhým trusem a všude krásně suchá podestýlka z holubího trusu a jehličí. U svých kamarádů jsem zaznamenal citelné ztráty holubů i přesto, že pečlivě denně čistili, dezinfikovali a do holubů cpali vše, co se jim podařilo sehnat, od vitamínů až po antibiotika. V roce 1983 jsem soukromě cvičil holoubata až do vzdálenosti cca 150 km, a to téměř beze ztrát. Však také jedinci z roku 1983 byli základem mého úspěšného závodního týmu, který v celostátním mistrovství skončil na desátém místě a v OS těsně na místě druhém v roce 1987.

Když jsem následně analyzoval anabázi s paramyxovirem a mé "zanedbávání čistoty" v holubníku, došel jsem k závěru, že až úzkostlivá čistota, nemusí být tím, co holubi nutně potřebují ke svému zdravému životu. Přece škrabka nemůže zničit ani viry, ani bakterie, byť je používána denně. I zahloubal jsem se do dostupné literatury, zejména co nejstarší, abych si potvrdil, že pro holuby je důležité sucho, dostatek vzduchu a co nejpřísnější dodržování režimu na holubníku s ohledem na možnosti chovatele. Jde především o krmení a možnost proletu. U mne byli celodenně puštění. Z toho mi automaticky vyšel můj další záměr. Pokračovat v čistění pravidelně. Poprvé na jaře, před začátkem chovné sezóny a podruhé na podzim, po přepeření. Dokonale jsem vyčistil budníky, sedačky a podestýlku prohrabal. Na podlaze jsem ponechával suchou podestýlku z trusu, doplněnou jehličím. Z podlahy jsem odstraňoval pouze mokvající části a peří, stejně tak zpod sedaček. Prostě jsem jen pokračoval v tom, co jsem dělal před tím. Někteří chovatelé v zahraničí zajišťovali sucho na holubníku třeba pomocí vápna na podlaze (Oskar Cattryse) anebo řezankou z řepkové slámy, či čiroku. V mých možnostech bylo zajištěno sucho zmíněnou podestýlkou a přívod vzduchu otvory na jihovýchodní straně holubníku. Pokud jsem přišel na holubník a necítil jsem zápach, nemusel jsem ani čistit a tím ztrácet čas. Zároveň to byla kontrola, že nejsou žádné zdravotní potíže. Určitě jste si všimli, že při zdravotních potížích se holubi nakrčí a trus začne páchnout. Takovýto, jak to jeden kolega chovatel nazval, "bordel systém" u mne fungoval celoročně. Začátkem žní se holubi převedli na polaření, které trvalo do napadnutí souvislé vrstvy sněhu o síle 10 cm. Holubi byli zdraví, což dokazovali svými výsledky na závodech, a to i bez povinného avipestování a jiných preventivních zákroků. Toto přiměřeně platilo i v chovu českých voláčů sivých, kde sice nelétali do pole, ale byli krmeni na zahradě poházeným krmením a při tomto "loukaření" si sezobli potřebné. I v současné době jsou české čejky celodenně puštěné (zavírám jen na noc) a krmím rozhozem po zahradě.

Při svých návštěvách u holubářů jsem si především všímal toho, jak zajišťují sucho a větrání, a pohovořil i o tom, co dělají více pro zdraví holubů. Jen namátkou budu jmenovat př. Hampla z Březhradu, který se stavem cca 30 kusů PH zvítězil v celostátním mistrovství (někdy kolem roku 1985 – již nemám zdroje, abych přesně dohledal). U něho na holubníku panovala naprostá čistota, větrání bylo zajištěno dostatečné a z preventivních opatření prováděl tlumení tricho. Ta téměř laboratorní čistota byla vynucena umístěním holubníku. Do holubníku se chodilo z kuchyně, a tak jakákoliv nečistota by byla předmětem kritiky jeho manželky. Při své návštěvě mi hrdě ukazoval v lednici lahvičky s avipestem, který měl být používán proti paramyxoviru a to povinně. Jak sám říkal, nikdy je nepoužil a holubům nic nechybělo. V Maďarsku jsem navštívil celou řadu holubníků, kde sucho zajišťovala hluboká podestýlka z čirokové slámy a větrání bylo zajištěno velkými okny na slunné straně holubníku. Jejich čištění probíhalo zhruba stejně jako u mne. Znám i holubníky, kde je čistota udržována škrabkou i několikrát za den, aby zde bylo sucho a dobré klima. V dnešní době jsou používány podlahové rošty a i rošty pod hnízdní misky. U mne v holubníku je v současné době podestýlka ze slámy a čistím 2x do roka. Všechny tyto způsoby si sice zdánlivě vzájemně na první pohled odporují, ale výsledkem je suché dobře větrané prostředí holubníku, tedy vynikající zoohygienické podmínky, které zajišťují zdravotní pohodu v chovu.

Chtěl bych zdůraznit, že nemám veterinární vzdělání, ani nechci nikoho nabádat, aby nedodržoval různá nařízení. V článku jsem pouze shrnul poznatky z chovu zvířat, kterému se organizovaně věnuji od roku 1958. Bohužel pro alergii jsem v roce 2012 musel s holubařením přestat. Teprve po 10 letech jsem si pořídil volný chov českých čejek, kdy v holubníku mi čistí rodina a já jen kroužkuji holoubata a krmím rozhozem na zahradě, takže s holubím prachem téměř nepřijdu do styku a mohu pozorovat holuby. 

V současnosti se farmaceutické firmy podbízí různými přípravky na různá onemocnění. A zejména v chovu poštovních holubů jsou známy plány preventivních opatření. Je zapotřebí, aby si každý chovatel dobře zvážil, jak tuto nabídku využije a kdy. I v humánní medicíně jsou zveřejňovány vědecké studie, kde je prokázána rezistence některých kmenů bakterií na dnes užívaná antibiotika. Paralelně se to dá sledovat i u holubů. Ještě před více léty nikdo nevěděl nic o tzv. holouběcí nemoci - adenoviróze, která je vlastně zapříčiněna sníženou imunitou organizmu. A opět se používají širokospektrální antibiotika a dá se říci, že stále nová a nová, která eliminují přidružené bakteriální problémy. Každý si může z tohoto počínání vyvodit vlastní závěr pro svůj chov. Je na každém chovateli jakou cestu si vybere, co od svého koníčka očekává a co je schopen mu věnovat, aby pro holuby vytvořil vhodné prostředí a perfektní zoohygienické podmínky.

V současné době sice není obecně chovatelství TOP zábavou, ale věřím, že se najdou i mezi mladými lidmi pokračovatelé – holubáři.